Kdo se bojí, nesmí do (karlovarského) lesa

19.8.2015 11:38

V každém závodním seriálu se střídají akce s různým charakterem a obtížností, od těch lehčích a rovinatých, jako je třeba Znojmo Burčák tour Kooperativy, až po ty technicky náročné, na něž se většinou těší skalní příznivci bikového ježdění. K takovým patří i Karlovarský AM bikemaraton České spořitelny, který se jel v sobotu 15. srpna.

Je zřejmé, že každý z naznačených traťových profilů má své podporovatele i odpůrce a je jen na jezdcích, aby zvážili své možnosti, případně se alespoň psychicky připravili na maraton, který úplně neodpovídá jejich zaměření či preferencím. Pohříchu musím přiznat, že i já (spíš tempař než technik) jsem po shromáždění všech možných postřehů o charakteru karlovarského „kápéžetka“ nějaký čas zvažoval, jestli se do západočeských lázní mám vypravit nebo ne. Nakonec však zvítězila chuť vyzkoušet trasu připomínající spíž závod XC než klasický maraton.

Zázemí akce, které bylo na sportovním stadionu Závodu míru, místo údajně tradičního Meandru Ohře, skýtalo dostatečný prostor a bezpochyby by zvládlo pojmout i daleko větší počet lidí. Vlastní start pak organizátoři situovali na pěší zónu v centru města, takže jsme představovali jakési zpestření poklidného lázeňského života. Pro někoho vítané, pro někoho možná naopak. Přejezd z areálu KPŽ na místo vzdálené přibližně dva kilometry sám o sobě nepředstavoval problém, leč přesto nastaly menší komplikace. Chybělo totiž jakékoliv značení trasy přesunu, pročež na sebe cestou závodníci pokřikovali, jestli má vůbec někdo představu o tom, kde to vlastně je. Nejednalo se sice o nějak zvlášť složitý úkol, ale coby člověk neznalý terénu jsem se (společně s několika dalšími) chvíli zbytečně motal v uličkách na okraji městského centra.

Nakonec jsme správnou ulici našli a už v poklidu počkali na startovní výstřel. Podle profilu trati se sice dalo očekávat, že hned prvních přibližně 15 kilometrů bude převážně do kopce, ale realita předčila očekávání. Ihned úvodní dlouhé stoupání k rozhledně Diana řádně prověřilo schopnosti všech zúčastněných a roztrhalo závodní pole. Původní představa o tom, že v navazujícím sjezdu si odpočinu, se však záhy ukázala jako poměrně naivní, jelikož k tomu opravdu nebyla příležitost. Od vyhlídky dolů vedla dlouhá klikatá úzká cesta, kde to jednoduše nešlo.

Ani další kopce neulevily, jelikož zpravidla ve chvíli, kdy to vypadalo, že už jsme nahoře, se za zatáčkou objevilo další a ještě náročnější stoupání. A tak to bylo pořád dokola až k první občerstvovačce. Teprve potom se dalo vydechnout, protože následujících přibližně 20 kilometrů v okolí karlovarského letiště přineslo rovinatější úsek po širších cestách, silnicích a prý i mezi vřesovišti, ale to jsem tentokrát nějak nepostřehl. Nějak zvlášť „svěsit nohy“ ale nešlo, protože skupina, s níž se mi v přechozích kopcích podařilo udržet kontakt, se náležitě rozjela. Během dalších kilometrů jsem se tak většinou vezl schovaný v háku, jen občas trochu „tahal špici“ a sbíral síly na poslední část závodu.

Jenže dřív, než bych si přál, se objevila obec Olšová vrata a kousek za ní také návrat do karlovarských Lázeňských lesů. Závěrečných 20 kilometrů tak už vypadalo téměř jako čistokrevné XC okořeněné dlouhými vyčerpávajícími výjezdy, na něž navazovaly sjezdy, které si náročnosti nezadaly s předchozími kopci. V jednom z nich jsem přibližně 10 kilometrů před cílem přehlédl malý pařez vyčnívající uprostřed prudké pasáže a podle závodníka jedoucího za mnou jsem ho trefil pedálem, sám přesně nevím. Každopádně mě náraz vyloženě sestřelil, přesněji vymrštil přes řídítka, což samozřejmě doprovázel střemhlavý pád do hlubin.

Naštěstí se jednalo o čistě hlinitý lesní terén, takže dopad nebyl až tak tvrdý. Přesto jsem vzápětí musel lovit vyražený dech a zároveň prohmatávat bolestivě naražená žebra, jestli zůstala vcelku. Na tomto místě bych rád poděkoval závodníkům jedoucím těsně za mnou, protože okamžitě zastavili a bez ohledu na vlastní výsledky začali zjišťovat, jestli jsem přežil. Z jejich perspektivy totiž popsaný pád vyhlížel dost hrůzostrašně a prý už hledali telefon, že budou volat sanitku. Naštěstí to ale nebylo potřeba. Vyražený dech po chvíli naskočil a ohnutá řídítka se mi podařilo trochu srovnat, takže jsem mohl pokračovat do cíle.

Jenže otřesen a s bolestí při každém nádechu už jsem nechytil dosavadní tempo, což myslím nikoho, kdo něco podobného zažil, až tak nepřekvapí. Proto nezbývalo než trochu zvolnit, což samozřejmě poznamenalo i výsledný čas. Jen v samém závěru, po nájezdu na ovál stadionu, jsem si nechtěl udělat příliš velkou ostudu a „přišlápnul“ jak to jen šlo, aby průjezd cílovou páskou byl alespoň trochu důstojný. Celkově 148. místo mě tedy příliš nenadchlo, ale na druhou stranu to mohlo dopadnout ještě výrazně hůř.

Nakonec bych se ještě chtěl vrátit ke značení trati. V poslední části, vedoucí karlovarskými lesy, bylo totiž několik úseků, kde nebylo úplně zřejmé, kudy vlastně jet dál a až po chvíli hledání se podařilo určit směr jízdy. A nejeden rozhovor, vyslechnutý v zázemí po dojezdu, toto téma alespoň okrajově zmínil. Je tedy zřejmé, že se jednalo asi o největší nedostatek tohoto zajímavého, náročného a jinak dobře připraveného maratonu.