A co tedy může způsobit naznačené chmurné úvahy? Vysvětlení je nasnadě. Pokud přijde dvakrát za jednu sezónunepředloženost v podobě pádu a úrazu, navíc ve chvíli, kdy po cílené přípravě a mnoha závodech konečně přichází kýžená forma, není daleko k popsaným negativním postojům.
Přesně takováto situace letos potkala mě. Po dubnové srážce se splašeným cykloturistou, která měla za následek přeražený malíček, přišel pád na karlovarském KPŽ, o němž jsem psal v minulé reportáži. I když to v prvních dnech vypadalo, že následky nebudou vážnější a trénink probíhal podle plánu, v druhé polovině následujícího týdne se situace výrazně zkomplikovala. Bylo proto nutné navštívit chirurgii, kde při řádné prohlídce RTG snímku vyšlo najevo, že na jednom z žeber je prasklina.
Den před plánovaným závodem mají podobné informace vyslechnuté na chirurgii charakter nelítostného ortelu. V tu chvíli mi totiž bylo jasné, že sobotní Manitou Železné hory České spořitelny nepojedu! Nařizovaný klidový režim jsem ale příliš dodržovat nechtěl, hlavou probíhaly myšlenky jako: „...má být hezky, přece nebudu sedět doma!“ A protože máme jako tým na závodech Kolo pro život vlastní stan a zpravidla i hojnou účast, zamířil jsem brzy ráno do Chrudimi s tím, že jako divák si alespoň trochu napravím obstojně zkaženou náladu.
Zázemí závodu bylo na stejném místě jako minulý rok, takže dojezd neměl být nijak komplikovaný. O to větší překvapení nastalo těsně před Chrudimí, kde se ve směru od Pardubic vytvořila dlouhá kolona pomalu popojíždějících aut. Týmový kolega, jemuž jsem po cestě dělal navigátora, proto začal propadat panice, že se nestihne připravit na start. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, včetně poměrně bezproblémového zaparkování.
Cestou od auta do zázemí mě ale začaly pronásledovat nepříjemné pocity někde mezi zoufalstvím a vztekem. Všude okolo mě probíhají přípravy, poslední dolaďování závodních strojů a já nic, jen se po okolí „poflakuju“ s batůžkem, přičemž přemítám o tom, jestli za týden pojedu Cyklomaraton Beroun. Mezi tím jsem se pozdravil s řadou známých a kamarádů, jež většinou hodně překvapilo, že má na sobě „civil“, když se start už blíží. Tudíž jsem několikrát stručně popsal, jakže se to má s mými žebry a abych byl ostatním trochu k užitku, slíbil jsem, převzetí několikero klíčů od auta do úschovy.
Na chrudimském náměstí, kam jsem došel pěšky, proklínaje při tom osud, panovala obvyklá dobrá předstartovní nálada, k čemuž bezpochyby přispělo i příjemné slunečné počasí. Protože ale nejzajímavější část závodu v obvodu města není samotný start, ale nedaleké dlouhé schodiště, nečekal jsem a vyrazil přilehlou uličkou, abych si včas zabral místo s dobrým výhledem. Většina jich však ale byla obsazena.Naštěstí se mi podařilo protlačil k zábraně těsně nad nájezdem na schody a po několika málo minutách už se objevilo čelo pelotonu. Prvních několik desítek jezdců ještě bez větších problémů projelo (asi tak 50), ale vzápětí celá skupina začala brzdit a o něco později přímo zastavovat. Už jezdci se startovními čísly mezi 150 až 200 museli čekat až se místo uvolní, ale na sjíždění moc prostoru nebylo, pročež jih většina šla pěšky.
V tu chvíli jsem si vzpomněl, jak jsem sám minulý rok zuřil, že stojím těsně po startu a čelo závodu už je přitom někde v nedohlednu (nakonec jsem sjížděl až druhou polovinu schodiště, která se trochu rozšiřuje a je tam proto víc místa). Oproti předchozímu ročníku sice organizátor krátce před startem do mikrofonu upozorňoval, že jestli na schody někdo necítí, ať se radši přesune do zadních koridorů, aby zdatnějším jezdcům nepřekážel. Jenže to se očividně zcela minulo účinkem a jako přihlížejícího mě až překvapilo, kolik lidí zastavuje a sesedá, i když ještě byla možnost projet.
Zdá se mi, že před závodem avizovaná atraktivnost toho úseku padá zcela vniveč, a to jak pro samotné závodníky, jejichž velká většina jednoduše nemá možnost schody sjet, i když by chtěla, tak i pro diváky, kteří místo svižného technického úseku sledují dav cyklistů jdoucích pěšky dolů. Z organizačního hlediska to určitě není jednoduché, ale o co by bylo lepší, kdyby takovýto úsek přišel na řadu třeba po 10 kilometrech, kdy už je celý balík rozdělený podle výkonnosti a možností do mnoha „zájmových skupin“.
Poté přišel čas na návrat do zázemí, které se z mého hlediska proměnilo k nepoznání. Doposud jsem ho vždycky viděl plné lidí před startem a v cíli. Tentokrát však působilo téměř osiřele. Jen obsluha stánků, organizátoři a něco málo lidí tvořících doprovod závodníků v poklidu očekávalo jejich návrat. Ten probíhal v letos obvyklém duchu. Cílovou páskou projel jako první Pavel Boudný, jehož těsně následoval Matouš Ulman.
Zanedlouho se začal zaplňovat i náš týmový stan, čímž se přiblížil i čas mého návratu domů, který doprovázely rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem za sebou měl příjemně prožitý den prožitý mezi kamarády, ale zároveň na mě doléhal smutek z toho, že mi letos chrudimské KPŽ uteklo kvůli poranění. Snad tedy v dalším týdnu alespoň částečně překonám zdravotní komplikace, abych mohl jet do Berouna na další závod ze seriálu Cyklomaraton.
Ondra Hladík
