Dle slov organizátora nejsou Sudety projížďkou kolem města, ale skutečně těžkým maratonem – však taky letos přibylo terénu, i kopců a na 115km čekalo převýšení 3450m, což jsem naměřil svým garminem a ostatní „budíky“ to jen potvrdily. Po místních přeprškách během týdne bylo místy vlhko, tradiční kaluže u Vernéřovic se ale nedaly srovnat s loňskými „bezednými“, takže jsem trasu objel i na svém oldschool 26“ biku s véčkama.
Ráno se na náměstí tísnilo přes 600 odvážných na královské 115-tce, 15minut po nás pustili střední 60ku a za dalších 15minut novou krátkou 33ku. Dlužno dodat, že čelo střední vlétlo do těch pomalejších z dlouhé, takže by neškodilo, dát nám většího „fóra“. Jinak ale klapalo tradičně všechno – jako silničář sice skoro žádné bikové akce nejezdím, ale sem jsem se vrátil již posedmé v řadě a nemůžu jinak, než říct – skvělý a snad ještě někdy!
Rozřazovák na Bišík, svist do Ádru, nový úsek s pěkným terénem a šup do Vernéřovic na první bufet – tak rychle by se dalo popsat úvodních 27km. Potom už se začíná něco dít – letos vypečený singl v lese z Honského pasu a stoupání zpět ke kořenité pasáži přidalo tak 100 výškových. Sjezdík k Americe a tvrdý zalamovák k Pánově věži, který jsem letos pro nedostatek adheze a asi i fyzičky jaksi v kuse nezvlád … Po drsném kopci zasloužený drsný sjezdík – Václav. Velké šutry nedávám, ale chodí nás víc. Diváci ale každého odvážného náležitě odměnili! To je na Sudetech typické. I já během pěší procházky vyndavám foťák.
Znovu se vytrápíme nahoru a je tu bufáč na Slavném – čapnu za jízdy banán a alespoň tady využiji svých tempařských schopností ze silnice a znectím vláček 29“ bikerů i se svým 14kg 26“ HT. Získané pozice ale posléze ztratím na Vodních Zámcích, kde jdu kus pěšky, zatímco jeden odvážný trošku přehnal stisk přední brzdy a udělal si výlet hlavou napřed … ale dobrý a jde do toho dál. Já si užiju hodně prudký dolejšek s několika vymletými kolejemi, abych se v zápětí otočil vpravo a zase vystoupal nad Malé Zámky. Jo profil připomíná pilu a to hodně zubatou!
Božanov, odhodím bidon, vezmu plný + tyčku a rovnou se pustím do drsného výjezdu zakončeného pěší procházkou. Potom už padáme k Machovu na velkou občerstvovačku, kde je i servis. Já jen projíždím, pípne čip a po skoro 4hodinách jízdy se drápu na Bor. Tady mi to nějak nejde – slunce prohřívá vzduch, ze mě leje a jako zbytek bikerů svorně nejhorší místo tlačím. Nahoře se ale nějak zmátořím a přes občasné mokré úseky se dostáváme do Polska.
Vypečený sjezdík, hup nahoru a krásný let po louce zakončený jak jinak než kopcem nahoru! Mimořádnou občerstovačku s prasetem a pivem míjím, abych se nezdržoval. Ruce začínají bolet, k tomu protáčející se gripy a občas stávkující řazení náladě nepřidají, ale jinak je tu krásně. Ve sjezdu do Žďárek zkušeně volím stopu a dole vyklepávám ruce, abych se zase opřel do pedálů a vylepšil své umístění v přejezdu do Vysoké Srbské, kde plením bufet. Koblih střídá šáteček a to už letím po kostkách dolů. Následné „koryto“ nahoru musím vytlačit, to snad nevyjede nikdo. Přesouvám se na vyhlášený bufet do Hlavňova, ale jen měním bidon za plný a s půlkou banánu v ústech si to šinu ke Hvězdě. V nejprudší pasáži musím slézt, ale ono je celkem fuk jestli mám jet 4-6km/h nebo jít 3-4km/h.
Kultovní sjezd z Hvězdy zvaný Schody tradičně nedám, i když kámoš říkal, že letos úplně v poho! Já jsem rád za dolejšek a to ještě nečistě s nohou na zemi, občas. Výšvih nahoru mi už moc nejde, odpočinu si ve sjezdu pod Ostaš, kde doluju kolo z vody, neb se mi nedaří vylézt po šutrech z koryta potoku. Už mám celkem dost, slunce pere a louka je nesmlouvavá. Loni jsem tady jel „jako vítr“, dnes jsem rád, že předjedu tlačící borce, ale ne o moc.
Po asfaltu už to celkem jde, sjezd na jistotu, teď už nechci udělat chybu! Ostaš II – nahoru to je celkem trápení, ale to už asi pro každého, naštěstí sklon není tak vražedný. Sjezd je za odměnu, ale z véček už dost bolí ruce. Poslední změna trati je vypečená – prudký bahnitý výjezd a posléze sjezd kolem vlakové zastávky v Dědově. Nohy už jdou skoro do křeče, takže poslední Bišík je letos dost na morál.
Už prosvítá silnice – hurá! Sjezd do Teplic je už za odměnu, ale terén nelze podcenit, stejně tak vracečku na mostek, ta je hodně úzká. Po 6:55hod jsem zpět, fyzicky dost zničený, ale šťastný, že jsem i posedmé v řadě ty Sudety dal! Tenhle závod má svoje kouzlo, vždy pak člověk bloumá co měl udělat jinak, proč tohle nesjel, tohle nevyjel, proč ztratil 2hodiny na Škarnitzla … tak třeba příště, Sudety neomrzí a nezbývá než říct – zkuste to sami!
Jan Herda
