„Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem…“
Ještě že logistiku za mě naplánoval můj týmový kolega Ondra. Jinak by to v mém podání asi bylo vstávání ve 4 v sobotu ráno a na plný plyn na východ. Takto je mi dopřán luxus přespání u známých nedaleko startu, moravská pohostinnost, psi, děti, kočky, prostě příjemný páteční večer v kruhu rodinném. Ani nepřemýšlím, co se mnou ty tři panáky předstartovní slivovice udělají. Slivovicu s hlavou rodiny si prostě dát musím.
„…sto roků kopal jsem uhlí….“
Po ránu se cítím dobře. Ne že by ranní klid v Suchdole nad Odrou byl větší než v Řevnicích, ale je prostě jiný. Při popíjení kávy občas odháním hejno koťátek a užívám si nevídaného luxusu, kdy mým jediným úkolem v dnešním dni je: jet závod! Tahle zahrada totiž není moje a tak nehrozí, že budu sekat trávu nebo sbírat jablka. Že je třeba položit chodník? To mě tady netrápí.
„….za sto let v rameni bezmasém svaly mi v železo ztuhly…..“
Nikoliv ramena, ale nohy tuhnou, a to značně, při prvním pokusném výjezdu sjezdovky, která se jede (směrem nahoru!) rovnou po startovním výstřelu. Tuhne úsměv na odpočaté tváři už při prvním pohledu na ni. Foto s Alpou, francovkou, není náhodné. Zřejmě bude po dnešním závodě potřeba.
Blíží se sobotní poledne, na oběd tu ale nikdo nemyslí. Je načase řadit se do startovních koridorů. Odhazuji ostych a mísím se mezi prvních pár desítek závodníků vepředu. Závod je odstartován, rozjíždíme se proti sjezdovce. Převodníky vydávají podivný zvuk. Ouha, namotal se na ně zvláštním způsobem řetěz. Věc je možné řešit jedině sesednutím s kola, problém je odstraněn rychle, avšak mě až do půlky sjezdovky čeká potupné tlačení, nasednout tady nejde. Proč musím v prvních metrech vypadat, že už nemůžu?
Závodníci zepředu jsou pryč a tak se vydávám na osamělou jízdu v protivětru. Takto tedy určitě nikoho nedojedu. V první polovině závodu jsem nedobrovolnou součástí podivného závodního kvarteta, které táhnu do kopců a brzdím při sjezdech. Vysloužím si i pěknou nadávku, kterou i s úrokem hbitě vracím. Za druhou občerstvovačkou se situace trochu mění, vytvářím nyní pro změnu trio, které velmi pěkně spolupracuje. Hubená dáma drží tempo do kopců a závoďák má neskutečný tah na rovinách, po kterých se nyní trať rozprostírá.
Jak už to ale v životě bývá, to pěkné je jen na chvíli, a tak hubená dáma na delším stoupáku ujíždí se slovy „Hoši, já vás potáhnu nahoru?“, mě v té chvíli takzvaně dochází. Závoďák je na tom ještě hůř, zůstal někde za mnou. Všechno mě bolí, trénink v poslední době přece jen nebyl zcela ukázkový. Moje líné já si na všechny ty bolesti stěžuje a moje vzorné já dusí stížnosti v zárodku.
Tempo na rovinách bylo zběsilé, ale i tak mě vynořivší se Ostrava překvapuje, čekala jsem, že se budu trápit déle, závod má přece jen 60km. Druhé místo v kategorii a celkové 72. je slušný výsledek. Nelituji ztuhlých svalů ani anabáze přes celou republiku. Ztuhlý úsměv na tváři se uvolňuje. Ta sjezdovka by se koneckonců, nebýt namotaného řetězu, nejela až tak špatně.
Lucie Otáhalová
(Úryvky pocházejí z básně Petra Bezruče – „Ostrava“)
