Ještě v zázemí závodu, nacházejícím se na místě bývalého plzeňského výstaviště (na něž mnozí Plzeňané dodnes nostalgicky vzpomínají), bylo dost času odložit náhle přebývající vrstvy oblečení a vyrazit na start, který pořadatelé situovali přímo do centra města na náměstí Republiky. Řazení do příslušných koridorů ve stínu katedrály sv. Bartoloměje již probíhalo pod modrým nebem a se stoupající teplotou vzduchu se neustále zlepšovala i nálada závodníků. Stejně tak já jsem odstartoval velmi příjemně naladěn a v očekávání pohodového závodu, jelikož trať znám již z loňska a vlastně i z mnoha tréninků v okolí Plzně.
Z náměstí jsme vyrazili přes na blízký most přes Mži a pokračovali okolí zázemí závodu zahrádkářskou kolonií směrem na Radčice. Prvotní pohoda se bohužel trochu vytratila, protože trasa vedená po úzké silničce mezi zahrádkami přinesla krátce po startu několik hodně prudkého brždění a několik nebezpečných momentů, kdy hrozil hromadný pád. Tento úsek naštěstí není příliš dlouhý, takže po chvíli jsme se napojili na širší silnici, kde se peloton začal rozdělovat podle schopností jezdců.
Už trochu rozptýlenější jsme po průjezdu Radčicemi opustili asfalt a zamířili po lesních cestách a kořenitých singlech směrem ke k poněkud zvláštně pojmenovanému kopci nazývanému Krkavec, který vytváří dominantu kraje severně od Plzně. Stoupání nebylo nijak náročné až na jeden krátký úsek pod vrcholem, ale i ten šel vyjet bez větších obtíží. A pak svižně dolů, opět lesem a přes kořeny, byla to docela zábava!
V další části závod výrazně zrychlil, protože je trať vedena převážně po širších lesních a polních cestách bez větších zákeřností. První občerstvovací zastávkou v Horní Bříze jsme tak přímo proletěli a pokračovali poblíž kaolinových dolů ke Krašovicím. Mám dojem, že právě v tomto úseku začalo některým závodníkům výrazněji ubývat sil, protože dobře sjízdnou a nepříliš náročnou trasu pořadatelé proložili dvěma táhlými výjezdy, kde bylo třeba opravdu zabrat.
Zpestření představoval průjezd po hrázi krašovického rybníka, kde v těsné blízkosti projíždějících bikerů seděli rybáři s nahozenými pruty a já měl trochu strach, aby někomu z nich zrovna nezabral kapr a dotyčný v zápalu boje nezpůsobil nějakou kolizi. K tomu naštěstí nedošlo a půlka závodu byla bezpečně za námi. Za vesnicí jsme se stočili směrem na jih, což jasně signalizovalo blížící se návrat do Plzně. Přihlížející diváci mi v tu chvíli sdělením, že jedu okolo 160. místa potvrdili, to co jsem do té doby jen tušil. Totiž to, že tentokrát z toho nebude nijak závratný výsledek. To pramenilo z pocitu jaksi standardně průměrného výkonu, jemuž chybí příslovečná „špička“, jakou jsem cítil před týdnem v Ostravě. Navíc jsem ten den asi neměl úplně správně naladěnou bojovou morálku, takže mi tato bezpochyby dobře míněná informace na krátký čas úplně podrazila nohy.
Ale jak se říká, všechno je v hlavě, takže nezbývalo nic jiného, než v myšlenkách násilím mobilizovat síly a pokračovat. Pokus o oživení vyšel a k druhému bufetu v Ledcích už jsem dorazil v plném tempu. Tam také přišel čas na doplnění energie pomocí gelu z vlastních zásob, protože za touto vesnicí začíná druhý výjezd na Krkavec, který je navíc delší a prudší než první stoupání absolvované krátce startu. Mě se po prodělané krizi kopec podařilo zvládnout bez větších problémů a s ohledem na „zkušeně“ zvládnuté nejstrmější pasáže jsem nabyl trochu více sebedůvěry, tak potřebné krátce před cílem.
Leč bylo potřeba nějaké síly ušetřit. Po sjezdu do Chotíkova totiž následoval ještě Sylvánský vrch. Ten je sice již součástí Plzně a nedaleko cíle, ale věřím, že trati neznalí závodníci mohli být po Krkavci nemile překvapeni. Po jeho zdolání už ale přišel sjezd směřující do Radčic, a posléze i silnice, která představuje dlouhou cílovou rovinku. Po nájezdu do úplně poslední části závodu mi ale začaly docházet síly, takže jsem zcela „nezávodnicky“ rezignoval na myšlenku závěrečného spurtu a v podstatě až na cílovou pásku se nechal dovézt v háku. Nakonec jsem dojel 163., což opravdu není nijak skvělé umístění.
I přes mírně rozporuplné pocity z neúplně správně vyladěné formy se mi závod vyloženě líbil. Příjemně a „na pohodu“ postavená trať se opravdu povedla, což jen doplnilo slunečné počasí, které jakoby se snažilo vynahradit loňskou průtrž mračen, která poslední dva kopce proměnila v bahnité martyrium. Pro mě osobně se tak navíc uzavřela letošní účast na závodech Kola pro život a Plzeňská 50 odjetá v příjemně teplém počasí končícího léta mě pozitivně naladila na další ročník, který doufám začne „jarní klasikou“ zvanou Transbrdy.
Ondra Hladík
