Na říjen panovalo úžasné počasí, čelo jelo komplet krátký-krátký, to se moc často nestává. Ve 13 hod se ze Strašic vydalo do Brd cca 180 jezdců na dlouhou a posléze i 120 na krátkou trasu. Úvod je jako vždy hektický, zejména letos, když startovali všichni naráz – tudíž i bikeři. A ono se silničkou mezi bikery na úzké rozflákané silnici se člověk necítí zrovna bezpečně a několik jezdců skončilo s defekty už tady před prvním stoupáním. Holt si to chce nechat metr díru a aspoň trochu korigovat úzké pláště přes jámy.
Na čele odjel jeden sparťan, čímž se situace ještě více zkomplikovala, neb ostatní přestali jet a odpadlíci nás zase dolítli, což vyústilo i v pád dvou bikerů před sjezdem pod rozřazovací kopec na cca 15. km.
Uf, všemu jsem se vyhnul, ale v kopci kolem letiště jsem letos zase nestačil a ukončil tak své počínání vpředu velmi záhy. Škoda, moc nechybělo, ale mám svou závodní silnici rád a záložní stroj s bytelnými 28mm pneumatikami jaksi nestačil na slušné tempo Sparty spolu s Tomášem Kalojírosem, budoucím vítězem. Uviselo i pár bikerů, já se ještě trápil sám, pak mě pár dalších přelítlo, že jsem se ani neháknul, i Sparťan po defektu byl nad mé síly, tak jsem si „užil“ rozmlácený sjezd do Obecnice sám. Tady to není v háku žádný med, jámy jak na mamuty, ráfky zvoní a jede se 50+km/h …
Z Obecnice následuje rozhodující dlouhý kopec s 200 výškovými metry až na hřeben, tady se tvoří pořadí, obvykle. Taky že jo, plácám se sám ve vákuu a pozoruji asi dvacítku jezdců roztroušených před sebou. Nahoře mi chybí asi 30sec na trojičku, ale nemám nárok, letos mi to prostě nejde, byl jsem v týdnu nějak chcíplý a tady se v intenzitách fakt trápím. Pokračuju tedy sólo časovku sám, kolem Pilské se motám po slušných silnicích újezdu a mohu si dopřát luxusu, že vidím na cestu a nemusím jet úplně šrot.
Občas to je zábavné v zatáčkách, které jsou plné štěrku. Při stoupání na nejvyšší bod trati mě zezadu dolítne skupina bikerů se silničáři, zapojím se do střídání a mastíme to k bufetu na 40. km. Jen projedeme a valíme dolů k Padrťským rybníkům. Bikeři v poho, jeden silničář trefil jámu a může spravovat. Dole preventivně brzdím, pár úseků je špatných a v 45km/h to je na silničce celkem risk. Pokocháme se rovinkou na hrázi a hned zpět do bordelu a kostek. Oblaka prachu, člověk se jen modlí aby neměl defekt, ve škarpách se to cyklisty jen hemží, hlavně silničáři, kteří jeli hop-nebo trop, ale to jsem dělal dřív, od loňska radši na jistotu.
Daří se, víc jak 300g zadní plášť je doufám „nepropíchnutelný“ a stačí přežít poměrně dlouhý sjezd po šotolině, ve sjezdu a je víceméně vyhráno. Tady měli bikeři navrch, ale v následném kopci se mi podařilo zredukovanou skupinu zpět docvaknout. Potom už jen dlouhý sjezd hezkou asfaltkou až do Strašic,kde se rozhoduje na pověstné panelce. Bikeři co se za námi vezli padesátkou dolů rázem ožívají a ukážou nám, jak se letí do kopce po obrovských kostkách. Pláště nahuštěné na 7,5 atm ze mě málem vytřesou duši, ale po 1:55hod jsem v cíli, letos až jako 22. se zásekem skoro 10 minut na Tomáše Kalojírose, který porazil Sparťany.
Mám dost, takže pár fotek a hned na výborný oběd, zalít to Birellem a počkat na vyhlášení a závěrečnou tombolu. Cca 1/6 jezdců z dlouhé nedojela, někteří dojíždějí po ráfku, někteří upadli, … tenhle závod není pro fifinky, člověk musí počítat se ztrátami na materiálu (nebo se vhodně připravit), ale právě tím je možná tak zábavný a neopakovatelný. V újezdu nejezdí žádná auta, kopce řádně prověří fyzičku, ale nejsou to žádné rampy, krom jednoho úseku jsem to vlastně celé objel „na velkou“, šotolina trošku zahraje na nervy silničářů, ale s trochou respektu si myslím, že to je prostě trať pro nás, i když bych se přimlouval, aby bikeři příště vyjeli zase až za námi, třeba o 5minut, protože mezi 70cm klandry je na uzounkých silničkách těsno, aspoň pod první kopec fakt moc a zbytečně to odskáče mnoho lidí defekty.
Jan Herda
