Rovnání dřevěných polen urovnává myšlenky: „….. nemám bidon!“ Hop na kolo a v rámci rozjížďky mířím k Pavlovi Bulisovi do cyklosportu, kde k nákupu přidávám pohotovostní tmel, který bude díky mým ventilkům patrně úplně zbytečný. Ale ten pocit jistoty mi za to prostě stojí. Nádavkem se dozvídám spoustu informací o zdejším cyklistickém klubu. A rvu si vlasy: „kde já mohla bejt!“ V době, kdy tým vznikal, jsem byla zapáleným cvičencem bystřického oddílu karate. Před profesionalitou Bulisova tréninku a vedení týmu jezdců XCO každopádně smekám – a dál si plánuji ty stovky a tisíce asfaltových kilometrů v okolí Prahy.
Bystřické setkání bylo zřejmě předzvěstí dne následujícího. Jen chvíle hrdého focení závodníků stáje Nilfisk v popředí startovního pole, se startovní páskou pod nosem. Stačil jeden výstřel, závod je odstartován, a už se to valí kolem mě, nezadržitelně, jako lavina – a to prosím nejedeme s kopce! Ba naopak, terén se zvedá, nejprve mírně, asfaltově, pak odbočuje do lesa, technický výjezd – čekám „špunt“, sesedání, přece jen už na volný průjezd až tak vepředu nejsem – a nic! Chlapi jen mlčky zaberou a pokračují v jízdě. Prostoru je málo, šlapem loket na loket, řidítko na řidítko, pod koly ustřelují kamínky, sype se hlína, občas podklouzne uvolněná větev. Rovnováha drží perfektně. První technické stoupání je bez ztráty kytičky!
Já se však ztrácím stále, ztuhlé nohy roztáčím jen těžce, když se mi to přece povede, zlepšení ve vývoji závodu nepozoruji. Co to je? Jsem zvyklá na bolesti prvního stoupání, ale též jsem zvyklá, že ve druhé půlce závodu sbírám odpadlíky, co start přepálili. Tady je to jinak. Nemůžu se chytit žádné skupinky, neustále mě někdo zezadu dojíždí, bez ohledu na to, zda jedeme nahoru či dolů (rovin mnoho nebylo!). Stoupání jsou těžká – už točím nejlehčí převod, sedím na kraji sedla, ležím tělem na řídítkách – kopec nebere konce. Tady pravda někteří už tlačí. Cítím mírnou úlevu. Odměnou za kruté stoupání jsou nám krásné výhledy a louky Želechovických pasek. Jen rychle mrknout vpravo, vlevo, na kochání není čas!
Závody jezdím v poslední době často bez jakýchkoliv předchozích informací. Nestuduji trať a už vůbec ne profil. Nevím, kde jsou občerstvovačky, ani na kolikátém jsem kilometru. Computer nevozím. Mám jen hodinky a vím, jak dlouhá je trať. O profilu se vždycky dozvím od ostatních závodníků, zbytek napoví samotné místo, kde se závod jede. A tak si zhruba odhadnu, jak dlouho asi pojedu a průběžně kontroluji čas. Ke konci se snažím zrychlit. Kdy se blíží konec, to ale nevím, jen tipuji. Zpravidla je jasná půlka závodu, poznám, když se trať otočí. S koncem je to horší. Ve Zlíně jsem si tipla špatně. Zrychluji za poslední vesnicí, rvu to do kopce, obecenstvo mi tleská, cíl je blízko! Čekám závěrečný sjezd. Chyba lávky. Co tady dělá ta občerstvovačka?! Beru si banán, síly docházejí. Skromně se vracím k obvyklému tempu.
Už jen pár kopečků, hezky nahoru a zase dolů. Ejhle, Baťovy domky! Ale to snad ne, předjíždí mě „jezdec“ v trikotu stáje Tinkoff Saxo. „Nevoz dres nároďáku….pokud nejezdíš za nároďák!“ praví jedno z pravidel Global Cycling Network (GCN). Musím se smát, když si na tohle video vzpomenu.Chytám se závodníkovi do háku – musel zlomit rám, že teprve jede do cíle. Třeba je zlomený i na duši, říkám si a z posledních sil ho předjedu zpátky.
Raději už nemyslím na to, jak hrozný závod pro mě tohle byl, jak mě jezdci z opravdových moravských týmů vyučili, a s úsměvem se po dlažebních kostkách řítím na náměstí ke zlínskému Prioru, do cíle. Tam mně je odměnou druhé místo v kategorii. Ve Zlíně to vlastně bylo moc fajn.
Lucie Otáhalová
