Naštěstí mám po celé republice docela hodně známých, takže jsem stejně jako v případě ostravského závodu mohl přespat v regionu, pro změnu nedaleko Přerova, odkud je to do Zlína kousek. A ani tentokrát nechyběla „povinná“ ochutnávka místních domácích lihovin, jen se mi ji podařilo udržet více pod kontrolou. Nedělní ranní slunce a modré nebe tedy jen stále více posilovalo můj optimismus, takže jsem cestou na start, který byl opět na náměstí T. G. Masaryka, čím dál víc věřil v úspěch.
Přesto mě při řazení na start trochu pronásledovaly obavy, protože trasa vedená přes přírodní park Želechovické paseky směrem k Luhačovicím a zpět okolo zříceniny hradu Starý Světlov dosahuje podle informací pořadatele na 45 kilometrech převýšení 1350 metrů a profil trasy se podobá hodně zubaté pile. Přes značnou sebedůvěru jsem si totiž byl vědom i všeprostupující únavy, která přichází jako vždy ke konci sezóny. Snažil jsem se na to nijak zvlášť nemyslet, leč neobvykle zvýšená tepová frekvence prozrazovala více než obvyklou dávku nervozity.
Se startovním výstřelem ale byly všechny nesrovnalosti zapomenuty a první kopec po vydlážděné ulici jsem zvládnul bez téměř problémů. Nepříjemnost představovaly jen zmatky, které jako obvykle doprovázejí peloton v prvních kilometrech. Tentokrát se mi při nástupu ze sedla opravdu těsně podařilo vyhnout pádu, ale za cenu téměř úplného zastavení, což se okamžitě projevilo ztrátou pracně vybudované pozice.
I tak ale v prvních kilometrech závodu všechno probíhalo k mojí maximální spokojenosti. Táhlé stoupání po lesních a polních cestách ze Zlína směrem na Kudlov se mi jelo výtečně, byť musím přiznat, že ti nejrychlejší mi přece jenom začali odjíždět. Ztrátu jsem trochu dohnal po nájezdu na silnici, po níž jsme uháněli k Jaroslavickým Pasekám, kde nás čekal první delší sjezd po kamenité cestě. Tam jsem naopak zase ztratil, jelikož si po letošních úrazech už opravdu netroufnu to nějak moc pustit. Když to hlava nepustí, nedá se s tím nic dělat, ale na příští sezonu se budu muset pořádně psychicky připravit, abych opět zbytečně neplýtval silami při dohánění zbytečných ztrát.
S ohledem na to, že trasa nadále pokračovala „do kopce, z kopce“ přes park Želechovické paseky, mohu, coby neznalý zlínského místopisu jen těžko lokalizovat konkrétní místa. V paměti mi však utkvěl dlouhý a strmý kopec, kde jsem si po dlouhé době znovu říkal, že se příští rok vrátím k malému převodníku s 24 zuby, místo testované „šestadvacítky“. Turistická mapa napovídá, že se jedná o úsek za místem nazvaným „Na Salašoch“ směrem k náhorní planině, která je součástí Bukových hor. Místní určitě konkrétní místo dobře znají, já ho však nejsem schopen přesněji určit.
Nahoru jsem se tedy vyloženě „vytrápil“, ale odměnou mi byly opravdu úchvatné výhledy směrem k Želechovicím nad Dřevnicí. Ačkoliv bylo v kopcích potřeba hodně sil, neopouštěl mě počáteční optimismus podpořený i přetrvávajícím počasím doslova luxusního babího léta. Avšak ještě před Pozlovicemi, kde se trať začne stáčet zpět ke Zlínu, přišel konec mým plánům a představám. Na mírně se svažující lesní cestě se mi podařilo „vletět“ do rozbahněné koleje vyjeté lesní technikou a i když jsem nepříjemnou situaci vybalancoval, po poskakování přes nerovnosti se mi doslova zauzloval řetěz – přesněji, vytvořily se na něm dvě protilehlé smyčky.
Tento technický problém se sice trochu vymyká mému chápání, ale otázku, jak se může něco podobného za jízdy přihodit, jsem neměl čas řešit. Na okraji cesty jsem musel zjednat nápravu, což mě stálo mnoho drahocenných minut, obzvláště proto, že mezi smyčkami řetězu se nacházely převodníky a já je nemohl dostat do polohy, kdy by bylo možné problém odstranit. Nakonec se to podařilo, ale ztrátu pozice a zároveň s tím i medaile už nešlo napravit.
Starý Světlov
Chvíli trvalo, než jsem se vypořádal se výrazným úbytkem chuti bojovat dál a propadal pocitům naprosté zbytečnosti veškerého snažení, což jen prohlubovalo ztráty. Přesto se mi podařilo docela slušně chytit tempo a v kopcích poblíž Starého Světlova už bylo srovnatelné s počátečním nasazením. Přesto jsem v poslední části trasy zřetelně pociťoval neodstatek motivace k maximálním výkonům a závod dojel „z podstaty“. Ani na silnici za Pindulou, kde jsem loni s vizí blížícího se cíle nastupoval a odjížděl skupině, už se mi příliš nedařilo. Záchranu představovala závěrečná část, která vede dolů přes zlínskou sjezdovku zpět k náměstí T. G. Masaryka. Ve svižném sjezdu se mi nálada trochu spravila, ale po prostudování výsledků mě pro zbytek dne definitivně opustila. Celkově 71. místo sice po popsaných technických problémech není úplně špatné, ale body potřebné k pódiovému závěru sezóny rozhodně nepřineslo.
Je tedy nejvýš pravděpodobné, že se budu muset spokojit s pověstnou „bramborovou“ medailí. V době psaní této krátké reportáže sice ještě nejsou k dispozici oficiální výsledky celého seriálu, ale i tak to lze tvrdit téměř s jistotou. Snad budu mít příští rok víc štěstí!
Ondra Hladík
