Místo startu fotografie na jednom odpočivadle na R6
Hned za Frankenmarktem mne znovu znejisťují hory kolem Traunsee na obzoru, které jak kdyby říkaly, jestli si to nechci ještě rozmyslet. Odpovídám něco nevlídného, kus pokračuje příjemná kulturní krajina, „římská“ R6 už je značena s celou parádou a informačními panely.
Informační panely R6 (ten Altheim do něhož mířím je fakt město a ne sociální zařízení)
Nořím se do lesa s potřebou přejet malý hřebínek oddělující Solnohradsko od Innviertelu. Vím o něm a dost si toho z minulé cesty opačným směrem pamatuji, jsem poměrně příjemně překvapená, že to dlouho jde docela příjemně tzv. „schody“ – tj střídání mírnějších a příkřejších úseků. Až konec je hodně výživný – přesto jsem nahoře v přijatelném čase. Pak přichází odměna v podobě dlouhého krásného sjezdu až k Waldzellu (přenocování se tam i v následujícím Kirchheimu najde – ale stejně si se neumím představit, jak bych o den dřív odpoledne do toho lesního kopce lezla).
Pak je se třeba rozhodnout pro delší či kratší variantu cesty. Já to mám dnes jednoduché, v Aspachu, který leží na delší variantě, je zrovna veliká společensko sportovní akce organizovaná rakouským rozhlasem, která by mohla vést k obtížím s průjezdem. Jedu tedy kratší variantou s delšími úseky po silnici a na té silnici se mi najednou skokem vrací chuť a pohoda, zvětšuje se sebedůvěra, použité převody i průměrná rychlost. Takže ujíždím k severozápadu – s myšlenkou na pstruha v pensionu Sattelmayer nedaleko od Obernbergu jsem se rozloučila už dávno. V Altheimu si na rozloučenou s Rakouskem dávám kafíčko a dvě obrovské buchty (skvělé, zcela nedietní těsto a uvnitř nikoli marmeláda ale švestky jako z kompotu – a jmenuje se to krásně německy Buchtel) a u elektrárny u Frauensteinu přejíždím zas po nějakém čase Inn a pokračuju po jeho německé straně. Jako konec etapy připadá v úvahu Simbach nebo Marktl – vědomě volím Simbach, abych to samou radostí nepřehnala. Ke svému překvapení nenacházím informace (možná je to tím, že je v rekonstrukci muzeum) – už pár kilometrů mě ale provázejí reklamy na hotel Wimmer.
Hotel Wimmer v Simbachu
Podléhám, i když vím, že to bude dražší (42 EUR) a rozhodně nelituji, majitelem je známý závodník iron man, má to ale zrovna v těchto dnech celozávodní dovolenou a o hotel se velmi láskyplně starají jeho rodiče. Zcela mne ničí, když s milionem omluv upozorňují že k večeři mohou nabídnout jen drobnosti bez jídelního lístku - dostávám hlad dost pozdě, tak jdu vzdor tomu do lokálu, objednávám si pivko a počítám s buřtem či míchanými vajíčky, načež jsou mi nabídnuty s ohromnou péčí udělané lištičky s vejci a moc dobrými novými brambory. Inu, i představy o něčem malém se mohou lišit.
Najeto 70 km, ale šlo by i více.
Mapa 2. etapy:
Den třetí, 5. 9.
mohl být snadno dnem hrůzy a přenocování pod širákem, ale dobře to dopadlo.
Cestu podél Innu už jsem částečně v minulosti jela v opačném směru cestou z Francie, jedu tedy po té naprosto rovné šotolině s úsměvnými vzpomínkami, jak jsem si to tenkrát zkomplikovala dáváním přednosti silnicím. Nevím zda byla tehdy německá dnes skvělá síť cyklostezek v horším stavu, nebo zda to byl jen můj zvyk, rozhodně to bylo nejapné. Mimochodem, cyklostezka podél Innu má označení s vlaječkami Rakouska, Švýcarska a Německa – pohlazení po dušičce nenapravitelného eurooptimisty. Takové značení je v současné době typické – šipka s místem a kilometry a čtvereček či více čtverečků s logy stezky pod ní.
Značení cyklostezky podél Innu
V Marktlu opět nechávám papeže Benedikta bez velké pozornosti – u hřbitova mám trošku chuť najít hrob jeho rodičů, u kterého se při své nedávné návštěvě tak dojemně zastavil, ale nakonec si jen beru v informacích mapu bavorských cyklostezek, kterou jsem při internetových přípravách nechala v Praze a drncám zvesela dál směrem Mühldorf. Ve vzpomínkách mám ten kus Innu spojen se smrtícím vedrem, dnes je mnohem líp a jede se krásně, kolem poledne se na obloze objevují i modrá okýnka. Jak se ovšem vzdaluju od rakouské hranice, mizí cedulky s vlaječkami a jsou nahrazeny starými zelenými, důležité ale je, že značení je bezvadné.
Staré značení cesty podél Innu
I když šotolinu ani oblázky moc nemiluju, pomýšlím na Waldkraiburg nebo Gars - mám při tom drncání maličko pocit jako bych vzadu ztrácela tlak, říkám si že dotlakuju někde u pumpy – a těsně za Tögingem přijde zvuk podobný výstřelu. Naivně jen zakleju v řadě jazyků, shodím zavazadlo a kolo obrátím – a pak mne poleje studený pot. Plášť je po celém obvodu sjetý na hadr a zeje v něm i v duši díra velikosti mexického dolaru, mám-li parafrázovat Limonádníka. Je sobota cca 14:00 a situace je krizová.
První myšlenka je dojít s kolem pěšky cca 5 km do Mühldorfu, ubytovat se na dvě noci a pomoc shánět v pondělí. Naštěstí ji opouštím, protože by to mohlo být spojeno s dalšími potížemi, všimla jsem si plakátu oznamujícího na tento weekend nějaké radovánky s krojovaným průvodem a mám obavy jak by to bylo s noclehem. Periferně jsem v Tögingu viděla zřetelně ještě pracující autoopravnu - vracím se tam pěšky a prosím o radu. Potetovaní mladíci telefonují a zahřívají počítač, za chvíli mi dávají mapu s cestou k „firmě“ která mi plášť prodá případně to celé opraví.
Firmou byl 82-letý pán, který ve svém domě služby cyklistům poskytuje, za velmi rozumnou cenu. Bez protestů vkládá moji rezervní duši a montuje nový plášť. Ve stojanu a s patřičným vybavením to má rychle. Stejně je ovšem půl páté. Uháním do Mühldorfu , kde se v hotelu Wetzel, který mi dobře posloužil minule, dovídám, že naděje na nalezení noclehu je skutečně mizivá. Samozřejmě s trochou potíží hledám výjezd Inntalské cesty a nejrychleji, jak můžu, jedu směr ten Waldkraiburg.
Cestou si zkouším představit, co by se stalo, kdyby se stará bába v cyklistickém objevila v sobotu odpoledne v autoopravně a jazykem s cizím přízvukem žádala pomoc někde v Čechách :-) Možná svým spoluobčanům křivdím. Na jednom v té situaci nepříjemně členitém místě s ostrým stoupáním vidím nenápadnou cedulku k hotelu Bastei. Rozhoduji se že to zkusím, k mému nevelkému nadšení mne to vrací asi 3 km zpět, vlastně až do předměstí Mühldorfu jménem Altmühldorf. Najeto 50 km a hotel je vzdor té nenápadné cedulce na můj vkus příliš nóbl, 55 EUR za noc za normálních okolností nedávám.
Nenápadná cedulka ke čtyřhvězdičkovému hotelu.
Chuť k jídlu zase začíná ubývat, dávám si moc dobrou houbovou polívku a pak už jen salát, o vitaminech a minerálech v pivíčku nemluvě.
Mapa 3. etapy:
Pokračovní příště...
J. E. Klimpely
