Přitom jsem se musela dost culit, osazenstvo snídaňového lokálu bylo bizarní. Jeden starý blázen v cyklistickém dresu a celý autobus pánů a dam v nažehlených trachtech, kteří se jeli účastnit té parády v Mühldorfu. Počítám, že jim vadilo počasí podstatně víc než mně, protože poprvé opravdu pršelo. K mé radosti ovšem postupně přestávalo, na severu se oblačnost trhala a fronta, ze které zřejmě pršelo celou noc i ráno, zůstávala na jihu.
Cesta vedla po asfaltových okreskách mezi vesnicemi a kupodivu nenastala situace, na kterou jsem při svých toulkách zvyklá – když jsem okolnostmi donucena vzít drahý nocleh, ráno se určitě během pár kilometrů objeví něco vhodnějšího. Tentokrát to nenastalo, nejbližší možnost byl opravdu ten Waldkraiburg a to by bývalo večer hodně napnuté.
Tak se krásně vezu až do Garsu am Inn, i pasoucí se rodina srnečků kdesi u lesa mi to zpestřuje, jenom cestou přemýšlím o dalších plánech. Od dělání hrubých plánů doma mě lákalo město Wasserburg am Inn, krásné staré město malebně položené v zátočině Innu, která vypadá jak poloostrov. Určitě jsem se tam chtěla zastavit, na dnešní etapu je to ale trochu málo. Kromě toho se mi přestává chtít pokračovat směr Rosenheim a dostávám chuť ještě jednou změnit cyklostezku a pokračovat o řeku východněji podél Alzu. Zavazadla mne baví čím dál míň, tak přemýšlím o popojetí po stezce Alz-Inn, třech nocích v Trostbergu a jednoho výletu bez zavazadel zpět do Wasserburgu, dalšího k Chiemsee.
Problém se poněkud vyřešil hned za Garsem. Ještě v jeho okolí se objevují u obcí honosné kláštery a znovu mi připomínají boj s vedrem cestou do Francie, ale za ním sjíždí cyklostezka z asfaltu do bezprostřední blízkosti Innu a je uvedena varováním, že po vydatných deštích mohou být problémy. O moc vydatném dešti nic nevím, snad v noci, ale je fakt, že tam byly hluboké louže a člověk se musel hodně rozhodovat jak nejlíp a nejbezpečněji, pak se ta cesta odklonila vzhůru a bylo to velmi nepříjemné.
Zakalený Inn těsně u cyklostezky
Klouzavý povrch skloněný na obě strany – bez ohledu na ztrátu času kolo několik kilometrů vedu. Když jsem konečně z té cesty vylézala na asfalt, byla tam skupina seniorů, většinou s těžkými elektrokoly, kteří upozorňováni na nedobrou kvalitu dalších několika km překypovali optimismem a sebevědomím. Když jsem ovšem pokračovala po tom asfaltu dál, potkala jsem skupinu podobně vybavených dam, které k nim zřejmě patřily - no ještě že jsem nejela o čvrthodinu později, tam muselo být Waterloo.
Inn se v těchto místech značně zařezává do krajiny, ony i poslední kilometry před Garsem byly výškově dost členité, ovšem většinou bylo možno kopečky vyjíždět na účet energie nabrané ve sjezdech. Tady silničky vedou do různých shluků samot či malých obcí – každá taková věc se nějak jmenuje a ty názvy na mapách běžných měřítek nejsou - a autoři stezky turisty se stoupáními nijak nešetří. Na obzoru se navíc objevují vysoké hory a upozorňují mne, do jaké krajiny už zase mířím. Dostávám chuť využít ve Wasserburgu hotýlek, který jsem si ještě v Praze vygooglila. Má pro mne pokoj s příslušenstvím v chodbě za 30 EUR , a to ještě nevím, jak šikovně je položen, že se bude ráno dobře vyjíždět. Odpoledne věnuju zcela civilizované turistice bez kola – město je to okouzlující. Mám to letos tím zkrácením první etapy časově proti plánu trochu rozhozené, naštěstí mám dost času. Hotel je hned u vjezdu do katastru obce na kopci nad městem, hned vedle je vyhlídka, hlavní kostel je v lešení.
Pohled na Wasserburg.
Po seběhnutí dolů navštěvuji velmi půvabné město se vstupní branou za mostem a starými domy, často bohatě zdobenými malbami. S návštěvami cyklistů se počítá a blízko řeky jsou pro ně uzaviratelné kontainery k odstavení kol.
Kontainery k odstavení kol
Zajímavostí je, že ve městě není v žádné kavárně ani restauraci k mání Internet. Opravdu, vyptávala jsem se místní dívky, co venčila u Innu pejska. Tak jsem se s Innem pro tentokrát rozloučila, ale tentokrát jen z břehu, na vstoupení do vody nebyla teplota.
Rozloučení s Innem
A s tím Internetem to nakonec dopadlo dobře, protože jsem se připojila v hotelu, i když to nenabízel, možná do špatně zabezpečené sítě majitele. Najeto zase jen 50 km, je to letos pro ostudu. Ale byla dobrá večeře v nádherné klenuté restauraci v budově radnice (trochu mi ten interiér připomínal kdysi slavnou Královnu Elišku v Brně) jsem měla smažený (opravdu smažený, ne grilovaný) kozí sýr na salátě.
Radnice ve Wasserburgu s venkovní zahrádkou restaurace
Mapa 4. etapy:
Den pátý, 7. 9.
Aneb dobrodružství kolem Alzu
Jak zmíněno, přestalo se mi chtít pokračovat podél Innu až do Rosenheimu. Je dál od Chiemsee a s noclehy to tam nijak lákavě nevypadalo. Naopak stezka Inn-Alz lákala ještě před vjezdem do hotelu, přičemž se zase vrátilo moderní značení cesty podél Innu. Na obrázku jsou také vidět ty na mapách nelokalizovatelné názvy malých obcí kolem.
Křižovatka u Wasserburgu
Den bude vůbec trochu obtížnější na sledování, obzvláště má-li někdo u ruky mapu. Po dobré snídani (hotel Huber ve Wasserburgu byl jedním z nejlepších poměrů cena/výkon ) vyrážím na stezku Inn – Alz a dobře se vezu. Po nějakém čase se značení ztrácí nebo plynule přechází do nesmírně husté sítě cest lokálních, po příjemných okreskách či ještě příjemnějších cyklostezkách vedle silnic jedu malinko jižněji přes Obing a k řece Alz se mám přiblížit v Altenmarktu. Jenže tam moje úsilí končí u rekonstrukce mostu, radám na objížďku podávaným dělníky co tam pracují ne zcela rozumím. Zkouším jinou cestu směr Trostberg, kde jsem se měla původně s tou cestou Inn-Alz vynořit – ó nikoliv. Zápach od chemických závodů, informace zavřeny, po přenocování nikde ani památky.
Obracím znovu k jihu, u Altenmarktu jdou na mne mrákoty, když přijíždím k dalšímu opravovanému mostu, ale tam se dalo s kolem přejít. Město zcela paralyzované tou stavbou, jedu dál podél Alzu odhodlána někde před Traunsteinem (shoda jmen s mojí milovanou horou náhodná, jde o město a zdejší Traun je proti té rakouské potůček) vyhodit kotvu na dvě noci a zítra se bez zavazadel věnovat Chiemsee. Ani Traunreut mě neuspokojuje – velice moderní, rozházený, místo informací jen vyvěšený plakát na nástěnce – nakonec se chytám po cca 60 km v obci Oderberg mezi Traunreutem a Traunwalchenem. S myšlenkou "92 EUR budou a my nebudem" beru dvě noci a protože je ještě dost času, jedu směr Wagingsee a zpět.
Hotýlek u Traunreutu
Co se jezera (fotografování nebylo ve večerním světle lákavé) týče, bylo mi spíše ilustrací novinky, kterou jsem se dozvěděla ve Wasserburgu, že totiž tady v celé oblasti až po Rosenheim bylo prehistorické moře a tím tu vznikla veliká koncentrace jezer a jezírek (kolem dvou malých vodních ploch jsem ostatně jela) Daleko víc mne celou dobu dráždí hory na obzoru, stále blíže, myslím, že poznávám Watzmann.
Celkem najeto 85 km, už se to začíná konečně podobat cykloturistice. Pouze jsem samou radostí, že mohu odložit zavazadla, odložila i svoje oblíbené kokosové suky a pak hladová jak vlčice páchala ovocný pych na švestkách u cesty. A večer mne ještě schválně obveselila paní domácí, když k večeři k vedlejšímu stolu usadila mladou dámu ze Slovenska zřejmě už delší dobu v místě žijící, která měla zrovna na návštěvě krajanku. Dle očekávání byla docela hezká konverzace. Obě dámy přitom Československo nezažily nebo zažily jako malé, bylo tedy legrační, že já rozuměla slovensky mnohem líp než ony česky. Paní domácí samozřejmě o dvou národech nic netušila a měla jen radost ze zdařilého společenského života v jejím lokále. Později jsem pochopila, že ubytovává hlavně lidi, co v okolí pracují a dovolenková nálada tam není častá.
Mapa 5. etapy:
Pokračování příště...
J. E. Klimpely
