Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Nonstop Loudání 2015, 3. část

12.1.2016 06:38

5.6.2015, pátek – Z Dlouhých Strání je nekonečný sjezd do Koutů nad Desnou. Silnice široká asfaltová lemovaná svodidly. Teď v noci ji mám jen pro sebe. Mohl bych to pustit dolů s větrem o závod, místo toho mám vítr z těch svodidel. Mikrospánek je svinstvo.

Bookmark and Share

Jedu dolů pomalu po prostředku a každou chvíli se kontroluji, jestli nespím. Nebo alespoň si myslím, že se každou chvíli kontroluji. Když si uvědomím, že mám zavřené oči, rychle je otevřu. V jeden moment jsem je otevřel a na okamžik viděl jen bílo. Tohle nejde. Nerad bych skončil přehozený přes svodidlo. Slézám z kola. Jsem bezradný. „Zima! Je mi strašná zima!“ Křičím nahlas do tmy, jako kdyby to mělo něco změnit. Zimou mi drkotají zuby. Když pevně skousnu, začne se zimou drkotat celé tělo. Chlad mě trošku probírá. Nasedám na kolo a opatrně pokračuji prostředkem silnice ve sjezdu.


Sjel jsem do Koutů, přejel po mostku říčku Divokou Desnou a zahájil stoupání na Praděd, nejvyšší bod celého závodu. Jízdou do kopce se zahřeju. Stehna pálí při každém záběru. Motám se po cestě od škarpy ke škarpě. Chce se mi ukrutně spát. Slézám z kola a tlačím pěšky. Měsíc se na hvězdné obloze stříbrně leskne. Kameny na cestě při chůzi tiše křupou. Moje tělo zaplavují neuvěřitelně příjemné pocity. Cítím se bezpečně. Je mi krásně. Tlačím kolo. Po mé levici jde manželka s dětmi. Když si nejsem něčím jistý, hned to spolu probereme, ať mám jistotu správného rozhodnutí. Úžasně poklidná atmosféra. V tu chvíli se ke mně přes pravé rameno naklonil pan Hanzl, soused ze Slaného. „Kam táhneš tu půlku kola?“ Zeptal se s velkou dávkou jízlivosti v hlase, čímž mě naštval. Proč nás ruší? „Jakou půlku kola? Tohle je celý kolo!“ Obořil jsem se na něj nahlas. A můj vlastní hlas mě probudil. Právě jsem dokázal spát za chůze.

 

Závěrečná fáze stoupání na Praděd je asfaltová. Silnička je poznamenaná drsnými podmínkami, které tady v zimě panují. Fleky na asfaltu mi ve svitu čelovky připadají jako obrazy lidských obličejů. Každý obličej je dokonalé mistrovské dílo propracované do nejmenšího detailu. Nemohu se pohledem odtrhnout. Všechny ty obrazy by zaplnily nejluxusnější uměleckou galerii na světě. Jedu na kole a prohlížím ty modrobílošedé neuvěřitelně krásně vyvedené obličeje. Prohlídka rázně končí. Právě jsem dojel na Praděd. Nadmořská výška 1491 metrů. Praděd je nejvyšší horou Hrubého Jeseníku a celé Moravy. Zároveň je nejvyšším bodem letošního Loudání. Jsou čtyři hodiny ráno. Mám najeto 363 kilometrů a jsem přesně v polovině závodu. Obloha na východě má barvu pomerančové slupky. Svítá. Na Praděd jsem překvapivě dorazil jako druhý v pořadí se ztrátou 4 hodin a 48 minut na prvního závodníka. Kam se poděli ostatní? Asi někde spí. Taky bych šel spát. Místo toho se vrhám do druhé poloviny závodu, bude kopcovitější a ve všech směrech náročnější než ta první.


Už za světla jsem se dopotácel do Červenohorského sedla, což je nejvýznamnější turistické, lyžařské a rekreační středisko celé oblasti Hrubého Jeseníku. Nadmořská výška 1013 metrů. Po ránu je tu jako po vymření. Nikde ani noha. U silnice stojí dřevěná bouda s okny a dveřmi. Autobusová zastávka. Mám pocit, že se na mě usmívá. „Pojď sem, pojď si zdřímnout,“ zve mě k sobě. Na spánek se těším jako puberťák na prsatou spolužačku. Neváhám ani chvíli. Chtěl jsem ujet Loudání nonstop. Už nechci a je mi to úplně jedno. Kam se poděla moje vůle? Nevím! Nezájem! Jdu spát! Vypínám čelovku a s ní jako kdybych vypnul agregát uvnitř mého těla. Bouda se dá zevnitř zamknout. Roztouženě se uvelebuji na dřevěnou lavici. Spacák nemám. Balím se do záchranné termo folie. Záchranáři ji v nouzových situacích používají k udržení tělesné teploty raněného. Je vyrobena z metalizovaného polyetylenu. Z laického pohledu vypadá, jako velmi slabý alobal. Slastný spánek nepřichází. Lavice tlačí do zad. Jakmile se pohnu, hřejivá folie se uvolní a dovnitř začíná proudit sakra chladný vzduch. Během chvíle se klepu zimou. Do toho se uraženě ozvala vůle. „Chtěl jsi jet nonstop a místo toho tady plánuješ hnípat jako nějaká lemra.“ Ano, vůle má zase jednou pravdu. Muchlám folii do batohu, odemykám boudu a vyrážím v sedle kola dál na trasu. Moje loudací nonstop dobrodružství pokračuje.

Při sjezdu do údolí slunce definitivně opanovalo oblohu. Se sluncem přichází nový život. Touha po spánku je poražena a zbaběle prchá ze scény. Cítím nový příval energie. Lidské tělo je úžasně dokonalá továrna. Nejím, nespím, přesto funguji a cítím se ohromně silný. Už jsem nespal 48 hodin.


Ve Filipovicích už je hrozné vedro. Slunce blbne. Dnes bude ještě větší pekáč, než byl včera. Čeká mě dlouhé stoupání na Šerák. Přečkal jsem beze spánku další noc a teď jsem z toho, nevím proč, docela naměkko. Loudání je nádhera. Život je krásný. Oko vlhne, slza je na krajíčku. Už mi to zase jede. Některé úseky stoupání sice prokládám pěší tlačenkou, ale vůbec mi to nevadí. Okolní zalesněná krajina je luxusní.


Šerák s nadmořskou výškou 1351 metrů je dalším významným vrcholem na trase, přes který se musíme převalit. Kousek pod vrcholem stojí horská chata Jiřího. Jsem tady brzy. Ještě mají zavřeno. Nelámu si s tím hlavu. Hlad nemám, pít nepotřebuji. Jsem stroj. Červená turistická pěšina dolů do Ramzové je značená jako cyklostezka. Ostré balvany jsou bojovně naježené. Na pohodový sjezd to nevypadá. Vidlici mám od startu zamknutou, odemknout ji nemůžu. Ruce jsou od otřesů nateklé. V prstech pociťuji syndrom šicího stroje. Nejnáročnější úseky hopsám preventivně pěšky. V tu chvíli mi došlo, proč musíme sjet dolů do Ramzové. Proč? No přeci proto, abychom z Ramzové zase museli vyjet vzhůru.   

 

Les se na chvíli rozestoupil a mně se otevřel fascinující pohled. Přede mnou nebo spíše nade mnou se tyčí obří skály, podle mapy pojmenované Obří skály. Ten název sedí. Skalní blok je mohutný, vysoký až k šestnácti metrům. Vrchol v nadmořské výšce 1082 metrů. Loudací trasa přes něj nevede. Možná to je dobře. Někdy v budoucnu se sem ale vrátím, abych se na vrchol Obřích skal podíval. Podle pověsti má vznik skalního bloku na svědomí obr Amík. Uzavřel s obrem ze sousedství sázku o to, kdo dohodí dál obrovský skalní blok. Amík hodil skálu daleko, ale soused hodil ještě dále. Amík prohrál a tak ve vzteku alespoň rozťal skalisko vedví.


Do Jeseníku jsem přijel v 10:45 hodin jako druhý v pořadí. Náskok prvního jezdce jsem stáhnul o celou hodinu. Mám najeto 420 kilometrů a cítím ohromnou dopolední krizi. Sednul jsem si na lavičku do stínu, slavnostně vysypal z bot jehličí, kamínky a půl tuny hlíny. Pak jsem si vysvětlil, že dopolední krize neexistují a ono to pomohlo. V hlavě jsem si to nastavil jako malé dítě, když se těší na Vánoce a nedočkavě odpočítává jednotlivé dny. „Ještě jednou se vyspím a budou Vánoce.“ Já to mám obráceně. „Ještě jednou se nevyspím a budu v cíli Loudání.“ Takhle přesvědčivě si to namlouvám teď ve dne, protože nemám představu, co mě příští noc čeká.


Dominantou městečka Jeseník je Zlatý Chlum, další kopec, na který musíme. Nadmořská výška 891 metrů. O co nižší nadmořská výška, o to náročnější přístupová cesta. Některé úseky tlačím pěšky naložený ve vlastním potu jako šunka v aspiku. Ze Zlatého Chlumu klesá stezka na Čertovy kameny. Už podle názvu se dá usoudit, že to moc jezdivý úsek nebude. Úzká stezka dolů mezi stromy je plná kořenů, kamenů a balvanů. V nejtěžší pasáži se kolem mne rychle prohnaly dvě šmouhy. Poznal jsem v nich Blackyho a Tomáše Navrátila. Kluci to udělali po taktické stránce šikovně. Prolétli kolem mě v plné rychlosti. Nedali mi pražádnou šanci, abych se za ně pověsil. Odpárali mě hned v zárodku. Následuje asi osm set metrů loudací klasiky. Prudký pěší výtlač zarostlou loukou. Tráva vysoká asi metr, kopřivy ještě o něco vyšší. Zdá se mi, že pěší chůzí kluky doháním, ale je to jen chvilkový klam. Propadl jsem se na čtvrté místo celkového pořadí.


Červená turistická stezka klesá dolů. Vede snad přímo korytem potoka. Obrovské nazelenalé balvany, klacky, listí, bláto. Kolo je tady zbytečnou přítěží. Kontroluji v mapě i na navigaci jestli jsem náhodou nesjel z trasy. Odpověď zní: Nesjel! Tady v potoce jsem správně. Někdo z Loudalů tenhle úsek okomentoval celkem výstižně. „Canyoning s kolem jsem ještě neprovozoval.“


 U vesničky Černá Voda mě dohnal Martin Vít a vzápětí nás pohltily Rychlebské stezky. Kdo nikdy nejel Rychlebské stezky, ten jakoby nebyl. Jedná se o speciálně vybudované úzké cyklotraily, různých obtížností, určené pro technické jezdění. Hltači kilometrů tady nemají šanci. Martinovi to jede rychleji, ujel mi. Propadl jsem se na páté místo v pořadí. Jsem nevyspalý, unavený. Nohám už se moc nechce a hlava okolní svět nepobírá. Zatáčky mi připadají jedna jako druhá. Najednou jsem dostal strach, že jsem se na Rychlebských stezkách zacyklil, že jezdím pořád dokola, že nikdy nenajdu východ a že tady budu jezdit dokola už napořád. Žádné řešení mě nenapadá a tak trpělivě šlapu dál. Třeba potkám někoho, kdo mě z toho bludiště vyvede.


Dobře to dopadlo. Nikoho jsem nepotkal a vymotal se sám. Na široké silnici mezi poli směrem na Javorník, jsem si dokonce uvědomil, že jsem na Rychlebských stezkách vůbec nebloudil. Do Javorníku přijíždím v 17:00 hodin. V nohách mám najeto 464 nonstop kilometrů. Jsem pátý v pořadí.


Před pár hodinami jsem projížděl obcí Černá Voda. Teď přijíždím silnicí podél polských hranic přes ves Bílý Potok do obce Bílá Voda. Podle názvů by si jeden mohl myslet, že jsem na plaveckých závodech a já se při tom jen koupu ve vlastním potu. Bílá Voda je nejsevernější obec Moravy. Mají tady Psychiatrickou nemocnici Marianny Oranžské. Že bych se jako pacient rovnou ubytoval?


Z Bílé Vody už zase stoupám do hor. Na dlouhé hodiny mě pohlcuje les. Vjíždím do teritoria, kde jsou i lišky skoupé na slovo. Zezadu se přiřítili dva cyklisté. Blacky a Tomáš Navrátil. Překvapení je vzájemné. Nevěděl jsem, že jsou za mnou a oni nevěděli, že jsem před nimi. Někde stavěli na jídlo a já je mezitím předjel. Střetávají se dva styly jízdy. Oni jedou rychle a odpočívají. Já jedu pomalu bez odpočinku. Prototyp ideálního vítěze Loudání by měl obě tyhle varianty umět skloubit dohromady, čili jet rychle a bez odpočinku.
 

Sunu se vpřed po hřebeni Rychlebských hor s vědomím, že jsem na pátém místě závodu, že mi dochází voda, že se ke konci chýlí den i moje chuť pokračovat dál. Všude samý les. Hlavně, abych nezabloudil. Překonal jsem Borůvkovou horu a nezahlédl jedinou borůvku, za to tady na vrcholu v nadmořské výšce 899 metrů stojí rozhledna. Borůvky bych si s chutí dal, o rozhlednu zájem nemám.

 

Chvíli si se mnou pohrává les, a když se mě nabažil, vypustil mě na silnici. Kam teď? Doleva nebo doprava? Mám k dispozici mapu s vyznačenou trasou i navigaci, přesto nevím, jakým směrem se dát. Volím doprava dolů. Asi po kilometru sjezdu rozpoznávám, že jedu špatným směrem. Vyjíždím tedy kopec zpátky na rozcestí. Tady zjišťuji, že doprava dolů bylo přeci jen správně. Takže znovu sjíždím již známou cestou, jako před chvílí. Moje fyzično je na tom lépe než duševno. Na kole šlapat můžu, ale už nedokážu rozpoznat kudy a kam. Mozek v hlavě definitivně uvolnil místo únavě. Ideální by bylo, kdyby přede mnou jel někdo, kdo by určoval směr a já bych ho jen tupě následoval. A až padne noc, bude ještě hůř.


Les se rozestupuje a mně se otevírá nezapomenutelný pohled na nekonečně rozlehlou horskou louku obklíčenou ze všech stran hustým lesem. Louka je tak rozlehlá, že se mi v tom časoprostoru přede mnou někam ztratila červená turistická značka. Chvíli bloudím. Večer už pokročil. Na louce je citelně chladněji než v lese. Začíná mi být zima. Zima je prý jenom stav mysli. Tak mi tedy zima asi není, nebo co? Oblékat se nebudu. Až budu tlačit lesem vzhůru, zahřeju se dostatečně. V lese je šero. Zapínám čelovku a pokračuji vstříc nočnímu dobrodružství. Čeká mě třetí noc bez spánku. Řekli jsme nonstop, tak nonstop. Když půjde všechno hladce, mohl bych být zítra večer v cíli.


Před chvíli jsem překonal Borůvkovou horu bez borůvek. Teď se prodírám zarostlou stezkou na Borůvkový vrch (859 m.n.m.) a borůvky znovu žádné. Je noc. Hlavu mám úplně vygumovanou. Orientační schopnosti žádné. Snad se prodírám správným směrem. Když čelovku občas zakryje větev, okolní les okamžitě mění vzhled. Stává se strašidelným. Nevím proč, jsem si právě teď vzpomněl na spisovatele Stephena Kinga a jeho knihu Prokletí Salemu. Ve finále se všichni obyvatelé proměnili v upíry a byli aktivní zásadně v noci.

 

Najednou čelovka zhasla úplně. Obklopila mě černočerná lesní tma. Lekl jsem se. Musím v čelovce vyměnit baterky, které mám někde uvnitř batohu. Obklopen nočním lesem, absolutní tmou a myšlenkami na upíry šmátrám v batohu a po hmatu hledám baterky. Sláva, mám je. Hlavně aby mi teď nevypadly z ruky na zem. To už bych je nenašel. V tom jsem zahlédl mezi stromy světlo. Neslyšně se blíží. Začal jsem spěchat, ruce se chvějí. Jsem nervózní. Nejde mi zašroubovat uzávěr na čelovce. Světlo se přibližuje po stezce, kterou jsem přijel. Upíři? Halucinace? Nebo co? Závit se konečně chytil. Uzávěr jsem dotáhl. Rozsvítil čelovku. A je to dobrý. Dohnal mě soupeř Robert Dobrý. Nebýt v noci sám, je vždycky lepší. Vlastně se mi splnilo přání. Robert jede první, určuje směr a já ho jen tupě následuji. Jedeme, tlačíme, přenášíme.

 

Lesem nekonečně klesáme někam dolů. Projíždíme kolem zdí prastarého opuštěného mlýna. Blbost. Žádný mlýn. Halucinace. Jsme obklopeni hlubokým lesem. No vida, i kousek asfaltové silnice tady mají. Jsme u Nýznerovských vodopádů. Tohle je skutečnost, žádné halucinace. Nýznerovské vodopády hučí lesem v kaňonovité soutěsce. Celá soustava kaskád má výšku čtrnáct metrů a nejvyšší stupně dosahují ke třem metrům. Prý se jedná o velmi působivé místo. Jsem ve stavu, že to posoudit nedokážu, jen vím, že je tady v noci hrozná zima. Od vodopádů začínáme nabírat výšku. Začíná to pravé Loudací peklo. Modrá turistická stezka vede strmě vzhůru korytem Bučínského potoka. Kameny, balvany, větve, listí, voda, marast, bláto. Tlačíme pěšky a někdy to ani pěšky nejde. Od tlačení kola mě začínají bolet záda. „Jak někoho mohlo napadnout, označkovat to tady jako turistickou stezku,“ podivuje se nahlas pohodář Robert. Jak dlouho tlačíme? Hodinu? Dvě? Den? Rok? Nekonečná záležitost. Vygumovaná hlava se nedokáže orientovat v čase. Jen se musím držet Roberta. Kdosi ze soupeřů tenhle úsek stoupání Bučínským potokem okomentoval výstižně. „Na 99% tam už nikdy v životě nepojedu, tak jsem rád, že jsem tam byl a dokonce s kolem.“


Co jsme pracně vytlačili, teď zase pracně sjíždíme. Pěšina je úzká, strmá, kličkuje mezi stromy. Sjíždět tudy v noci žádná radost. Mezi balvany je voda, zase jedeme nějakým potokem. Kameny jsou mokré a kluzké. Hluboké listí skrývá záludné dlouhé klacky. Tudy už jsme určitě jeli. Zase je tady bláto. Zase je tady ten prastarý opuštěný mlýn s rozpadajícím se náhonem. Zase halucinace. Žádný mlýn, jen hluboký les. Křivolaká dlažba dávno opuštěné hradní zříceniny. Proč tudy jedeme? Žádná zřícenina tady není. Jen ten noční les. Hlavou se zběsile honí myšlenky v ohromném chaosu. Uspořádat je nedokážu. Je to mžik a myšlenka je vystřídána jinou, aniž bych tu předchozí dokázal pochopit. Nesmím věřit všemu, co kolem sebe vidím. Nesmím se spoléhat na vlastní rozum. Všechno je to jen šálení a klam. Ohromný zmatek. Jen ten Robert Dobrý přede mnou je skutečný. Toho se musím držet. Bez Roberta bych se z téhle krajiny nočních přeludů nikdy nevymotal.


Hmatatelná stopa lidské civilizace je spící vesnička Horní Lipová. Neštěkne po nás ani pes a už zase stoupáme vzhůru do hor. Stoupání je asfaltové a prudké. Od potoka vane chlad. Motáme se křížem krážem přes cestu. Snadnější je slézt a tlačit pěšky. Celé tělo se dožaduje spánku. Zakazuje se! Ve vzduchu je cítit kouř od ohně. Kde je oheň, tam je teplo. Dopotáceli jsme se do Lesního baru, kde tiše do tmy plápolá oheň.
    

Lesní bar je zkouškou lidské poctivosti. Originální samoobslužný bar uprostřed lesů funguje 24 hodin denně už několik let. Za volně přístupné občerstvení bez jakékoliv obsluhy se platí do pokladničky, kterou nikdo nehlídá. Vše se odvíjí od poctivosti návštěvníků. V České republice ojedinělý projekt s konceptem, v jehož úspěch věřil málokdo. Bar je vybaven přístřeškem, lavicemi, ohništěm, suchým záchodem, plynovou bombou na vaření a dalšími vymoženostmi. Pivo a limonády se chladí studenou pramenitou vodou. Je libo kávu, čaj nebo opéci buřta? Dopřejte si, co hrdlo ráčí.


 Ohníček před Lesním barem tiše plápolá. V jeho mihotavém svitu se leskne kolo opřené o zábradlí. Na lavici u ohně něco leží. Není to něco, je to cyklista. Má své jméno i tvář. Na lavici leží a spí Milan Hanyk, aktuálně první jezdec průběžného pořadí. Dotáhli jsme se s Robertem na samotné čelo závodu. Zjištění překvapivé, ale o to příjemnější. Milan Hanyk jede Loudání poprvé, ale žádný Nazdárek to není. Vloni skončil třetí na mistrovství České republiky ve dvaceti čtyřhodinovce horských kol. Naším příchodem jsme ho na chvíli probudili. Robert se složil na druhou volnou lavici a během chvilky usnul. A co já? Mám také usnout? Lesní bar je pro mě obrovskou zkouškou lidské odhodlanosti. Tělo spánek potřebuje. Tři hodinky spánku ho dokáží neuvěřitelně restartovat a nabít novou energií. U ohně je příjemně teploučko. Oranžové plamínky laškovně dovádějí. Dříví vesele praská.

 

„Zůstaneme tady?“ Dívá se prosebně moje kolo. „Ne, řekli jsme nonstop, tak nonstop!“ Ztěžka jsem se zvednul z vyhřáté lavice a vyrazil do tmy. V ten moment jsem se osamostatnil v čele letošního Loudání.

 

...pokračování příště...

 

Další fotografie z Loudání 2015 »

 

Milan Silný

Diskusní fórum pro: "Nonstop Loudání 2015, 3. část"

Názor Autor Datum a čas
RE: Nonstop Loudání ... Pepé Janča 13. 1. 2016, 14:22
RE: Nonstop Loudání ... Howgh Vlasák 13. 1. 2016, 09:13
RE: Nonstop Loudání 2015, 3. část
Milčo, tys totálně prospal celej Praděd ! Jináč - na jaře si dám druhou půlku od Praděda k cíli. Těším se .
RE: Nonstop Loudání ... Petr Braun 12. 1. 2016, 22:50
RE: Nonstop Loudání ... Tonda L. 12. 1. 2016, 09:53

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |