Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Nonstop Loudání 2015, 4. část

13.1.2016 06:40

6.6.2015, sobota – Měsíc na hvězdné obloze je ohromný. Motám se vpřed a soustředím se na každé otočení pedálů. Strom přede mnou se změnil ve velkou stojací lampu se stínidlem a ta zase v kolegyni z práce. Chvíli na mě mlčky kouká a promění se zpátky ve strom. Tahle proměna mě zaujala. Až po návratu do práce kolegyni potkám, vždycky si tuhle chvíli vybavím.

Bookmark and Share

Přejel jsem Smrk, s nadmořskou výškou 1125 metrů je nejvyšší horou Rychlebských hor. Svítá. Přečkal jsem třetí noc. U horské chaty Paprsek mám v nohách 533 kilometrů a stále jsem první. Otázka zní na jak dlouho? Mým cílem není vyhrát Loudání. Mým cílem je dát ho nonstop. Do cíle zbývá už jenom 192 kilometrů. To dokážu. To dám. Do večera to zvládnu, myslím si. Jenže únava běsní naplno. Slyším spoustu hlasů, vidím obličeje. Něco mi říkají, chtějí si povídat. Nerozumím. Všechno jsou to obličeje neznámé a cizí. Chybí jim těla. Jak to vypadá, když se člověk zblázní? Šotolinová cesta povědomě šustí, někdo se blíží. Vzápětí se kolem prohnala čtyřčlenná skupinka cyklistů. Milan Hanyk, Blacky Černý, Martin Vít a Tomáš Navrátil. Propadl jsem se na pátou pozici.


Ve sjezdu mi je zima, minul jsem odbočku. Vracím se. Už jsem 72 hodin nespal. Nedokážu rozpoznat, co je skutečnost a co sen. Jestli jsem si někdy v průběhu závod myslel, že jsem úplně v hajzlu, tak jsem se hluboce mýlil, protože úplně v hajzlu jsem až teď. Tlačím do kopce pěšky. Předjíždí mě Robert Dobrý. „Jsi v pořádku?“ Ptá se. „Jsi skutečný, nebo se mi zdáš?“ Odpovídám dotazem. „Skutečný!“ Můžu mu věřit? „Ale kdyby ses mi zdál a řekl, že jsi skutečný, tak já bych to stejně nepoznal.“ Nejsem úplně v hajzlu. Jsem úplně v prdeli! Musím s tím něco dělat. Když Robert odjel, sedl jsem si na kraj lesní cesty a vytáhl z batohu klobásu s rohlíkem. V tu chvíli si vedle mě sedla vrásčitá stařenka v černém šátku s výraznými zelenočervenými vzory. „Jsi skutečná, nebo se mi zdáš?“ Odpovědi jsem se nedočkal. Buď jsem usnul, nebo omdlel.


Když jsem se probral, bylo pořád ještě ráno. Kde to jsem a proč? Mozek nefunguje. Vedle mne se v prachu cesty válí rohlík. Netknutou klobásu mám položenou na břiše. Co tady dělám? Aha Loudání. Ne, to už přeci dávno skončilo. Vyhrál Martin Vít. Ne, Martin Vít vyhrál vloni. A kdo tedy vyhrál letos? A proč tady mám ty mapy? A rohlík? A klobásu? A jak se jmenuje ten cyklista, co jsem ho naposledy potkal? A jak ta babka v tom černém šátku, co jsem ji naposledy viděl? Začíná mi to všechno docházet. Cyklista je Robert Dobrý. Loudání neskončilo, Loudání trvá. Jsem na šestém místě. A ta babka byl přelud. Kdyby byla skutečná, tak by mi tu klobásu přeci snědla, ne? Nasedám na kolo a jedu, ale kam? V mapě spousta barviček, značek, obrázků a hieroglyfů. Nedokážu se v tom vyznat ani já, ani můj mozek. Nikdo další tady není. No jasně, musím do kopce. Agregát naskočil. Jsem zpátky v závodě.

Skončily Rychlebské hory, začal Kralický Sněžník. Po žluté turistické se řítím dolů z kopce do Polska, abych vzápětí stoupal po modré turistické z Polska. Proti mně kráčí turistka s batohem. Strkám jí pod nos mapu a ověřuji směr. Turistka rozhazuje rukami. „Rowerek na právo, rowerek na lévo,“ možná na mě mluví česky. Posílá mě doprava. Věřím jí. Chyba. Asi po čtyřech kilometrech jízdy z kopce jsem zjistil, že jedu špatným směrem. Tudy bych za chvíli dojel do Varšavy a možná až k Baltskému moři. Musím zpátky. Musím do kopce. Ta ženská nebyla turistka, byla to baba przebytećna.


Musím na hřeben Kralického Sněžníku. Nabírám výšku k horské chatě Schronisko. Svítí slunce.  Následuje rychlokurz důležitých polských slovíček. Do kopce dřu jako kůň neboli samochod kopytówy. Za chatou Schronisko končí sjízdná cesta. Pořád nabírám výšku. Pořád svítí slunce. Do kopce pro změnu dřu jako kamzík neboli koza turystyczna. A při tom všem se cítím unavený jako pes neboli hulwat dvorówy.

Malý Sněžník s nadmořskou výškou 1337 metrů konečně dobyt. Teď mě čeká úsek krásných singltreků, náročných výjezdů i technických sjezdů. Úsek plný kořenů, balvanů, vysokého borůvčí a nízké kleče. Čeká mě hřebenovka mezi hraničními patníky. Čeká mě kamenné moře. Čeká mě úsek modrého nebe a prosluněných výhledů do dálav. Prostě bikerský ráj. Jediné co mě trošku sere, že tohle všechno potlačím většinou pěšky. Heslo dne je proto jasné. „Vytrvalou chůzí bojujme proti žilní trombóze.“ Blížím se k vrcholu Klepáč, nadmořská výška 1143 metrů. Levé lýtko mám otlučené od pedálu a rozkousané od zubů největšího převodníku. Sjíždím dolů z Klepáče a chápu, jak tenhle kopec ke svému jménu přišel.

Ztrácím nadmořskou výšku. Kopce jsou nižší. Borůvčí vystřídala vysoká tráva a kleč jehličnatý les. Krajina se mění. Vysoká tráva je ještě vyšší proložená kopřivami. Les nahradily louky a pastviny. V mapě turistická stezka kopíruje česko-polské hranice. V praxi turistická stezka neexistuje. Je přes třicet stupňů, vedro. Stezka vede přímo po poli. Stín žádný. Zelené obilné klasy pravidelným rytmem bubnují do rámu kola a do holení. Jsem odevzdaný, po psychické stránce zlomený. Všechno mi je jedno. Tupě civím před sebe, šlapu setrvačností. Bylo by dobré psychiku zakapat citronem, aby se zatáhla a zpevnila. Citron nemám.


Hraniční přechod Dolní Lipka znamená trochu civilizace. V krámě kupuji hodně moc pití. Cítím se vysušený jako načatý pytlík rozinek. Sundávám helmu, tretry, ponožky a lehám si na parkoviště do stínu na tvrdý asfalt. Ó jak je heboučký. Ležím na zádech, ruce roztažené od těla. V každé litrovou láhev s pitím.Fantastická pohoda. Přišel pán a polsky se mě na něco ptá. Jen se usmívám, nerozumím. Přišel druhý pán. Situace se opakuje. Nerozumím. Přišel třetí pán. Co se děje? Zvedám hlavu. Opodál zaparkoval autobus plný polských turistů. Jeden po druhém si mě jdou zvědavě prohlédnout a pozdravit. Fantastická pohoda je rázem v tahu.


Feťáci mají pervitin, volnomyšlenkáři mají marihuanu, já mám Loudání. Jsem ve stavu absolutní zdrogovanosti.  Mozek pluje kdesi mimo tělo. Sedím v bezpečí domova a v televizi sleduji dokumentární pořad o cyklistovi, který se prodírá vpřed neznámou krajinou. Kameru má umístěnou na helmě, dokument je točen z pohledu cyklisty. Je to nesmírně zajímavé. Oči nemohu od televize odtrhnout. Doprovodný hlas k dokumentu zní nezúčastněně. Komentář je strohý. „Teď přijdou železniční koleje.“ A skutečně jsou tam železniční koleje. „Támhle jsou zarostlé schody“ A skutečně jsou tam zarostlé schody. „Támhle běží srnka. Ty vole, ta je blízko“ A skutečně v těsné blízkosti proběhla srnka. Záběr kamery sjel na ruce dobrodruha. Ruce ale nejsou vidět. Z krátkých rukávů dresu čouhají chlupaté klobásy opečené do ruda. Moderátorův hlas mě znervózňuje. Přichází odněkud zprava shora a nejvíc mi vadí, že zní, jako bych mluvil já. Ano, vždyť to mluvím já. „Milane, prober se,“ promlouvám sám k sobě. Musím od televize zpět do reality.


Stojím na rozlehlé louce. Půlmetrová tráva a luční kvítí vpravo i vlevo. Louka se mírně svažuje dolů, kde je tráva mnohem vyšší a hrubší. Některé trsy jsou vysoké jako já. Není pochyb. Přede mnou se rozkládá bažina či močál. Zabloudil jsem? Ne. Podle navigace jsem tady správně. Otáčím se zpět. Na osamělém stromě vidím zelenou turistickou značku. Jsem ve stavu, kdy nesmím věřit všemu, co vidím. Znovu kontroluji navigaci. Jsem tady opravdu správně. Zelená značka na stromě je taky skutečná. Není zbytí. Musím projít bažinou.

 

Odhodlaně vyrážím. Mezi drny trávy se leskne blátivá kaše. Po pár krocích jsem v té břečce po kotníky. Louka se mírně svažuje dalších, odhadem, sto metrů k nejnižšímu bodu. Pak následuje stejně dlouhý úsek vzhůru. Teprve tam je konec bažiny. Dám to na druhou stranu? Prodírám se trávou. Snažím se kráčet po jednotlivých drnech. Když noha sklouzne, bláto pohltí botu i s ponožkami. Tohle nejde přejít. Nejsem bystrý. Cítím se připitoměle. Snažím se myslet. Nejde to. Po pár krocích jsem v tom po kotníky. Jak hluboko budu zapadat po dalších padesáti metrech? Jsem tady sám. Mám strach. Vracím se na pevnou půdu. Co teď? Nevím! Zpátky cesta nevede. Jsem tady správně. Musím bažinu obejít. Zprava nebo zleva? Zásadní rozhodnutí. Ať se vydám tam nebo tam, čeká mě něco úplně jiného, než když se vydám na opačnou stranu. Zbytky rozumu velí vpravo. Až čas ukáže, že to bylo to nejhorší rozhodnutí během celého závodu.           
    

Půlmetrovým lučním kvítím se prodírám vpřed. Tráva se nabaluje všude. Ladně přeskakuji potůček. Blížím se lesu. Čím dál tím hlouběji do Polska. Přede mnou je neprostupné křoví nízkých smrčků, kterým musím prostoupit. Není cesty zpět. Zkouším to v pořadí nejdřív kolo, potom já. Špatná varianta. Nejdřív já, potom kolo. Jehličí píchá, lepí se na upocený krk. Větve zabraňují postupu vpřed. Musím je rukou vylámat, abych protáhnul kolo. Cítím, jak jehličí putuje po zádech níž a níž. Větev se napružila a mlaskla mě přes stehno. Bolí. Úspěšně jsem se i s kolem prodral vpřed. Nesu kolo vysokou trávou. Jehličí zatím doputovalo až na zadek pod cyklistickou vložku. Píchá. Klopýtám o padlé zbytky kmenů a holých větví, které vysoká tráva skrývá. Druhá řada neprostupného smrčí. Teprve pak budu ve schůdném lese.

Navigace se odmlčela. Mapy Polska v ní nahrané nejsou. Nemám se podle čeho orientovat. Pořadatelé o mě nemají žádné zprávy. Později jsem se dozvěděl, že se o mě báli, ale to nevěděli, že já jsem se bál také. Neveselo, truchlivo. Když půjdu pořád rovně, určitě narazím na nějakou cestu. Až na ni narazím, musím se dát vlevo, jinak mě navždy pohltí polské lesy. Deru se vpřed. Dochází mi síly. Voda už došla dávno. Mám hlad. Vyčerpáním se mi třesou ruce. Myslím, že pociťuji i strach. Támhle vzadu, to už je určitě cesta. Ano. Jsem sice na cestě, ale úplně mimo trasu závodu. Otázka zní, kde to vlastně jsem? Jedu lesem fyzicky i psychicky úplně na dně. Sotva otočím pedály. Doufám, že jedu směrem do Česka. Čas neúprosně běží. Kolik hodin jsem tady ztratil? Dvě? Tři? Šest? Nevím. Hlavně abych dojel do civilizace. Až tam dojedu, se závodem skončím. Jsem po všech stránkách vyndanej jako nikdy v životě. Ha, řeka. Na druhé straně je Česko. Vesnička Niemojów. Tudy trasa Loudání vede. Měl bych se radovat, jsem zpět na trase. Necítím nic. Je mi to jedno. Až přijedu do Čech, skončím. Most přes řeku. Civilizace. Bartošovice v Orlických horách. Penzion.

 

Slunečník. Stůl. Lavice. Sedám. Jídlo. Pití. Neskutečná únava. Bolí mě celé tělo. Nedokážu sedět rovně. Záda ohnutá. Hlava těžká. Usínám mezi sousty jídla. Obličej málem obtisknutý do bramboráku na talíři přede mnou. "Jste v pořádku?“ Slyším číšníka. Cítím se, jako kdyby mi někdo dezertní lžičkou vydlabal mozek z hlavy. „Ano, jsem v pořádku.“ „Opravdu?“ Nenechá se odbýt. „A mohl bych se u vás ubytovat?“ Odpověděl jsem mu otázkou. Právě jsem definitivně pohřbil myšlenku dokončit Loudání nonstop. Jsem úplně zlomený, vyřízený, odrovnaný, zhroucený a nevím, jaký ještě. Končím. Dál nejedu. Loudání je závod, který se nevzdává, a já ho právě teď vzdal. „Až to budeš chtít zabalit, zamysli se nad tím, proč jsi do toho šel,“ našeptává mi zbytek rozumu v hlavě. „Nééé! Jdi do hajzlu! Kašlu na to! Končím!“ V Bartošovicích mám z trasy ujeto 596 kilometrů. Připočtu-li bloudění, naskočí cifra 610. Do cíle zbývá pouhých 129 kilometrů. Je to už jen kousíček, přesto končím. Jsem 84 hodin beze spánku. Dál se nedá. Únava vůli přemohla. Pokračovat nedokážu. Tep ustal. Loudací srdce dotlouklo. Minuta ticha. Smutek. Tma.


Čistě povlečená postel, teplá voda ve sprše. Ráj. Dívám se na sebe do zrcadla. Vypadám jako mongolský pastevec po dvouhodinovém zkoumání vosího hnízda. Posílám  pořadatelům potupnou esemesku, že odstupuji ze závodu a slastně se klátím do postele. Je vědecky dokázáno, že při spánku mezi desátou večer a druhou ráno je fyzická regenerace nejlepší.Pro jistotu usínám už v osm.

 

...pokračování příště...

 

Další fotografie z Loudání 2015 »

 

Milan Silný

Diskusní fórum pro: "Nonstop Loudání 2015, 4. část"

Názor Autor Datum a čas
RE: Nonstop Loudání ... tpx 14. 1. 2016, 00:33
RE: Nonstop Loudání ... howgh 13. 1. 2016, 09:36

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama

automobiloveDILY24.cz



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz


Reklama: Praktické láhve na pití botanela ze zdravotně nezávadného plastu