Tradiční počasí letos nefunguje. V druhé půlce května skoro nepršelo. Dost mně to kazí náladu, protože mám předtuchu, že brzo začne. Neprší ani 3. června – v den startu. Jen to nezakřiknout.
Letos to bude bez Jiřky. Plánuje 1000 mil, a nemá tolik dovolené, aby mohla dát to i to. Já se chystám sem i tam, takže se potkáme na 1000 mílích. Sváří se tak spokojenost, že – za a) - letos bude Loudání rekreační (nebude nikdo, kdo by mě popoháněl k vyšší rychlosti. Teda – zvýšit rychlost je nemožné, ale zkrátit prostoje – to je oč běží.), se smutkem, že - za b) - se uvidíme až za měsíc. Nemůžu se ubránit ... za a) jaksi vítězí.
Datum startu známe dlouho dopředu - tradičně pět dní před Medardem. S místem startu se někdy dělají velké tajnosti. Letos ani ne. Bude blízko Opavy. S trasou se dělají tajnosti vždycky. Mapky s tečkama, které ukážou kudy kam, dostanem až těsně před startem. Dlouho dopředu se dlouze špekuluje, kudy se asi budem trápit.
Pár se nás sešlo už před vlakem z Brna k Ostravě. Je zajímavé, že Loudal Loudala pozná na dálku zcela neomylně. Ze Svinova to máme do dědiny Polom asi 10 kiláků. Borci mě ujišťovali, že mně neujedou, ale dlouho jim to předsevzetí nevydrželo. Na rozcestí čekají, ale jejich snaha je marná. Za chvilku jsou zase pryč. Přesto jsem do zeleně vybarveného motorestu trefil. (Při sepisování tohoto reportu koukám na net – „restaurace zrušena“. ... se nedivím. To jídlo, co jsem si tam dal, bylo fakt hodně nechutný.)
Po roce se vítám s kamarády. Loňský vítěz Loudání a taky 1000 mil - Martin Vít jede i letos. Štěpán Stránský, který loni dopadl obdobně, bude letos na trase působit coby fotograf. Pepe Janča tu není. Že by to letos zabalil již před startem? To snad ne. Tak mentálně měkkej teda není.
Každopádně je to tady. Čas nikdo nezastaví. Desátá hodina se blíží. Ještě pořádně naplnit břich, abych se na trase nemusel zdržovat jezením, vyfasovat mapu trasy, a netrpělivě čekat až udeří desátá hodina, kdy to vypukne. Začíná se prosazovat adrenalin. Všichni pociťujeme velký příliv energie. (Zatraceně relativní to konstatování.) ...teda - aspoň já určitě.
Mapu ani nezkoumám. Pojedu prostě po červených tečkách a šmitec.
Tož vpřed
Nechce se mně hledat brejle, abych se kouk na mapu, tak jedu za ostatními. Nezvolil jsem dobrou grupu. Několikrát jsme ztratili cenné zlomky vteřin tápáním ve slepých uličkách, ale nakonec jsme se vymotali z dědiny a valíme asfaltem zvýšenou rychlostí. Jezdit potmě mně nepřipadá zábavné. Plánuju dnes maximálně 15 – 20 kiláků, a na příhodném místě vyčkat vleže do rozednění.
V dědině Kravaře mají zámek s rozlehlým a pravděpodobně krásným parkem. A orientačně náročným. Tady jsme dnes večer už minimálně několikrát byli. Spoluzávodníci mají problém trefit. Kouknu na gpsku – vypnutá. Doufám, že jen vybité baterky. Teď se nemůžu zdržovat jejich vyměňováním. Jezdíme dokola kolem i sem tam, ale jakýkoliv přístřešek, altán – nikde nic. Konečně jsme nabrali směr a pokračujem rovně k západu. Velké Hoštice jsou docela blízko. Už mě to fakt nebaví. Noční šichty jsem nikdy neměl rád. Tam vlevo – fotbalový plac s přístřešky, tribunami ... tam, anebo nikde. Spolujezdci valí kupředu nehledíc napravo ani nalevo. Ty stavby jsou vysloveně zánovní, všude uklizeno. Není co řešit.
Stezka podél řeky Opavy
Čtvrtek
Bylo spíše vedro, než akorát. Do růžova vyspán, dobře naladěn po dobré snídani (cold cafe z Kynického obchůdku s bábovkou od Ilony ... od teď už bude jenom hůř.) valím už po čtvrté (je červen) dál. Po rychlé cyklostezce podél řeky Opavy. Do Krnova jsem se přiřítil v sedm. Zrovna otvírají samošku. Dávám čtyři buchty, každou jinou. Strava má být pestrá. A k tomu jogurt, kyšku, banány, rohlíky.
Nádraží Rudoltice
Zpustlý kostel při zaniklé vesnici Pelhřimovy na Slezsko – Polské hranici. Taková místa žeru. Strávil jsem tu nejmíň hodinu. Tento způsob závodění se mně líbí! Další nezapomenutelné malebné místo je nádraží za Rudolticemi. Připadám si jako tenkrát na západě. V Osoblaze jsem naďabil na příjemnou hospůdku, a zrovna je čas k obědu. Kus kuřete jsem zase nestihl vyfotit. Na fotce jsou už jen zbytky kostí.
Nepochybuju o tom, že jsu beznadějně poslední. Vím, že minimálně 20 lidí vzdá, takže dojet čtyřicátý z šedesáti startujících není nejhorší. Sice proti větru, ale po dobrých polňačkách a silnicích to valí rychle. Letošní Loudání bude light. Tak se to někdy jeví ze začátku, takže radši nechválit dne před večerem. Vedro jako v peci.
A už je to tady. Do Zlatých Hor vede trasa přes krutý kopec. Tlačenka nahoru ... dolů je to tak krkolomné, že mám skoro problém to sejít pěšky. Každopádně až po Praděd se už žádná další podobná hrůza nevyskytla.
Kaple u Javorné
Ke kapli Svaté Anny u Javorné přijíždím až večer. Je pěkně upravená, cestička ke vchodu s třemi schůdky totálně zarostlá bejlím. Jen zábradlíčko vyčnívá nad vegetaci.
Zvýším úsilí, abych dojel k prameni Javorné před setměním. Je to významné rozcestí. Tam by mohlo být přístřeší. Je to více do kopce, než jsem předpokládal. Pár kilometrů před pramenem je velký krmelec se studánkou a stopami mnoha kopýtek. Prase je vlastně taky kopytník. Ještě popojedu.
Měsíček vyšel
To místo nazvané Prameny Javorné je zatraceně daleko od veškerého vodstva. Altánek je neobyvatelný. Spím při zdi velkého stavení. Nacházím se v divočině. Po dlouhé době slyším houkání sov. Zvuky zápasu na život a na smrt.
Uf. Konečně svítá. Je dost chladno. Dnes bude hezky.
Ranní slunce
...pokračování příště...
Text a foto - Honza Vlasák
