Asi jsem blázen. Je polovina ledna, mrzne, předpověď počasí hlásí v noci až minus 18 stupňů, koncem týdne má napadnout dvacet centimetrů sněhu. Přes tuto cyklisticky nepříznivou předpověď se přihlašuji na závod do Hradce Králové.
Předtucha, že tahle akce nebude úplně obyčejná, mě pronásleduje už při vyplňování online registračního formuláře. Na webu cyklomaratontour.cz činím jeden zásadní krok – měním své jméno z Lucie Otáhalové na Luciana Otáhala. Ano, čtete dobře, z ženského na mužské. S tím souvisí – však víte – mé zařazení do mužské kategorie. Není to tak dávno, co jsem se rozhodl, že nebudu dál žít se jménem, kterým se celá léta necítím být. Můj život je už dlouho životem muže – počínaje tím, jak se uvnitř cítím, přes vztahy se ženami, můj vzhled a odívání, až k výběru činností, kterým se věnuji. Ženská škatulka není pro mě. Dlouho jsem před tím zavíral oči a v prosinci loňského roku jsem se rozhodl říct to naplno, začal jsem změnou svého jména na facebooku. Dobrý den, těší mě, Lucian Luca.
A tak – proč bych měl dál závodit mezi ženskými? Mí soupeři jsou přece v nejsilnější mužské kategorii 30 – 39 let. Nic si nedělám z biologické podmíněnosti, která ve sportu prostě platí. Třeba nebudu úplně poslední - věřím, že pravidelný trénink se musí vyplatit. A co se týče nadějí na umístění ….medailí z ženské kategorie mám doma dost.
Přece jen se trochu bojím, co na to ten „vnější svět“. Píšu podrobný mail o svém rozhodnutí šéfredaktorovi Cykloserveru. Aleš mě nadchne svou pozitivní reakcí, mé rozhodnutí závodit mezi chlapy schvaluje a dokonce se těší na článek, který právě píšu. Aleši, díky, jsem poctěn. Shodneme se na tom, že situace je sportovně nevýhodná pouze a jenom pro mě, soupeři nemají důvod, aby něco namítali. Můžou si maximálně pomyslet něco o mé marné snaze. Však – hynsahukáže!
V předzávodním týdnu jsem ve volných chvilkách promýšlel rozhodnutí, které vám tu jako hotovou věc předkládám. V určitý okamžik jsem byl přihlášen jak v ženské, tak v mužské kategorii. Když jsem po čase zkontroloval startovní listinu, zjistil jsem, že Lucie Otáhalová z ní zmizela, zůstal jen Lucian. Bral jsem to jako jasný pokyn osudu.
To nejvtipnější ale, přátelé, ještě nevíte. Lucie Otáhalová se totiž v loňském ročníku Cyklomaraton tour umístila ve své kategorii na skvělém druhém místě a po hradeckém závodě má vystoupat na stupně vítězů a převzít si cenu. Volné chvilky mi opět slouží k promýšlení, jak jen toto budu řešiti. Hlavou mi běží černé scénáře. Půjdu na podium, budou mě legitimovat občanským průkazem, publikum se rozesměje, budu čelit dotazům, zda cena je pro sestru, kamarádku….
Na přemítání ale není čas, v sobotu ráno 16. ledna zvoní budík brzo ráno a já si musím zabalit tašku oblečení, které na sebe budu v Hradci vrstvit. Vzpomínka na loňské ledové bláto (déšť, dva stupně nad nulou) je stále živá. Sněhová kalamita se naštěstí nekonala, v Brdech leží asi 3 cm nového sněhu, hradecká dálnice je zcela sněhu prostá, na start přijíždím včas.
Holky mají Luca Otáhala zapsaného na VIP listině jako redaktora Cykloserveru, jen mě lehce vykolejí požadavkem, abych znova vyplnil přihlášku (formuláře ale došly!). Hbitě se chápu tiskopisu určeného pro běžecký závod, který před chvílí skončil, a na hlavičku dopisuji rukou „cyklo - 40 km“. Pořadatelky, zdá se, lidovou tvořivost spíše vítají (nemusí tisknout další přihlášky). Bývalé soupeřky u registrace nepotkávám, a když, ani si mě nevšimnou. Na startu se sice jedna z nich snaží identifikovat konkurenci, mě si ale nevšimne, ač stojím přímo vedle ní. Mám z toho lehce potměšilou radost.
Tak takový start, jsem, dámy a pánové, ještě nezažil. Startovní koridor je sněhem uklouzaná ledová plocha, takže masa cyklistů se „opírá do pedálů“ opravdu jen v uvozovkách (nechceme se všichni válet v chumlu na zemi už pod startovním obloukem - tohle není Tour de France). Téměř k popukání je úvodní levotočivá zatáčka do pravého úhlu, panelový podklad je jedno kluziště a ještě se svažuje dolů. Za ní se jezdci zkusmo rozjíždějí, a vida, docela to jde, v lese je podkladem šotolina, takže pláště drží, jen pozor na ty zasněžené ledové plotny, zapadané listím, stačí necitlivě zmáčknout brzdu, a letíš.
První kolo je velmi opatrné. Pravoúhlé zatáčky jsou veselé všechny do jedné, co chvíli vidím někoho před sebou volně pokračovat ve směru původní jízdy, bez ohledu na to, že cesta vede jaksi jinam. Holt, ten led je sviňa. Ve druhém kole cítím oteplení, podklad trochu povolil, není užtřeba dávat takový pozor. Zážitek ze závodu mi nepatrně kazí osoba, která jede tvrdošíjně v mém závěsu celých 20 km, a na mou výzvu, ať vystřídá, tvrdí, že to nejde. To je něco pro mě. Vecpu se do vláčku závodníků, který jsem dojel, a můj závěs musí přede mě. Vida, šlo to. Jízda se ale citelně zpomalí. Nu což brachu, jsme si souzeni, nevím, jakou jedeš zítra etapu, že se musíš vézt v háku, já žádnou, ale dobrá, tak já tě povedu (pěknej trénink!).
Jsem v cíli, dávám si jídlo a přemýšlím o závodě. Inu, moc mi to nejelo, teprve v půlce druhého kola jsem trochu ožil. To bude to líné zimní trénování. Z myšlenek mě vytrhne příjezd první ženy do cíle. Tak výborně, jsem „nultá žena“! Těší mě to. Ve své kategorii se umisťuji přesně v polovině – to mě těší ještě víc. Nebyl jsem poslední!
A konec srandy, jde se na vyhlašování. Zapomněl jsem si vzít ručník, takže bláto z obličeje otírám propocenou čepicí. Zapomněl jsem si též týmový dres, což by se mi jindy nestalo, leč musíte prominout, soustředil jsem se na závod, ve kterém jsem žádné umístění nečekal, na vyhlašování loňského ročníku jsem prostě v tu chvíli zapomněl.
V Country clubu Lucie (jak příznačné) mě vítají desítky neznámých tváří, dnes je to pro mě úleva. V klidu si dávám na baru kafe a tleskám a tleskám závodníkům na stupních vítězů. Většina oceněných zde není, a tak na pódium kráčejí otcové, manželé či partneři oceněných. Nikoho nepřekvapuje, že Verunka Nováková je vousatý statný čtyřicátník. Takže to bychom měli, mé zjevení v ženské kategorii tady nebude nikoho zajímat.
Očekávání se potvrdilo, kráčím na podium, podávám si se soupeřkami ruku, dostávám igelitku, medaili, fotíme se, a je to. Šup, přicházejí další. Tohle byla nejspíš moje poslední „bedna“, avšak lítost necítím. V životě jsou přede mnou jiné výzvy, než vítězit na tratích bikových maratonů...
Lucian Otáhal
