Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

1000 mil očima favorita, část 1.

25.2.2016 10:31

Ze spánku je vytrhlo houknutí kotoučové brzdy. Pak ještě jednou, a zase. Mýtinu z části osvětlil kotouč pohupujícího se světla. "Filipe, sss ssss, slyšels to ?"

Bookmark and Share

Dan měl ve spacáku zvednutou hlavu směrem ke mě, oči dokořán. V tu chvíli už na mýtině zastavil cyklista, závodník, soupeř. Kužel jeho svítilny se točil všemi směry doleva na dodávku, na zámeček, doprava na naši zastávku a zase zpět jakoby něco hledal.
"Ne! To není možný. Dane kolik máš hodin?" "Jsou 3:11", hlásí Dan. Přijeli, nebo spíš přišli, jsme sem v 1 hodinu v noci a já byl úplně gumový. Věděl jsem, že pokračovat dál by se nevyplatilo.


"Sakra, takhle těžký úsek, v noci úplně nejezdivý. Ten člověk je naprostý fanatik, za každou cenu chce vyhrát. Těžký soupeř. Ale třeba má dost? Jel přes noc o 2 hodiny déle než my, třeba zalehne tady..." letí mi hlavou. Kolik ho to stálo, aby můj náskok dohnal? Včerejší dopoledne jsem se střídavě pokoušel belhat, střídavě zapojovat pravou nohu do otáčivého šlapání. Některé úseky se mi dařilo, když se dala bolest vydržet, nebo pokud nepřišla křeč. Odpoledne už jsem přišel na to jak šlapat skoro výhradně jen levou, aniž by pravá překážela. Neskutečně vyčerpávající postup vpřed, spíše přískokem vpřed. Kolo do kopce, než stihnu znovu šlápnout levou, rozjíždím skoro z nuly. Každým šlápnutím. Na výjimečně prudkých místech nezbývá než tlačit.


"Když mě tohle čeká ještě celý dnešek, jakou mám asi tak šanci? Když už mě nechrání žádný náskok. Jakou má jednonohý šanci zvítězit?" "Realisticky? Taková šance není." Rychle zapudit tu myšlenku.


Ale v tu chvíli už kužel světla závodníka neomylně míří na náš přístřešek. Všiml si nás! Postava se opětovně staví do pedálů a silovým, houpavým způsobem, jako někdo dlouhé postavy, jede naším směrem. Namísto tmavé siluety si představuji Petra Tichého, na kterého by to sedělo. Je vysoký, nemá nášlapy a je obrovsky motivovaný svým nečekaným průběžným umístěním. Ale tohle, předjel i Tyxu? To bych vážně nečekal.

 

Cítím po těle chlad. Zevnitř na hliníkové folii visí jako krápníky kapky vysrážené vody. Za chvíli zazvoní budík na 3:30, ale nejraději bych spal. Nadzdviženou hlavou pozoruji soupeře, který už je pár kroků před naší zastávkou, svítí přímo na nás. Ale pak... nepochopitelně a bez jediného slova, jakoby nás ani neviděl? Projíždí okolo a jeho světlo i houkání kotoučové brzdy se ztrácejí v mokré temnotě. Ještě chvilku slyšíme houkat jeho brzdu a pak už.. Klid.

 

"Kdo to byl, Filipe? Jedeme za ním?"

"Nejsem si jistý Dane, podle mě to byl Petr Tichý"

"Nejedu nikam, nemá to cenu, nebudu se za ním potmě hnát"

"Sakra." Hlodá to ve mě.

"Je mi zima, už neusnu. Stejně  za chvíli bude zvonit budík. Tak jo, vstáváme, jedeme za ním" velím.

 

Hopsání. Mávání rukama. Drkotáme zuby. Pohyb, pohyb. Tlačím do sebe na sílu sladkosti, Dan klobásku. Balíme každý své věci. Já už mám sbaleno, a jsem oblečený. Jednoduše proto, že jsem spal ve všem co mám. Zvoní budík, zapínám telefon. Žádné zprávy od organizátorů, kameramana Járy, ani povzbudivé textovky od fanoušků. Nic. Naštěstí nikdo kromě mých fanoušků a Honzy s Yvčou na Moldavě neví, že mám problém s kolenem. Tutlal jsem to. Bál jsem se, aby toho soupeři nevyužili. Na druhou stranu nevím, jestli to Honza nenapsal tento večer do aktualit, když se to dozvěděl na Moldavě.

 

"Chceš abych ti zapnula saunu?" Možná jsem měl říct: "Jo" říkám si. Monotónní šlapání plné vlezlé bolesti mě v hlavě přeneslo o dvě noci zpět do chalupy za Bernaticemi. Sedím na pohodlném letišti narychlo poskládaném ze dvou matrací před roztopeným krbem. Piju už druhý veliký čaj s medem. Na sobě mám vypůjčené, suché tepláky a tričko, jím chleba s pomazánkou a s výbornou šunkou. A přemýšlím jestli jsem přecejenom neměl říct "Jo, jasně, rád." Zvolil jsem ale "správné" rozhodnutí, vítězství. Tomu podřídím vše.

 

Do rozednění mi zbývají 3 hodiny spánku. Ani to ne, pokud ještě dlouho budu jíst. Jak daleko přede mnou může být? Petra Tichého jsem za celý den nikde nepředjel. Získal na mě pár hodin náskok, protože z CP2 odjel už brzy ráno, zatímco já spal, netuše, že se znovu významně zlehčila trať, a to na pohodové asfaltky. Ve 3 ráno, kdy jsem vstal, to pro mě bylo překvapení. Nic nedávalo smysl. Petr Tichý odjel do technických horských pasáží za hluboké noci? Beyk má napsaný odjezd ještě večer, ale přitom leží tady ve spacáku?? Další překvapení následovalo. Navigace mě vedla jen po asfaltkách.


Bohužel jsem dělal mnoho zastávek: v lékárnách, u doktora a pak několik hodin v servisu. "Kolik na Petra můžu ztrácet?" Snažím se odhadnout. Myslím, že má stejné tempo jako já a za dnešek jsem zbytečně ztratil 5 až 5,5 hodin. Tolik tedy bude přede mnou.
"Bože to byl den! Tolik zvratů." Závod pro mě mohl úplně skončit kvůli zdraví i kvůli unaveným drátům zadního kola. Sehnat kvalitního mechanika a potřebný materiál, zkoordinovat to v časoprostoru, bylo jako skládat puzzle a muset si chybějící kousky improvizovaně vyrobit.


Probíhalo to asi takto:
V Teplicích n. Metují, kudy musíme jet, byl cykloservis Redpoint, ale mechanika měli na dovolené. Podařilo se mi sehnat výborného mechanika, ale v Polici n. Metují. Dojet tam po svých a zase odtud by mě stálo odhadem hodinu. "Taxi? Haló taxi!" Jenže taxi mi odmítlo kolo vzít. "Mysli!" Stejně jedu přes Redpoint, ale potřebuji tam mechanika. Když nejde hora k Mohamedovi musí jít mechanik za mnou... do Redpointu.

 

Po telefonu jsem přemluvil mechoše Meďocha, aby nabalil vercajk, zavřel krám, nastoupil do mnou přivolaného taxi, nechal se odvézt do vedlejšího města, kde mi zkusí opravit kolo na chodníku před tamním cykloservisem. Dorazil jsem na místo. Paní Marcela v Redpointu říká, že počká i chvíli po zavíračce. Paráda! Kdyby nám cokoliv chybělo, moc nám to pomůže. Jenže další komplikace. Taxi nabere desítky minut zpoždění. Takže už je hodinu po zavíračce. Když konečně dorazí, ještě nám chybí kus nářadí. Jen díky paní Marcele, která propůjčila dílnu Redpointu, onu dílnu bez mechanika a zůstala dvě a půl hodiny po zavíračce, jsme celou tu skládačku dali dohromady. Ani v Redpointu nebyly potřebné díly, takže Meďoch nakonec dělal větší operaci, než jsme původně plánovali. Marcela mi přitom vařila čaje, instantní nudle a vyslechla můj příběh. To všechno pro mě znamenalo obrovsky moc.

 

Odjíždím s opraveným zadním kolem a obnovenou důvěrou v něj. Zbývá vyřešit zdravotní komplikace, které se mi ani během čekání a pobíhání po městě vyřešit nepodařilo. A tak třetím andělem strážným byl o hodinu později v chalupě nad Adršpachem pan Skoupý. Zdraví má člověk jen jedno. Obrovský dík vám třem, kteří jste mi tento den pomohli a nic jste za to nechtěli! Člověk z toho má pocit, který obrovsky nabíjí a žene vpřed.


Dnešek byl náročnou prověrkou duchapřítomnosti a schopnosti sehnat nezbytné, zařídit nemožné. I teď večer v Bernaticích, před pouhou chvílí, mohlo být vše ohroženo kvůli probdělé noci a z podchlazení. Ale nebezpečí je zažehnáno. Sedím tady u krbu, jako bych si to vyfantazíroval. Můžu, co můžu, musím (!) odmítat další komfort, jinak bych tady asi zůstal. Nemám v úmyslu svým šíleným cílem kohokoliv "obtěžovat". I když je zřejmé, že děvčata v chalupě vůbec neobtěžuji.

 

Přicházel jsem pouze s prosbou o garáž nebo dřevník. Cokoliv, když mě předtím odmítli i Holanďani v kempu. Cokoliv, aby mi nebyla taková zima. Jel jsem od kempu tmou dál. Po paměti vím, že jsou tady chalupy a pak už leda odbočit na Žacléř. Ale to je zajížďka. Než tam dojedu, budou už všichni dávno spát, takže pokračování do krkonošských kopců. Zničující. Uviděl jsem ale jednu ze samostatně stojích chalup svítit. Tak to zkusím, říkám si. Před chalupou stolek se skleničkami, hořící svíčky, dvě židle, dámský večírek. V další minutě jsem tady.


Protože obě děvčata popila, rovnou si tykáme. Jedna ze slečen má úspěšnou minulost v závodech na horském kole, díky čemuž dobře ví, co a jak. Je to neuvěřitelný obrat dne o 180° a pak znovu o 180°. Jde o poslední zázrak dneška, který významně  předurčí další vývoj závodu. "Líná huba, holé neštěstí" říkám si. A já rozhodně nemínil se založenýma rukama čekat na zázraky. Zvonil jsem dveře od dveří, ptal jsem se všude, kde to mělo smysl. Musel jsem spoléhat, že se zázrak nakonec stane. Jinak bych to nezkoušel znovu a znovu. Nikdy se nevzdat.
 
S díky jsem odmítl suché oblečení. Majitelka chaty, ale správně prohlásila, že jsem celý zmrzlý a provlhlý, a tak se mi provlhlé oblečení jala sundavat. "A nechceš, abych ti to přeprala?". Odmítám s vnitřním odůvodněním, vždyť mi je prali včera na CP2! A stěží by za 3 h uschlo.

 

"Dáš si teplou sprchu?"

"Díky, jen na 3 hodiny zalehnu, nechci nějak přidělávat práci. Opravdu nic nepotřebuju. Prosím jen trochu horké vody, mám tady instantní jídlo.."

"Co bys jedl ze sáčku, chceš chleba se šunkou?" Chleba se šunkou neodmítám. Nedostatek kvalitního jídla během závodu je veliký, tak jím ještě chleba a ještě jeden.

"Čaj?"

"Čaj jasně, jo. Díky"

"Chceš namasírovat?" Kulím oči.

"To fakt není potřeba, děláš toho pro mě až až". Musím si udržet hlavu v závodě. Vyprávíme si o sobě a běží mi hlavou myšlenky. Jan Tyxa podle mých odhadů musí, kvůli téhle zimně ztrácet. Bez oblečení není možné, aby se pohyboval. "Vyrazit bude schopen, až se oteplí někdy po 6 ranní." Moje dlouhé podzimní oblečení mi konečně po bezmála 1000 km dalo výhodu, ale přesto mi bylo zima. "Venku je 6 °C" hlásí mi hostitelka. Znám to tady dobře. Až dál v kopcích jsou dvě útulny bez hromosvodu a pak za další kus je Malá Úpa. Zato Petr ten je rozumně oblečený a bude už někde před námi. Věřím, že nocuje už v Úpě...
 
Najednou mi Dan položí ruku na levé rameno. "Člověče" ..takový ten jeho obvyklý nadšený tón v hlase, když je někde pěkná zřícenina, vodní hladina nebo krajinka. Vynořil jsem se z bolesti i ze svých myšlenek, zvedl jsem hlavu zabořenou mezi rameny, zdvihl oči a přinutil se podívat před sebe. "..máš ho." dořekl Dan. Nevěřil jsem tomu a vzápětí jsem tomu nemohl uvěřit ještě víc. Šlapal před námi, ale nebyl to Petr Tichý, byl to Jan Tyxa.
 
Mísil se ve mě pocit, radosti s duševním vyčerpáním.. Současně nastupovala vlna euforie, protože mi docházelo, že s Honzou bych mohl udržet i svoje jednonohé tempo. Musel si očividně strašně hrábnout, aby sjel můj veliký náskok. Ještě k tomu po nocích. Krkonoše, a jeho příliš silové převody, ho strhaly. V Krkonoších jsem si dal záležet, abychom o sobě věděli a držel jsem co nejvyšší tempo na lehčích převodech.
 

Filip Degl

Diskusní fórum pro: "1000 mil očima favorita, část 1."

Názor Autor Datum a čas
Název článku 3. 3. 2016, 15:06
Název článku
Název článku jsme přidali v redakci z prozaických důvodů, není to název autorův. Z tohoto důvodu bychom se ho rádi zastali - nejde o "samozvanost". Fakt, že se organizátoři dodatečně rozhodli vítěze nevyhlásit nijak nezastíráme a v posledním díle bude této otázce věnován větší prostor. Máte-li zájem, rádi zveřejníme váš názor.
Samozvaný vítěz 1000... Honza Kopka 3. 3. 2016, 14:41
RE: 1000 mil očima v... Honza V. 29. 2. 2016, 14:10

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |