Uvolnění emocí jak ve mě den za dnem rostlo napětí, že letos nezaprší a nezaprší. Jako tomu bylo v roce 2013, což tehdy byla těžko uvěřitelná anomálie. Jinak každoročně na Mílích prší. Proto i letos mám hrubší vzorek, než bych vezl na sucho a výbavu, která váží o třetinu víc. Připadal bych si už jako magor, kdybych se podruhé znevýhodnil volbou výbavy i do mokra. Déšť přijímám s vděkem a polykám další kilometry dokud to jde. Stezky jsou rychle rozbahněné a pohyb pomalejší.
Jím klasicky na Trojáku, kde mě to vyplivlo na asfalt a odtud už žádné bahno. Telefonuji na servis, ale nic z toho není. Rychle dál. Když prší, musím co nejvíc najet. Večer ještě taktizuji, posílám SMS s polohou odhadem o nějakých 60 km napřed. Pokud některý z konkurentů navzdory pravidlům sleduje polohy, bude to na něj mít, obzvláště za deště, demoralizující dopad. Nebo ho to vyprovokuje k chybě. Jestliže nesleduje, nic se nestane.. Při té příležitosti se mi vybavilo jak jsem se snažil organizaci závodu přesvědčit, aby prvních několik závodníků vybavila trackery, které by do kanceláře ukazovaly aktuální pozice. Také jsem navrhoval fotopasti, které by prokázaly, že skutečně závodník osobně projel určité úseky, případně, že tlačil, kde se nesmí jet, nebo zda ho někdo neodstřídal.
Potkávám první povzbudivý vzkaz od fanoušků závodu. Je to strečkou omotaný polystyren okolo stromu.
V obci Klokočí zápolím s myšlenkami, že bych dnešní zmáčený den ukončil už tady. V teple a suchu. Zastavuji v hospodě, kupuji sladkosti a postesknu si, jak už je nesnáším. Na to mi paní majitelka nabídne chuťovky. Bez váhání přijímám. Ona ochotně skočí do auta pro nákup a nechutenství dostává na frak. Po smíchání s mými 4fitness vitamíny mi to odsud jede, jako bych dotankoval kerosin.
Sešeřívá se, přelézám lesní cestu zatarasenou vyskládanými kládami do 2 m napříč. Není kudy obejít, kolo přes rameno. Ale ani pomyšlení na přestávku, jedu dál. Padla už tma, pořád šlapu. Kolo a já jako jeden stroj. Počasí se uklidnilo, terén se narovnal a my letíme tichou tmou. Zatímco to klopím do zatáček, vyhýbám se lesknoucím se tůním po dešti, vynořují se teepee táborů v údolí Budišovky a lákají mě svojí útulností, aby zase zmizela jako lampiony v černočerném prostoru. Slabý vánek odnáší jejich kouř.
Atmosféra nemůže být dokonalejší, užívám si rychlost. Je to neskutečný pocit. Jedna z těch chvil, kdy bych tohle všechno chtěl sdílet, mít jak. Zanedlouho se terén začne vlnit a cesty se zúží do lesních stoupání. Ráz naráz mi docházejí síly, motám se a uvědomím si, že jsem možná měl v některém z táborů zastavit na nocleh. Je mokro a chladno. Po pár desítkách minut naštěstí uvidím ještě jeden tábor. Pod sebou v údolí. Naštěstí cesta vede až k němu. Koupaliště Hadinka. Obhlédnu koupák, tam přespím pod stříškou na stolech či na lavicích. Opodál v táboře hoří oheň. Mířím tam s prosbou ohřát se a usušit, abych zvládl spánek. Je to milý večer, dostávám horkou vodu na svoje instantní jídlo. Nakonec ještě dostávám na ráno tábornické jídlo a pití. Oheň mě zahřál zvenku, dobrota lidí zevnitř.
Ráno je ostré jako břitva. Zima, drkotám, vypravím se v maximální rychlosti. Zanedlouho potkávám známé stopy a pak Honzu Tyxu. Jedeme kus spolu. Ve Dvorcích zastavuje na nákup, kdežto já pokračuji. Dělám zastávku až ve Václavově, kde vím, že je to vhodnější. Čekám, až tudy projede, že ho pozdravím a případně vyrazím s ním. Tak ještě kafe. Nakonec usoudím, že už projel, když jsem byl v uvnitř. Teď mě to mrzí, že jsem si ho nechal ujet. Co už..
foto: Jakub Konečný
Teď je to jen o tom, drtit kopec za kopcem, tréninkové území, které znám, dojet do CP2. Cestou v hlavě řeším nahromaděné zdravotní potíže, které nebylo kde a jak řešit. Přijíždím do cíle CP2 a prý jsem 1. !!! Už podruhé takové příjemné překvapení. Poprvé v historii jsem v CP2 první! Zároveň je to nový, legitimní rekord do cíle F500. Tedy do cíle F500 pro variantu trasy ve směru ze Slovenska. Tolikrát se tady rozhodlo v můj neprospěch pro zbytek Mílí. Jednou to byla hlava, podruhé neuvěřitelná smůla, která mě připravila o 2 zadní pneumatiky na jediném 250 metrovém úseku. A teď jsem tady, připravený. A s náskokem :)
Komplikace v CP2
Jenže.. Druhý faktor, který letos ovlivnil dobu a podobu závodu, byly polomy na Jesenicku. To konkrétně pro mě znamenalo 10 a půl hodiny zastávku v CP2 místo plánované maximálně dvouhodinové. 2 hodiny z toho mi slíbil organizátor odečíst. Měl jsem v plánu připravit kolo i sebe do 90 minut, což se mi podařilo a chtěl jsem kolem 17 h vyrazit. Měl to pro mě být rozhodující moment překvapení k definitivnímu získání vedení. Moment, na který jsem se dobře připravil. Očekával jsem, že to soupeře demoralizuje, nebo udělají chybu a vyrazí bez důkladné přípravy.
Honza Kopka pořád pobíhal po CP2, jak už to bývá, když se CP staví. A jak běžel už poněkolikáté okolo, tak se zarazil. "Filipe ty už jedeš?" Protože jsem na to vypadal. Já, že ano, jedu. "Tak nikam nejedeš zastavujeme ti od teď čas a odečteme ti ho. Kolik je teď..." Tak jsem se dozvěděl o vichřici a že trať je neprůjezdná... Na náhradní trasu jsem směl vyrazit až po 19 h. To znamená s blížícím se soumrakem. Do hor, do technické části, která během mých tréninků trvá 6-8 h podle rozpoložení a podmínek. S tím, že mám zavolat jak to tam vypadá, jestli je to pro ostatní průjezdné. To jsem samozřejmě z taktických důvodů zavrhl a šel čerpat už druhý vynucený, tentokrát osmihodinový, spánek.
Foto: Jakub Konečný
Objednal jsem poslední třílůžák, načež se hned přidal Beyk, že by také rád někde hlavu složil a s ním prosil i Honza Tyxa. "Chrápeš ANO nebo NE?" byla na oba moje rozhodující otázka. Oba se dušovali, že nechrápou a chrápat nebudou, tak jsem měl spolunocležníky. Snažit se o spánek dole ve velíně a být vyrušován organizací závodu i přijíždějícími závodníky až do rána.. to už je lepší spát v lese. Myšleno vážně - jako doporučení.
Šel jsem si lehnout na pokoj jako první, abych nemarnil čas. Stejně se nic nevyřeší a chlapi dole ještě plni adrenalinu si sdělovali svoje zážitky, rozbalovali balíčky, sprchovali se a chystali kola. Chvíli na to ještě za mnou na pokoj přišel Honza Kopka, abychom si promluvili, o mojí představě jak nastalou situaci řešit. Protože jsem dole reagoval dost podrážděně. Vyměnili jsme si představy, pochopil jsem jak to je a uznal, že není technicky možné, aby závod zdržel o 24 hodin, jak jsem si to představoval. Kdybychom všichni vyráželi následující den v dobu, kdy jsme dorazili, bylo by to univerzálně fér, ale technicky by to komplikovalo provoz CP2. Závodníci by se hromadili. Na druhou stranu, byla by to krásná společenská akce.
Že jsem rozhodl nevyrazit ještě večer, se ukázalo vzápětí jako správné rozhodnutí. Bohužel k Beykově smůle, který se chopil příležitosti ujmout se vedení. Zatímco jsme odpočívali, vyrazil po náhradní trase, narazil na neprostupné polomy, motal se po lese po tmě, volal organizátorům a pak se vracel. Ztratil tak mnohem víc sil a času, než mu organizátor ve výsledku odečetl. Nechtěl bych být v jeho kůži.
V polovině závodu na CP2, ve 3 hodiny ráno se mi rozeřval budík. Rychle a opatně vstávám, ale s Honzou Tyxou to ani nehnulo. Je úplně zabitý. Ve velíně se snažím pojíst zoufale suché ovocné knedlíky, zapíšu se a vyrážím směr Orlické hory. Polsko - národní park Stolových hor a pak Adršpašské skály. Tento den jsem popsal na úvod mého vyprávění: zdravotní problémy, unavený výplet zadního kola, nocleh s obrovským štěstím u Bernatic. Zdá se, že se ke mě štěstí po vší smůle zase obrátilo čelem a že si svůj cíl vydřu. Nemám žádný náskok, naopak musím stáhnout náskok Petra Tichého a bojovat.
Pokračování příště...
Filip Degl
