Kolem 5. ranní se mi podařilo kupodivu hladce předjet Petra Tichého, ale Honzu jsem si docvakl až v Peci. Pec znám dobře z tréninků, proto jsem neomylně zaplul do jediného podniku, který tak brzy poslouží slaným, sladkým domácím jídlem i velmi dobrou kávou. Strategicky správně jsem se posilnil právě tam. Následuje nejbrutálnější kopec - Výrovka.
Už přijíždí i Petr, mávám na něj, ať se také posilní. Ale nevěří mi. Jede dál, že prý na Výrovce. Dojím, nasedám a za chvíli ho nechávám za sebou. Je mi jasné, že Honza zvolí také Výrovku, protože tam už mají všichni dost :). Já naopak na Výrovce nezastavuji a plynule pokračuji dál.
Za Výrovkou letos nově následuje 2,7 km dlouhý úsek, kde je zákaz cyklistům. Musíme sesednout a tlačit. Krásná, široká, rovná a písčitá cesta mírně z kopce. Asi po kilometru se z ní stává pouhá pěšina. Klušu vedle kola, abych nebyl předběhnut. Podle navigace jsem klusal 8:44 až 9:16. Mám to za sebou. Už jen prudký sjezd a jsem dole ve Špindlu.
Překvapivě mě Honza předjíždí po 5 minutách na kafi. Říkám si "Dobře on!" Jdu po něm, Honza se ohlíží, ví o mě. Tlačím ho očima před sebou do prudké sjezdovky na Horní Mísečky. Honza pak na horizontu ucukne a nepozorovaně zapadne do skibufetu na kofolu, jak později vypráví. Podle jeho pozdějších slov nejdražší pití za celý závod: 50 Kč, jestli 0,5 nebo 0,3 neprozradil.
Technický, rozbitý sjezd z Míseček, s příčnými kládami a naplavenými šutry. Protože nevím, že zastavil na kofolu, říkám si "Kde ten Honza je? S jednou brzdou, musel by jet jako bůh, abych ho tady neviděl." Docházím k závěru, že tudy nejel. Stoupání na Dvoračky mě táhne samo. Byli jsem tady na jedné podzimní dovolené. Můj žaludek to pamatuje a má to tady moc rád.
Jenže Dvoračky jsou úplně přelidněné, jídlo se nekoná. Kousek za Dvoračkami přichází na řadu další úsek se zákazem pro cyklisty. Potupně v tvrdých tretrách, tentokrát do mírného stoupání, čmachťám jako ploutvonožec obklopen německými turisty a jejich dětmi, které kolem mě blbnou a najednou za mnou vítězoslavné: "Tak jsem tě dojel!" Celý rozesmátý Honza Tyxa mě dojíždí na kole. Papiňák je proti mě v tu chvíli flegmatický frajer!
Nadávám: "Co tady děláš na kole?!"
Honza dál balancuje a snaží se mě objet?!
Přitvrzuju: "Koukej slézt a tlačit nebo tě z toho kola sundám." Píšu SMS do kanceláře. Hlavou mi víří myšlenky. To je snad fór, ale pěkně blbý. Přesně na tomto místě jsem podával protest v roce 2013, ale proti jinému závodníkovi, který netlačil kolo. Připadám si jako poctivý blbec, osel.
"Má si to sakra přece pamatovat z 2013, když tady tlačil. Nebo ani tehdy netlačil?" Moje pocity umocňuje to, jak mi poklus v tretrách ničí nohy, kolena i psychiku. Přitom by to šlo projet tak snadno a rychle. Po tolika dnech nepřetržitého šlapání na kole už prostě nohy ani neumí správně chodit.
Dávám si 1+1 dohromady a povídám: "Kde jsi naposledy tlačil?"
Honza: "Na Dlouhých stráních se tlačilo, ne?"
"Aha", pomyslím si, tak proto jsi mě přefrčel ve Špindlu.
"Ty jako nemáš mapu ani ČR?"
"Ne to mám, ale mě se tam nic nezobrazuje," brání se Honza.
(pozn. * Na Slovensku hned první noc se Honza totiž přiznal, že nemá v navigaci mapu Slovenska. Nechtěl jet vepředu, pořád se schovával za někým ve skupince. Podezříval jsem ho, že šetří svítilnu, navigaci a síly. Ale když pak přišly asfaltky nasadil tempo, které do mírných stoupáčků postupně všichni ze skupinky odmítli akceptovat a odpadli. Zůstali jsme s Honzou sami. Visel jsem za ním s TF o 10 víc než kázal trenér Vlastík. "Ale co, jen ať si dává. Musí mít minimálně o dalších 10 tepů víc než já, když jede špici. Vítězný na tom budu já." Pak to konečně vzdal a zvolnil. Začal jsem konverzaci. Vyšlo najevo, že si do navigace nekoupil mapu Slovenska, protože je drahá. Jede podle fialové čáry na prázdném displeji. Honza je rád, že nejede sám protože má prý obavy z medvěda. "Vidíš ty oči po stranách cesty v lese?" "Nedívám se tam. Protože kdybych měl řešit všechno co je mimo kužel světla, tak bych tady nemohl být." Byla to od startu několikátá příležitost, kdy jsme spolu víc mluvili. Ale do dneška si nejsem jistý jestli se mě snažil vystrašit, nebo byl opravdu sám vystrašený. Člověk má právo být vystrašený 358 dní v roce. Ale tady to nemá místo. To je pak o zdravý rozum.)
"Ať tak nebo tak Honzo, doufám, že tohle Honzovi Kopkovi zavoláš sám."
Honza: "Noo, aaaž budu na CP3." Čmachťali jsme mlčky dál, spolu. Semtam něco prohodili, ale náladu na konverzaci moc neměl ani jeden z nás.
"Tady už můžeme nasednout" povídám mu. I tak pokračujeme pořád společně. Asfalt nahoru, dolu, tak pořád dokola. Vjíždíme do rašeliniště a jsme v Polsku. V Polsku na hraničním přechodu se Honza loučí, musí sehnat pití. Vzpomněl jsem si na trénink tady, obnovil jsem vlastní tempo a krajina ubíhala. Zbystřil jsem jen na sjezd, který je extrémně nebezpečný na proříznutí plášťů. Jeho část jdu vedle kola. Uff, úspěšně za mnou. Blíží se singlíky pod Smrkem :) A vlastně pak už jen kousek do CP3. Srdce mi poskočilo radostí.
Pod singlíky v Libverdě zastavuji v restauraci jen ve spěchu, aby mi Honza neujel. Jím první hotovku co zrovna mají. Když vyjdu ven, u obchodu potkávám Honzu. Jen mě uviděl, začal třesoucíma rukama spěšně dávit rohlíky s paštikou.
Hlásím mu: "V klidu, jdu si taky nakoupit." Vietnamská prodejna jak je naším zvykem. Vyjdu ven, Honza ještě nemá dojezeno. Jí totiž celou velikou cibuli.
"Abych nebyl nemocnej" odůvodňuje to. A tak ještě pojím jogurt jako dezert.
Honza: "Já jdu ještě. Musím si něco nakoupit s sebou."
"Tak jo, počkám" vedle smradlavé popelnice.
Když Honza vyleze, umístí dvě tyčinky za gumu, co má přes bidon, něco do kapes a za nohavice. Pak bezradně kouká kam by dal ten zbytek. "Já to nemám kam dát." "Nakupuje prvně?" Pomyslím si. Honza teda začne nákup zmenšovat pojídáním. "Hele tak že bychom už pomalu jeli?" S igelitkou přes řídítka, jako jídelní vůz pomalu odrážíme od vietnámského obchůdku.. Povídáme si. Spíš se snažím z Honzy něco vytáhnout. Sám toho moc nenamluví. Pak Hozna sám od sebe nadhodí téma "To je stejně něco. Představ si, že zahučíš do chroščí a někdo tě tady najde až po dvou dnech..." Opáčím, že to už člověku může být jedno. Pak ještě Honzovi zvoní telefon. Honza jednou rukou drží řídítka a šněruje to od kraje ke kraji po lesní cestě. Ohlížím se na něj a povzbuzuju ho k vyššímu tempu. Trochu rozhodnutí lituju. "Ale jo, bude to hezké, když přijedeme spolu..."
Minimálně se to nabízí, pak už asi nebude příležitost. Honza nasadí svůj nonstop "vednevnoci style" na život a na smrt a kdoví co bude... Čím víc jsme spolu, tím víc k němu mám sympatie jako k člověku, ne jen k soupeři. Neznamená to ale, že mu vítězství věnuji. Cíl je jasný.
.jpg)
V CP3 je nečekaně rušno. Přijel se podívat Martin, Jirka, Vlaďka s výbornými sladkostmi :) Zdržujeme se krátce. Honza pije pivo, takže nepojede o nic rychleji než doteď. Mě dlouhé zastávky nedělají dobře. Ani jsem neplánoval se zdržet. Nemám nač vyčkávat, a tak vyrážím než se mi začne chtít spát.. Trochu mě mrzí, že Honza nepřiznal, že jsem na něho počkal, ale místo toho dělal na diváky ramena.
Pokračování příště...
Filip Degl
