Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

1000 mil očima favorita, část 5.

7.3.2016 06:59

Přehoupnu se přes kopec a ejhle jsem vlastně v Albrechticích na Frýdlantu. Táhne mě to jako magnet. Vynořily se vzpomínky jak jsme tady loni s vítězným Štěpánem Stránským jeli kus cesty. Pak Krompachy, kde se mi vybavilo setkání s Radkem Musilem, který zrovna vyměňoval plášť...

Bookmark and Share

Sedím v sadu pod plodící třešní. Jím z misky svoje instantní jídlo zalité horkou vodou od hodných lidí a přemýšlím, že 6 pohřbů za rok je vážně dost. Za stolem moji hostitelé sedí každý po jedné straně. Poslouchám vyprávění pána, odpočívám a svět se pomalu převléká do bělavě zlatého závoje. Den si podává ruku s večerem.


Zítra mě zradí koleno a všechno bude jinak. Ale to ještě nevím. Teď si vychutnávám zvláštní moment klidu a vedu konverzaci o životě a smrti. Koloběhu života. Malá vnučka se šplhá z klína po Lidině náručí. Měla být s rodiči na dovolené, ale onemocněla. Dojedl jsem, děkuji za horkou vodu, rozloučím se a nasedám. Zdržel jsem se jenom 15 minut, ale zdá se to být mnohem déle.


Během přestávky jsem se rozmyslel pro nocleh v Krásné Lípě. Přijíždím tam ale za hluboké tmy. První nač mezi domky natrefím je hospoda. Klasická zakouřená nálevna, plná různých punků a týpků. Pán mi vstřícně sdělí důležité informace. Nikde ve městě už mě neubytují ani nenakrmí, je po zavíračce. Ale dal mi pár dobrých tipů, kam vyrážím žebrat. Kdyby to nevyšlo, připraví mi ve friťáku hluboce zamrazený prefoš.


Město je setmělé, náměstí působí civilizovaně a moderně. Je hezky nasvícené a je vidět, že se zde investovalo. V podnicích to žije nočním životem. Nálevny i slušné nálevny jsou plné hostů, ale nikde už nevaří. Tak jdu na poslední to nejnepravděpodobnější místo, zkoušet poslední štěstí. A ono to vyšlo! Paní je velmi ochotná. Tváří se samozřejmě. Dokonce zařizuje, že mi připraví balíček jídla = svačinu na výlet.

 

Přijdu do restaurace, kde sedí už jen 2 a půl člověka - patrně známí obsluhy. Servírka poklízí stoly, rovná židle a odnáší slánky. Balíček ještě není nachystaný, ale zeptám se, jestli nezůstalo něco k snědku. Gulášová polévka. Sem s ní. Tak repete :) Ve vitrině se otáčí tvaroháček a štrůdl. Kasa cink.. kupuji všechno. Mám se královsky. Na mílařské poměry se luxusně ubytovávám. Pak ještě zaběhnu pro balíček. Za rozbřesku mě očekává Šluknovský výběžek. Je důležité vjet tam zčerstva, vyspaný, umytý, posilněný.
 
Svět je celý rozmazaný, nevidím na cestu. Protírám oči, ale nejde to zastavit. Je to konec? To má být ono, takhle to má skončit? Sjíždím po poli do Brtníků, zkouším s tím něco dělat, ptám se kde to jde. Na doktora, na lékárničku. Je pozdní dopoledne, znovu nasedám a zkouším šlapat. Nedokážu to pochopit, nedokážu to přijmout. Vím, že na to mám. Ale tohle nerozhoduje ani fyzička ani vůle. Noha selhává, třese se, je úplně nepoužitelná. Tak šlapu jen levou, do kopce se belhám o kolo. Z pravého kolene přicházejí pocity, jako by ani pořádně nedrželo pohromadě. Volám sestře, abych si ulevil. Uvědomuju si jak ji mám rád, jak se mnou v těžkých chvílích soucítí. Vykolejený sedím pod lesem a telefonuju s lidmi, kterým to chci sdělit, kteří mi fandí. Rodině, kamarádovi Mariánovi, který rozesílá aktuality do skupiny přátel, kteří mi fandí..


Pak si vzpomenu na Karla ortopeda, který sám se účastní 24hodinovek a podobných bláznovin. Karel mě vyslechne, udělá diagnozu po telefonu a povídá: "Sežeň si prášky na bolest a zkus jet. Pokud to nemáš z pádu, nic by se ti nemělo stát, budeš se z toho třeba pár týdnů léčit, ale žádné trvalé následky." Tak já to zase zkouším. Jenom kousek stoupání lesem, kleju u toho, a najednou jak tak kleju, vyplaším chlapce čůrajícího u stromu.

 

Říkám si: "kde se tady sakra bere?" Ale už je tu mýtina, odkud se line hudba. Technoparty.. "Tady musí být zdravotník!" Zdravotník je, ale v technoparty stavu. Posloužím si sám. Prášky došly, avšak nohu jsem si natřel, silně stáhl, pružnou gázou. Dá se s tím teď docela jet a mám z toho lepší pocit, že mi koleno nevypadne. Volám Danovi. V r. 2013 jsem mu volal jakmile jsem přijel do cíle. Dan během dne nebo dvou přijel a spolu jsme vyjeli po trase zpět přes Krušné hory za dobrodružstvím, naproti všem blížícím se závodníkům. Proto, když se mě letost zeptal, jestli to zopakujeme, ani na chvíli jsem neváhal přibrat ho, tentokrát přímo do akce, na závěr dobrodružství.

 

A jak se říká: "Sdílená radost, dvojí radost". Kamarád z Brna, normální hoby cyklista. Pro letošek jsem mu půjčil svoje závodní 26" výplety, aby mi stačil. Protože, se s Danem mám potkat, volám mu, abych mu sdělil jak to se mnou je. Že nevím jestli dojedu a dojedu-li, jestli budu pokračovat. Ptám se ho jestli nemá brufeny. Vím, že by to bylo proti pravidlům. I když pravidla hovoří o dovolené pomoci při zranění. Po cestě žádám o prášky každého, koho potkám. Dokonce anglicky turisty. Připadám si jako závislý na dávce :) Já, který si nevezme prášek na teplotu.


Až na rozcestí mi dobře poradí: "Jeď na Tokáň, tam jsou dvě restaurace, jistě prášky seženeš." A skutečně, s prosbou oslovuji první větší partu cykloturistů v nejlepším věku. Milá paní vytahuje naditý zipový sáček, ze kterého mi ochotně odsype. Na místě řeším rovnou i jídlo. Ke stolu za mnou přijde slečna a opatrně se mě ptá jestli se nemýlí, že jsem co jsem. Potvrzju jí správnost její domněnky, postěžuju si, že jsem asi dojezdil.. Ona mi přeje to nejlepší a že to dokážu.

 

300 km přede mnou, nedovedu si to představit. Lepší to neřešit a jet dokud to jde. Střídají se lepší chvíle s horšími chvílemi. Motivují mě menší cíle. Těším se na Komáří Vížku, poslední nocleh v roce 2011. Na Fialovic rodinku, pak na Boží Dar. Těším se na Kraslice, kde je vždycky krásně. Tady závodu fandí hodně lidí. V Děčíně je nápis na silnici. Při výstupu na Sněžník mi další lidé přejí ať uspěji. Pak ještě nad Teplicemi starší pár na kole ví o závodě a vyhlíží první závodníky. Je to povzbuzující.

 

Potkáváme se s Danem. Vypráví mi co tady za minulý den objezdil. Kecáme o blbostech, zastavujeme na čůrání, převlékání na jídla. Dan mě šokuje už tím, že si veze veliký batoh náhradního oblečení, má v něm klobásky, sýr, těžký spacák... Přesto dnes nemám obavy, že by mi nestačil.
 
Dělám různé vynucené zastávky, je jich nepočítaně. Nejlépe mi zabírá led na Komáří Vížce, vzápětí rum s colou na Cínovci u Fialů a sprej od Yvči, kterým mi koleno ošetří na Moldavě. Zároveň k překvapení sděluje, že jsem stále první! Proto logicky jedu dál. Dostáváme přání dobrého pořízení, škvarkové placky a sladkosti z penzionu na cestu. Zatímco během dne jsem pořád zastavoval a ztrácel, po tomto mixu povzbudivých ingrediencí vydržím jet co nejdéle až do hluboké noci. Už neztrácím čas.
 
S Danem klábosíme o tom, jaké to může být jestli vyhraju. Že mám reálnou šanci, když jsem stále první. Vykládal jsem mu, jaké těžké chvíle jsem zažíval poslední noc v roce 2013. Ten rok jsem spal tak málo, že mi hlava nezávisle na vůli vypověděla vědomí za jízdy do prudkého stoupání poli nad Kraslice. Neusnul jsem, nohy stále šlapaly, ale zrakové centrum odstřihlo obraz a připojilo mi paralelně běžící sen o tom jak se zvýšky pozoruji. Viděl jsem se, jak frekvenčně kmitám nohama ve vysokých klasech, ale hlava mi říkala, že je to sen. Souběžné vědomí si stále uvědomovalo, že nespím a že je to problém. Moje vědomí se to snažilo přemoci. Bizarní stav, kdy člověk ví, že sní za bdělého stavu. Že ztrácí ostražitost pro realitu. Nevidí nebezpečí na cestě a nezmění to ani facky.
 
Z Moldavy se už za šera brodíme krušnohorskými lukami zmoklé trávy až po pas. Kudy jet, není v trávě znatelné. Padne tma, pofukuje vítr, razím cestu travou. Vlnící se vysoká zmoklá tráva navozuje pocit, jako bych se prodíral vlnami moře. Pak spatříme v dáli slabá světla obydlí, prudce klesáme, asfalt! Říkám Danovi, že tohle si pěkně nastoupáme zpět. A taky že ano. Sklesali jsme hodně, a tak brzy následuje prudká, horolezecká vložka do kolmé, lesní stěny, která se pak sice trošku položila, ale za tmy se zdála nekonečná. Občas bych přísahal, že jsem zahlédl turistickou značku, ale pochybuji, že tudy někdo chodí.

 

Pak přichází unikátní a nezaměnitelné místo spleti milionu kořenů podél Flájského plavebního kanálu. Na mokrých kořenech se snažíme všechno jet. Nejsme o moc rychlejší než kdybychom to šli pěšky, ale ušetříme nějaké síly. Když během toho srovnávám s rokem 2013, jsem letos schopný zvládat technickou jízdu. Jsem totiž vyspalý a odpočatý. Jedu a jdu už 18 h na TF 90. Zato s pocitem že mi kolenem někdo prostrčil klikovou hřídel. Nervová soustava je od neustále, opakujících se pulsů bolesti podrážděná a pomalu zvláštně otupuje. Připadám si také tak toho trochu jako v cizím těle.

 

Plavební kanál za námi. Už se motám a vím, že pokud by přišlo něco podobně dobrodružného, příliš bych riskoval. Mohl bych víc ztratit než získat. Podle hodinek je zároveň poslední šance něco naspat, jedeme déle, než jsem plánoval. Uvidím přístřešek a rozhodnutí na jistotu je jasné. Další příležitost být nemusí. Zastavuji Dana, který je nadopovaný adrenalinem a jel by jinak dál. Akorát beze mě by nevěděl kam. Spoléhal na mě, že budu navigovat a jen se mě bude snažit udržet. V praxi to nyní vypadá tak, že jede za mnou nebo vedle mě, pokud to cesta dovoluje. S nějakým předstihem vykládám, co nás čeká. Dan má alespoň papírovou turistickou mapu, jenže bez zakreslení, kudy trasa závodu povede.


Chystáme se ke spánku. Dan vytahuje lákavý, podzimní péřový spacák, převléká se do suchého, čistého oblečení a lehá si na karimatku. To je pro mě něco jako nóbl hotel v tu chvíli. Já totiž pěkně tak jak jsem promočený, ve všem oblečení, které si vezu, šup do termofólie zapařit si svoje klima. Protože jsem výrazně odlehčoval výbavu tzn. odhazoval jsem asi 500 g vybavení, ulehám jen na tvrdá prkna úzké lavičky. Lavička je tak úzká, že si nemám jak lehnout na záda. Tak ležím na pravém rameni a opírám se zády o stěnu, abych nespadl.

 

Pokračování příště...

 

Filip Degl

Diskusní fórum pro: "1000 mil očima favorita, část 5."

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |