Pokud v někom úvodní věta vyvolala dojem, že by se ve stejném místě mohl nacházet třeba i známý rybníček Brčálník, bude asi zklamán, ale jen do chvíle, než sám vyrazí do tohoto trochu pozapomenutého regionu v okolí Stráže pod Ralskem. Zdejší lesy jsou totiž opravdu dost hluboké a dalo by se říci téměř pohádkové, stejně jako okolí v mlze ztraceného domova střapatého Rákosníčka. Toho ale nepotkáte, zato jste tam minulý víkend mohli narazit na téměř třísetčlennou skupinu cyklistů, prodírajících se zmiňovanou mlhou, deštěm a bahnem, bez ohledu na nepřízeň počasí.
Co se tedy dělo v tomto kraji pod Ještědem? 16. dubna v pravé poledne odstartoval první závod MTB seriálu Galaxy nazvaný „Enervit 50 Podralsko“. Mimo jiné akce, která má již několikaletou tradici, avšak letos poprvé proběhla pod záštitou většího podniku. A mě se po několika marných pokusech v předchozích letech konečně poštěstilo najít skulinku v naplněném závodním kalendáři. Hlavně proto, že jmenovanou sérii pojedu letos téměř celou. Takže oproti předchozím ročníkům mělo Podralsko přednost před případnou konkurencí.
S ohledem na možnost přespání ve Stráži pod Ralskem jsem tentokrát naplno využil pohody, kterou přináší příjezd do místa závodu den předem. Po menším stresu spojeném s kritickou situací páteční pražské a dálniční dopravy se mi tak otevřela možnost v klidu vyrazit na obhlídku trasy už v podvečer závodu, bohužel čerstvě po dešti, takže následovalo ještě nutné a neoblíbené znovuvyčištění kola a přeprání týmových dresů, leč jak se ukázalo druhý den dopoledne, úplně zbytečné.
Ještě v osm hodin ráno nic nenasvědčovalo tomu, že by vyšla nepříznivě vyznívající předpověď norských meteorologů (většina cyklistů důvěrně zná a bedlivě sleduje internetové stránky, o kterých se zmiňuji). Dobrá nálada proto provázela přípravu na rozjetí po cyklostezce vedoucí lesem ze Stráže pod Ralskem okolo Hamru na Jezeře do Osečné. Pohodová půlhodinka po hladkém asfaltu nadále zlepšovala předstartovní rozpoložení, jen mírně vyhlížející stoupání, které už bylo částí trasy maratonu, vyvolalo tušení, že krátce před cílem by nemuselo být úplně příjemné.
Avšak letošní apríl opravdu dělá čest svému jménu. Jen co jsem dorazil do zázemí závodu, začalo pršet a už nepřestalo. Zdálo se ale, že by to nemuselo vadit. Trať, i když kopcovitá, vedla především po lesních asfaltkách bývalého vojenského výcvikového prostoru Ralsko, jehož část se roku 2000 proměnila v oboru Židlov. Jenže letos došlo ke změně a pořadatelé zařadili také průjezd Čertovým žlebem, což je nevinně vyhlížející lesně-polní traktorová cesta vedoucí pět kilometrů stále mírně z kopce okolo Čertova potoka, která by za slunečného počasí nevyvolala žádnou zvláštní reakci. Jenže informace před startem upozorňovaly, že po vytrvalém předchozím dešti se máme na co těšit.
Po půl dvanácté začalo řazení na start, rozdělené na dlouhou a krátkou trasu. Nejprve jezdci na 58 kilometrů a za nimi závodníci, kteří zvolili kratší distanc na 28 kilometrů. Nedostal jsem se bohužel do první vlny, z níž mě vykázal nekompromisní pořadatel dohlížející na dodržování stanovených pravidel, ale zůstal jsem na dohled, hned za oddělující páskou. Přede mnou se poté začala řadit velmi silná konkurence elitních jezdců a bylo zřejmé, že se jedná o kvalitně obsazený závod, což slibovalo především hodně rychlou záležitost.
Po nutné rozpravě a výstřelu vyrazil dlouhý had cyklistů vpřed po úzké silničce směrem k lesu a je třeba říci, že zprvu to bylo jen pro lidi s pevnými nervy. Snad kvůli přemotivovanosti některých jedinců na začátku sezóny, možná kvůli jejich natěšenosti na první závod se vše odehrávalo podle scénáře „šlapat na plno – brzdit na plno“. Od prvních metrů jsem očekával, jestli mě někdo „sestřelí“ a obavy nebyly neopodstatněné. Po dalším prudkém brždění z plného nasazení se kousíček za mnou ozval typický zvuk srážky a pádu, ze kterého mi vždycky naskočí husí kůže. Zatím jsem tedy unikl, ale jen velmi těsně.
Po prvních přibližně čtyřech „silničních“ kilometrech jsme přijeli k odbočce do Čertova žlebu, který se vzápětí ukázal být opravdu čertovskou záležitostí. Rozmoklá traktorová cesta nás přivítala mazlavým blátem, po němž jsme se pohybovali rychlostí přesahující 30 kilometrů v hodině. Bahno létalo, nikdo nic neviděl, kolo doznalo zázračné změny v neřiditelnou střelu a já si říkal, že pekelník se nejspíš škodolibě směje za nejbližším stromem. No zkrátka, hezká jarní zábava!
Po návratu na silnici u první občerstvovačky navázal první delší kopec a pak sjezd okolo Stohánku, malebné zříceniny skalního hradu, kterou si však nikdo nestihl prohlédnout, dolů k Hamru na cyklostezku, po níž jsem ráno jel na start. Předchozí tušení nepříjemnosti mírného stoupání se ukázalo jako správné. V dešti a proti větru se zdánlivě bezproblémový úsek proměnil ve vysilující pasáž, dokonce protivnější, než zbývající kopce. Nevím jak ostatním, ale mně to tak připadalo.
To už se ale přiblížil konec prvního okruhu, který tvořil kratší závodní trať. Na konci cyklostezky nedaleko Osečné jsme se znovu napojili na už jednou projetou trasu a vše začalo znovu. Rychlý kus po asfaltu a znovu zapeklitý Čertův žleb. V tu chvíli mi asi už bylo úplně jedno, co se děje a kolo jsem prohnal bahnem téměř poslepu. Hlavou se jen honily úvahy o tom, že 2,2 barů v pláštích je přece jenom moc.
Po druhém průjezdu občerstvovačkou navázalo dlouhé stoupání, kterým začínal druhý delší okruh. Výjezd končil na náhorní planině, odkud je za hezkého počasí hezký výhled na Bezděz i Ralsko, ale tentokrát nebylo vidět vůbec nic, jen šedivé mraky a déšť. Už jen ve dvou jsme se pustili do táhlého mírného sjezdu směrem k Mimoni, poté ve Hvězdově vpravo okolo rybníků pod poslední delší stoupání vedoucí znovu na Stohánek, jen z druhé strany, než před tím.
V té době jsem, ostatně stejně jako celý zbytek závodu většinou táhl špici, spoluzávodník měl sice občas na rovnějším úseku snahu střídat, ale rychle mu docházely síly, takže to byly jen kratičké chvilky odpočinku. V protivětru jsem tak do kopce sám dotahoval další dva jezdce, jež jsme dohnali až ve sjezdu na cyklostezku do Hamru. Ani potom se situace příliš nezměnila a poslední úsek závodu jsem v podstatě odtahal sám, což se projevilo těsně před cílem, kde moji soupeři nastoupili a utrhli mě. Po dlouhých kilometrech vepředu už jsem neměl sílu na závěrečný spurt.
Výsledek mě nijak neuchvátil, celkově 84. místo není nic, s čím by se člověk mohl prezentovat. Na druhou stranu ale v hodně rychlém závodu, kde dosažené průměry vysoko překračovaly třicítku, potěšila jen patnáctiminutová ztráta na vítěze (vyhrál Jan Nesvadba, Expres cz Merida team Kolín). V cíli po krátkém vydechnutí a převlečení vyloženě přišla vhod gulášovka, pro kterou jsem si zašel do přilehlé školní jídelny. Porcí i kvalitou byla sice vyloženě „školní“, ale i tak skvěle zahřála prochladlé závodníky, z nichž nejeden získal mírně promodralý odstín při čekání na umytí kola. Wapka byla totiž tentokrát jen jedna, což při zmíněném počtu účastníků nemohlo zamezit vytvoření dlouhé fronty.
Je škoda, že počasí opět stálo proti závodníkům, jako letos na jaře již po několikáté. Nebylo tak možné ocenit přírodní krásy okolí lemující trasu závodu, včetně několika úchvatných výhledů, tak jako kdyby svítilo slunce. A to není věta vyčtená z turistického průvodce, ale reálná zkušenost, jelikož ve Stráži pod Ralskem již několik let za sebou najíždím kilometry během letního soustředění před podzimní částí sezóny.
Ondra Hladík
foto: archiv závodu
