Na tento závod se těším pokaždé. Není proto náhodou, že v onom závodním týdnu jedu ve čtvrtek z Řevnic na kole do práce právě kolem prostoru budoucího startu a cíle. Vidím, že organizátoři sobotního závodu už začali s výstavbou zázemí, dokonce to vypadá, že na louce v Dobřichovicích i spali ve stanech. Dýchla na mě závodní atmosféra. Chvíli se zamýšlím nad romanticky kočovným životem stavitele pódií…ne, to by asi pro mě nebylo.
Brdy se vyznačují tím, že se každý rok můžeme těšit na jiné počasí. Zažily už vedro a sucho, až se od kol prášilo, bahno, pamatuji poměrně hrozivou bouřku ke konci závodu. Většinou se ale jezdí tzv. v krátkých. Letos se koncem dubna patrně vrátila zima, proto si v sobotu před startovním výstřelem nechávám návleky i dlouhý dres, ač vidím, že silnější povahy pojedou i v dnešních deseti stupních oblečeni v letní variantě.
V 11.30 je odstartováno. Pelášíme úbočím kopce proti proudu Berounky na první stoupání k Obrázku. Tam, světe div se, mě předjíždějí desítky nadupaných závodníků. Jsem na to zvyklý, mám rozjezd jako starý dieselový motor, jak trefně poznamenal jeden známý (mluvil ale o sobě). Navíc vím, že to všem vrátím na posledních dvaceti kilometrech….
Černolický „krpál“, aneb vrcholovou prémii, jedu v nezvyklém klidu. Povídám si s Broňou (ten se starým dieselem), kamarádem z bývalého týmu – shodneme se, že „start“ netřeba přepálit (jsme cca na 12. kilometru). Informuji, že nás beztak čeká tlačení, což nás oba uchlácholí. „Tlačení“ kolem Černolických skal se samozřejmě dá vyjet, ovšem to před vámi nesmí být desítky lidí, kteří slezli s kola. Předpokládám, že závodníci co jedou vepředu, tady skutečně jedou. Přece by – na vrcholové prémii - netlačili.
Jakmile se závoduchtiví cyklisté vyškrábou na červeně značenou hřebenovku, začíná kalup. To, že se proháníme nad mými domovskými Řevnicemi, patrně většina pelotonu vůbec neví. Myslím, že je škoda, že Řevnice o tento závod tak ledabyle přicházejí. Ještě před dvěma lety se startovalo v Letech, které jsou zázemím pro jeho původní podobu a dodnes tam startuje jeho zimní varianta – Winter Trans Brdy, pořádaná místním cyklistickým nadšencem Jirkou Hudečkem. Louka v Letech vedle cvičáku, takto jsem závod poznal já. Přemístěním do Dobřichovic přišel trochu o svoje kouzlo, většina závodníků tam letos už i našla místo k zaparkování, takže tradiční „parkovací“ louka v Řevnicích pod mostem letos napůl zela prázdnotou…
Cesta brdskou hřebenovkou je poměrně jednotvárná, jediné vzrušení zažijeme na některých kořenových pasážích, z nichž ta pod bývalou vojenskou raketovou základnou Klondajka je obzvláště výživná. Většina závodníku zde slézá s kol, já mám letos na nových 29kách ale pocit, že nebýt těch (zavazejících) „turistů“, kořeny bych dal.
Za první občerstvovačkou pod Stožcem se pomalu blížíme do poloviny závodu. Nad Velkým Chlumcem nám trochu toho adrenalinu pro změnu přináší prudký sjezd listím a následně pověstné kamenité korýtko, které projedou jen ti, co nezaváhají. Pak už přicházejí dlouhé rovné lesní cesty, pozvolně klesající, což znamená poměrně svižnou jízdu. Kdo se nechytne skupinky, vynakládá cenné síly na vyvinutí potřebné rychlosti sám.
Ač nekonečné sjezdy budí dojem blížícího se cíle, není tomu tak. V blízkosti Rochoty se lesní cesta zalomí doprava, nekompromisně proti kopci. Ten nevypadá prudce, ale vězte, že vás udolá. Tady začínám sbírat své soupeře, pěkně jednoho po druhém. Na 40. kilometru se mi prostě začínají roztáčet nohy. V nastoupeném duchu pokračuji i ve sjezdech, pro mě novinka, za kterou vděčím patrně opět většímu průměru kol. Na Babce se úzkou kamenitou cestičkou tlačím dopředu tak, že rozhazuji soupeři tempo, za což se následně stydím. Snad poprvé v životě projíždím nepříjemný sjezd přes potůček, ať žijí 29ky!
Na asfaltce vedoucí z Řevnic do Mníšku pod Brdy nám průjezd zajišťují policisté, povzbuzují nás do megafonu. Cítím se jako závodník světového poháru a řvu: „Díky, hoši!“. Závod má být taky trochu sranda, ne? Zbývá nezaleknout se nepříjemné lesní římsy v řevnickém lese, úzké, zaříznuté do prudkého kopce. Tady platí, rozhodně se nedívat dolů! Druhé stoupání na Obrázek je už z povinnosti, všichni se těší na finální sjezd k Berounce a zpátky do Dobřichovic.
V cíli koukám, že na to, jak mám tento závod rád, jak znám trasu, a že jsem jel na novém 29 palcovém kole, bych o čase stráveném na trati a o svém umístění zde měl raději pomlčet. Příště budu muset holt ten starý diesel rozehřát o trochu dřív…
Lucian Otáhal
