Všude sice nejsou kopce na první pohled tak zřetelné, jako v okolí Pavlova, ale o to mohou být zákeřnější prudkostí a někdy i délkou. Přesně taková situace panuje východně od města Hustopeče, kde začíná nevysoké pohoří pojmenované Ždánický les, na nějž ještě východněji navazují známější Chřiby. Celá oblast není doposud nijak zvlášť cyklisty navštěvována, ale projet si stezky mezi vinohrady, kde lze jen těžko nalézt delší úsek po rovině, stojí za to. Při pohledu ze sedla se některá stoupání jeví doslova jako nekonečná. A právě této příznivé konstelace využívá jeden ze závodů Kola pro život – Hustopeče Agrotec Tour Škoda Auto.
Novinka jmenovaného seriálu mě lákala už před rokem, ale tréninková smůla způsobila, že místo abych vyrazil do Hustopečí, jel jsem na dva dny před startem závodu na nejbližší chirurgii se zlomeným malíčkem. Proto letos při plánování závodního kalendáře nebylo pochyb o tom, kam pojedu 30. dubna. Stejně jako před rokem jsem však i tentokrát zaznamenal řadu poznámek o tom, že to bude stejná „placka“ jako ve Znojmě. Jelikož však mám Českou republiku už hodně procestovanou, vyvracel jsem podobné názory s odkazem na vrstevnice v turistických mapách. Přesto leckdo pochyboval, a nedělal dobře!
Po celé sobotní ráno nás cestou do Hustopečí konečně doprovázelo slunce a modrá obloha. Letos to bylo poprvé, kdy moje závodní snažení nestíhal déšť, vítr a zima, snad to vydrží i v příštích týdnech. Zázemí v areálu sponzorské firmy skýtalo dost místa nejen pro parkující závodníky, ale také vystaveným kombajnům a traktorům, které tvořily nezaměnitelnou kulisu akce, jež má zemědělství přímo ve svém názvu.
Přípravy na start, který pořadatelé situovali na náměstí v centru Hustopečí, doprovázely proslovy místní i celostátní politické reprezentace, jak to tak na podobných akcích bývá. Myslím, že mezi závodníky řadícími se do příslušných koridorů podle čísel ale větší dojem nezanechaly. Většinu z nás v tu chvíli zaměstnával poslední přísun energie pomocí různých tablet či gelů, nebo dolaďování techniky.
Půl hodiny před polednem jsme vyrazili na trať. První úsek po startu byl zároveň jednou z mála částí závodu, vedoucí po rovině. Jelo se ven z města podle dálnice a pod mostem na polní cestu, kde se okamžitě rozvířil oblak prachu, v němž skoro nebylo vidět před sebe. Vzápětí mi těsně kolem hlavy proletěl klacek, na nějž najel jeden kamarád, kterému způsobil těsně po startu defekt. V zápalu boje to však ani nezaregistroval a zastavil, až když jsem na něj zakřičel, že má prázdné zadní kolo (co u toho říkal je nezveřejnitelné).
Za zatáčkou vlevo od dálnice to začalo. Objevil se před námi první kopec mezi vinicemi a na první pohled bylo zřejmé, že to nebude žádná legrace. Další kilometry ale předčily veškeré představy, mnoho stoupání v této oblasti „rovinaté“ jižní Moravy totiž evokovalo dojem, jako kdyby před námi stála stěna. Následoval svižný sjezdík dolů zpět k městu, čímž se uzavřelo jakési zaváděcí kolo a trať pokračovala opět vzhůru k nebesům. Přesněji k rozhledně na Hustopečském starém vrchu, kde byl i stánek, který mohl pro někoho představovat i první občerstvovačku. Ale opravdu jen pro někoho, jednalo se totiž o ochutnávku místní mandlovice (až pozdější pohled na mapu napověděl, že místo nebylo vybráno náhodou, nachází se na Mandloňové naučné stezce). Avšak účastníci závodu, kteří vyrazili na Fitness jízdu, této možnosti hojně využili, společně s výstupem na zmiňovanou rozhlednu, která prý skýtá opravdu panoramatické pohledy do okolí.
Na vychutnávání regionálních specialit ale v přední části pelotonu na trase B nebyl čas. Po prvních zahřívacích kopcích nás totiž čekalo zdolání ještě několika kót a „návštěva“ další rozhledny na vrcholu Nedánov, ale od toho nás ještě dělilo mnoho kilometrů. Před tím přišla na řadu oficiální občerstvovačka poblíž kopce Přední kout. Po navazujícím prvním projetí okrajem Boleradic začalo stoupání ke druhé jmenované rozhledně, poté úsek po úbočí kopce a další výjezd na Nedánov, jen z druhé strany. To už se ale začal projevovat počet absolvovaných výškových metrů, takže u bufetu jsem za jízdy popadl kelímek s ionťákem a kupodivu jsem ho ani moc nerozlil.
A dolů, znovu do Boleradic, kde u rybníka probíhaly rybářské závody. Při průjezdu vesnicí jsme tak vytvářeli jakýsi doprovodný program, čehož se místní chopili s vervou. Povzbuzování bylo slyšet do širokého okolí, jen někteří jezdci v cíli říkali, že měli obavy, aby jim diváci posilnění alkoholem neupadli na trať. Já takový problém neměl, takže úsek přes obec mě výrazně povzbudil k dalším výkonům. K tomu je třeba říci, že diváci byli v okolí Hustopečí velmi pozitivním momentem. Na nejednom kopci totiž skvěle povzbuzovali čím dál znavenější závodníky pomocí kravských zvonců či dokonce převlečení za vinný hrozen.
Po projetí Boleradicemi už za námi byly přibližně dvě třetiny závodu. Stále intenzivněji jsem doufal, že se trasa už konečně musí nějak srovnávat a stáčet k cílovému prostoru. Opak byl pravdou, nejhorší kopce na nás stále čekaly. Jeden po lesní cestě, na níž pod samým vrcholem začali první závodníci sesedat. Nahoře jsem se znovu upnul k myšlence, že to už přece musí opravdu být ten poslední kopec, jak napovídal před startem zběžně prostudovaný profil trasy. A znovu omyl, ještě bylo potřeba vystoupat na Žerotínský vrch. I když cesta vedla po asfaltu, padly na zdolání kopce téměř všechny síly.
Po krátké vrcholové pasáži přišel vytoužený sjezd zpět k dálnici na okraji města. Jenže před cílem bylo ještě potřeba projet rovinatější úsek vedoucí souběžně s dálnicí po posekaném okraji pole. Kdo jel minulý rok zmiňovaný závod ve Znojmě, si jistě vzpomene na vyčerpávající cestu po poli nedaleko od města, stejně jako se vybavil mě v Hustopečích. Byl totiž podobně nepříjemný a spolehlivě zbavoval posledních zbytků energie.
Cílová rovinka, která s tímto pojmenováním příliš nesouzněla, vedla po louce přes nevysokou hliněnou muldu. Těsně za mnou se v tu chvíli nacházelo několik dalších závodníků a já chtěl udržet situaci pod kontrolou. V předtuše ataku jsem se proto klasicky silničářským měněním směru snažil zamezit tomu, aby se soupeř za mnou vyvezl v háku do spurtu. Dalšího závodníka, který zaútočil úplně z leva, se mi ale ohlídat nepodařilo. I přesto jsem mohl být spokojený. Celkově 96. pozice na mém prvním letošním závodu seriálu Kolo pro život ukazuje, že poctivá zimní příprava se začíná zúročovat. A jak neustále opakoval moderátor v cíli, dojet do 100. místa je opravdový úspěch, obzvláště pro člověka, který se nemůže přípravě věnovat na plný úvazek.
Ondra Hladík
