Tálín není jenom rybník

11.5.2016 12:03

V současnosti stále populárnější maratony na horských kolech přinášejí nejen možnost protáhnout v kanceláři ztuhlé tělo či naplnění sportovních ambicí těm trénovanějším, ale zároveň umožňují závodníkům objevit méně známá zákoutí naší přírody.

Jedním z takových míst jsou i Písecké hory táhnoucí se od města, které mají ve svém názvu, jihovýchodním směrem až k Temelínu. Na okraji této oblasti, která byla prohlášená za přírodní park a zónu klidu, leží nevelká obec Tálín, známá především kvůli písničce o místním rybníku. Avšak již několik let se v květnu náves nenápadné vsi promění ve sportovní areál sloužící jako zázemí závodu Galaxy Cyklošvec maraton Tálín.

Letos však zaběhlá akce probíhala v poněkud pozměněné formě, protože se stala také druhou zastávkou nově vzniklého seriálu nazvaného Bike cup. A aby to nebylo málo komplikované, je závod zařazen také do Jihočeského MTB poháru. Účastníci všech tří jmenovaných sérií, i ti, kteří si chtěli vyzkoušet své síly jen jednorázově bez snahy o bodový zisk pro celoroční hodnocení, se na tálínské návsi sešli v sobotu 7. května.

Trať závodu vedla zmíněným přírodním parkem a přes jeho nejvyšší vrchol Velký Mehelník. Tento kopec je asi nejtajuplnějším místem Píseckých hor, neboť je opředen nejednou legendou, přičemž ta nejznámější se váže k loupežníkům, jimž se říkalo „Petrovští“. A stejně jako dříve číhali dobře připravení lapkové v hlubokých lesích na pocestné, čekali stejně dobře připravení pořadatelé na příjezd závoděníchtivých cyklistů, samozřejmě s ušlechtilejšími úmysly. O těchto očekáváních je zmínka i v jedné z místních pověstí: „Čekáni byli hosti, a to zvláštní hosti, neboť kromě hostů mimovolných, jež lupičové na Mehelník zavlekli, aby jim pak mezi žulovými kameny navždy ustlali, nikdo se zde neukázal.“

Dnes je sice v místních lesích možné potkat více lidí, než naznačuje předchozí citace, ale ustlat si na Velkém Mehelníku mezi žulovými kameny není během závodu až tak nereálná eventualita.

Avšak zpět do zázemí na návsi v Tálíně, kde se odehrávalo všechno důležité – parkování, registrace, start, cíl i občerstvení. Z mého pohledu jsem při předstartovní přípravě nenarazil na jediný problém či nepříjemnost, ale někteří závodníci si stěžovali na nesrovnalosti spojené s vyzvedáváním čísla. Druhou mírně konfliktní situaci způsobilo to, že byl závod součástí několika seriálů a podle dosavadních výsledků mělo přibližně třicet lidí nárok na zařazení do první vlny. Při čekání na start se ale začal ozývat jeden z jezdců Jihočeského poháru s tím, že na něj pořadatelé zapomněli. Nejednalo se však o masovou akci, jako třeba v případě Kola pro život a umístění v druhé vlně (celkově přibližně ve čtvrté či páté řadě) nepředstavovalo žádný velký problém a po odstranění obvyklé igelitové dělící pásky jsme se do předních pozic dostali bez jakýchkoliv komplikací.

Startu na dlouho (72 km) i krátkou (38 km) předcházelo slavností defilé Klubu velocipédistů z nedalekého Písku, kteří návsí projeli na historických kolech a samozřejmě v odpovídajících dobových kostýmech. Po nich už na trasu vyrazili závodníci. Delší varianta, kterou jsem zvolil i já, sestávala ze dvou okruhů Píseckým horami, kratší jen z jednoho.

Po návsi peloton opustil Tálín a za nepříliš vzdálenou osadou Kukle i rovinatý terén. Po vjezdu do lesa začala trasa stoupat a navazující zvlněný profil, který byl zpravidla technicky zcela nenáročný, dokázal obzvláště v druhém kole závodníkům pořádně znepříjemnit život. Trasa vedoucí lesnatou krajinou, převážně bez významnějších orientačních bodů, se těžko přesně popisuje. Jedním z mála zřejmých míst je rybník Němec, po jehož hrázi jsme projížděli.

Druhým místem, jež mi utkvělo v paměti, se stal krátký kopec po travnaté lesní pěšině, vylepšený ořezanými větvemi ze stromů, což až tak nevadilo. Navazovala však ještě rovinatá pasáž přerušovaná bahnitými příčnými koryty přes cestu. V prvním kole se mi podařilo jedno z nich špatně odhadnout. „Vletěl“ jsem do něj příliš natvrdo, což doprovázelo nepříjemné kovové bouchnutí odpružené vidlice, která šla „na doraz“ a nečekaný náraz se vymstil ještě téměř vyraženým dechem. Situace se naštěstí obešla bez pádu, ale mnoho k tomu nechybělo.

V druhé polovině okruhu přišlo další dlouhé stoupání vedoucí nejprve Karvašínskou alejí a poté po lesní cestě nahoru na Velký Mehelník. I když na jeho vrcholu nečekali avizovaní loupežníci, těsně pod ním většina z nás musela sesednout kvůli kratičké prudké stráni s kořeny, kterou téměř nešlo vyjet. Případně by její zdolání stálo zbytečně moc sil, a ty by mohly chybět později, takže se vyběhnutí přibližně deseti metrů jevilo jako rozumnější varianta.
Výjezd na Velký Mehelník byl posledním větším stoupáním celého okruhu. Poté jsme už spíše sjížděli k Semicím, před nimiž se uhýbalo do leva a po okraji lesa okolo Nového dvora zpět do Tálína.

Poslední úsek před nájezdem do druhého kola (pro závodníky, kteří zvolili krátkou trasu, před cílem) se jel otevřenější rovinatou krajinou a celou dobu v podstatě proti větru. To mělo v mém případě téměř zdrcující následky. Na jeho překonání jsem pravděpodobně vynaložil více úsilí, než bylo pro pokračování do druhého okruhu potřeba. Kousek za Tálínem mě přibližně na 40. kilometru přepadla ukrutná krize a já letos poprvé začal vážně přemýšlet, že to vzdám. Trvalo dlouhých pět kilometrů, než se mi podařilo jakž takž vzpamatovat, ale teprve okolo 50. kilometru jsem se dostal zpět do tempa. I přes krizi ale druhé kolo pocitově uběhlo daleko rychleji, než to první, což je dojem, který mám na dvouokruhových závodech pokaždé.

Krátce před druhým a posledním příjezdem do Tálína mi už ale bohužel nestačily síly, abych se udržel ve skupince, které jsem před tím ujel při druhém zdolávání Velkého Mehelníku. Ve stoupání těžce vydobytý náskok byl však záhy eliminován ve sjezdu. Po loňských zlomeninách mám totiž letos problém nechat kolo naplno rozjet z kopce dolů, hlava mi stále nechce dovolit více riskovat. Snad se to v průběhu sezóny ještě zlepší, zatím se musím smířit s opatrnějším stylem.

Poslední kilometry závodu pro mě znamenaly osamocenou jízdu a zdánlivě nekonečný vyčerpávající souboj s větrem. Spíše než fyzická únava ale hlavní roli hrál psychický útlum vyvolaný právě neschopností udržet se v háku. Příjezd na vrcholek louky, po níž už stačilo jen sjet dolů na náves, proto přinesl maximální úlevu. Jistota blížícího se cíle jakoby ze mě setřásla veškerou únavu, takže na závěrečné asfaltové rovince už doprovázela spokojenost s trasou, která se mi přes veškerá úskalí vysloveně líbila, což doprovázela také radost z modrého nebe a slunečného počasí.