I když má tento závod za sebou již dlouhou tradici (první ročník se jel v roce 1993), pro mě byl letos novinkou. O jeho náročnosti jsem v předchozích letech slyšel mnoho, ale zatím se nikdy nevešel do mého kalendáře. Proto také odhodlání k účasti tentokrát nezvyklala ani Weber Jičínská 50, která startovala ve stejný den.
Poté co v mých plánech definitivně zvítězil Král Šumavy, bylo ještě nutné vybrat správnou trať. V nabídce jsou od roku 2009 tři trasy – 40, 70 a 105 kilometrů. Nejkratší možnost jsem rovnou zavrhl jako „dětskou“, tudíž nehodnou zkušeného maratonce. Chvíli hlodala myšlenka přijmout výzvu a zvolit nejdelší variantu. Nakonec ale zvítězila zlatá střední cesta a distanc 70 kilometrů, k čemuž přispěla i částečná znalost okolí, konkrétně dlouhého stoupání po silnici od Klatov na Čachrov a dál směrem k Železné Rudě. Volba se tak držela úsloví „všeho s mírou“, případně také „nic se nemá přehánět“.
Zvědavost tentokrát doprovázely i menší obavy z profilu trati, který sliboval kus poctivé práce na biku. Ostatně zdolání přibližně 2000 výškových metrů není na 70 kilometrech úplně málo. Rovněž tak start v devět hodin příliš nepovzbudil, obzvláště, když na místě konání akce obvykle přijíždím dvě hodiny před stratem, takže tentokrát v sedm ráno. Ale byl jsem na tom ještě poměrně dobře ve srovnání s jezdci, kteří zvolili dlouho trasu. Ti z Klatov vyráželi už v půl osmé ráno, což by při výběru této varianty znamenalo extrémně brzký budíček, a to se mi opravdu nechtělo. Už tak bylo vstávání lehce po páté protivnou jistotou.
V sobotu ráno jsem se cestou do Klatov snažil co nejrychleji vzpamatovat a zmobilizovat vstáváním otřesený organizmus, abych se na místě mohl plně věnovat předzávodnímu rozjetí. Z počátku to sice šlo ztuha, ale před devátou na náměstí už byla tepová frekvence ve správných hodnotách a já zaujal sebevědomou pozici v první startovní linii.
Úvodní kilometry závodu vedou z centra Klatov po silnici směřující k Plánici. Peloton je zdolal v docela příjemném tempu, všichni totiž věděli, či alespoň tušili, že tady se ještě rozhodovat nebude. I těm, co trasu neznali, profil závodu napovídal jasnou taktiku, šetřit síly co nejdéle to bude možné. A vskutku, ještě před desátým kilometrem trať začala stoupat. Od té chvíle už to pak bylo jen stále víc do kopce, občasné sjezdy se mi ani nepodařilo zaregistrovat, natož abych si třeba trochu odpočinul. Přesto svaly ochotně reagovaly na všechny povely, takže kopce nepředstavovaly žádný větší problém a já se bez větších komplikací držel do čtyřicátého místa. V tu chvíli mě prostupovala až euforická nálada, jak mi to skvěle jede, takže na první občerstvovačce poblíž Zdebořic přišlo chybné až fatální rozhodnutí. Místo abych s povděkem využil nabízeného kelímku s vodou, jsem hrdě a úsměvem zamával, že já přece žádnou pomoc nepotřebuju.
To jsem netušil, jak hořce budu zanedlouho litovat. Přibližně na šestnáctém kilometru mi totiž v rychlém sjezdu uletěl bidon a já se ocitl na suchu. Vědomí, že mám před sebou ještě přes 50 kilometrů, sice trochu děsilo, ale závodní adrenalin nedovolil podléhat přílišnému pesimismu.Navíc jsem spoléhal na občerstvení, kde bývá možnost získat novou láhev náhradou za tu ztracenou. Jenže v Chlístově měli jen kelímky s vodou a ionťákem, což nestačilo svlažit závratně vysychající hrdlo. V tu chvíli začínalo být stále jasnější, že to nebude tak jednoduché, jak jsem si představoval. Trasa stoupala čím dál víc, stejně jako teplota, a na doposud dobře pracujících nohou se začaly projevovat první příznaky dehydratace.
V navazujících kopcích se dostavil pocit, že jednotlivé kilometry se nějak prodlužují a GPS musí být rozbitá, když vzdálenosti načítá tak pomalu. Navíc začaly přicházet první křeče kvůli nedostatku tekutin. Vyděsilo mě, jak brzy, ale s ohledem na okolnosti se ani nedalo čekat nic jiného. Zpomalení a ztráta pozice byla logickým důsledkem. Nohy tuhly stále víc a po jednom z nemnoha sjezdů nás trasa zavedla do Nemilkova a zkušenější závodníci věděli, co je čeká.
Coby nováček na trase jsem se po průjezdu mírnou pravou zatáčkou domníval, že před námi je další bufet, který bych v tu chvíli už hodně potřeboval. Leč občerstvení v pravém slova smyslu se nekonalo. Po navazující levotočivé zatáčce se totiž objevil brod, jehož hloubku nešlo dost dobře odhadnout a na jeho protilehlém břehu stál vodník.
V prvním momentu jsem si myslel, že už blouzním vyčerpáním, ala opravdu tam byl. Jeho přítomnost dávala tušit, že před sebou nemáme žádnou nevýznamnou strouhu. A zelený mužík svým pokřikem tuto domněnku jen potvrzoval. Volal na mě: „Co to je? To je voda! No to je překvapení!“
Pochybovat nebylo kdy, takže jsem bez většího zdržování zvolil průjezd brodem více vlevo. Podle přihlížejících to prý je ta lepší varianta. Přesto kola ve vodě zmizela až po náboje a já musel seskočit. Jak hluboká voda byla vpravo, nechci radši ani pomyslet. Vodník mi o chvíli později nabídl láhev rumu na vzpamatování, možná neškodilo si trochu přihnout, ale já to neudělal.
V dalších kilometrech už jsem tvrdě zápasil s křečemi a doslova vyhlížel bufet. Po nutném zastavení a vyndání klacku zamotaného do přehazovačky pak přišel vyloženě kritický okamžik. Téměř se mi nepodařilo zvednout nohu, abych mohl znovu nasednout. Ještě doplním, že v těchto krizových kilometrech hodně pomohl další závodník, který mi téměř zachránil život podáním vlastního bidonu, za což mu náleží neskonalé díky.
Úlevu ale přineslo až občerstvení poblíž Braníčkové, kde konečně měli náhradní láhev s pitím. Jen díky tomu se trochu uklidnily křeče, takže jsem mohl znovu trochu přidat. Přesto byla počáteční pohoda nenávratně pryč. Situaci v posledních kilometrech ještě zkomplikoval souběh trasy 40 a 70 kilometrů. Nastaly tak obvyklé obtíže při snaze předjíždět pomalejší účastníky z kratší trasy, což navíc stálo hodně sil, jež navíc rychle ubývaly. Závěrečný singl těsně před cílem v Lubech, který byl letošní novinkou, se mi naštěstí podařilo projet ve chvíli, kdy tam nikdo pomalejší nebyl a zdolání stromů ležících přes cestu tak nepředstavovalo žádný problém.
V cíli jsem se úplně vyprahlý okamžitě vrhnul ke stánku s ionťákem a vyprazdňoval jeden kelímek za druhým. Žízeň se však dlouho nedařilo zahnat. Ale problémy s vodou a z toho vyplývající vyčerpání, větší než jaké bych čekal v normální situaci, rozhodně nemohou zkazit vyložené pozitivní dojmy. Počtem překonaných výškových metrů je sice Král Šumavy asi zatím nejnáročnějším letošním maratonem, což nemění nic na tom, že příští rok bych se chtěl znovu pokusit o jejich zdolání. K tomu pobízí i konečný výsledek, který přes velkou ztrátu pozic na trase není až tak špatný. Celkově 87. místo alespoň zajistilo první startovní vlnu, ačkoliv očekávání byla rozhodně větší. A třeba budu mít příště i chuť na občerstvení u nemilkovského vodníka.
Ondra Hladík
foto: Hosnedlovi, tukpetr a cyklolasl
