Mezi ně bezpochyby patřil i Cyklomaraton Plzeň, který každoročně startoval s podtitulem Aimtec open race. A právě plzeňská firma Aimtec se stala jedním z pořadatelů, kteří se rozhodli navázat na předchozí úspěšný bikový maraton, jenž letos zaštítila série Author maraton tour.
V obvyklém červnovém termínu tak opět ožil nevelký areál U sv. Jiří na Doubravce, což mě velmi potěšilo, protože plzeňské zastavení jmenovaného MTB seriálu patřilo mezi moje nejoblíbenější. Propozice navíc slibovaly novou kopcovitou trasu směřující do přírodního parku Radeč na pomezí Křivoklátské vrchoviny a Brd severovýchodně od Rokycan. Nejvyšší bod trasy závodu pak představovala jedna z dominant této oblasti, vrchol s poněkud zavádějícím názvem Brno.
Ačkoliv informace o konání závodu byla zveřejněna poměrně pozdě, v době kdy má většina závodníku dávno rozplánovaný kalendář, neváhal jsem se svojí účastí ani chvilku. Přiznávám, nová trasu maratonu ve mně vyloženě vyvolávala zvědavost. S velkým očekáváním jsem proto v sobotu 11. června vyrazil na Doubravku.
Počáteční dojmy v zázemí byly vyloženě příznivé, což ještě podpořil nepříliš obvyklý dárek ke startovnímu číslu v podobě sportovního batůžku s logem pořadatele. Vzápětí se ale projevily i první nedostatky. Propozice jasně udávaly start v jedenáct dopoledne, ale nedlouho před stanoveným časem moderátor z ničeho nic oznámil posun o půl hodiny, tedy na půl dvanáctou. To se mezi účastníky, kteří závod brali alespoň trochu vážně, a nejen jako výlet či společenskou událost, nesetkalo s velkým pochopením. Obvykle totiž všichni plánují dostatečné rozjetí a poslední jídlo tak, aby korespondovalo s předem uvedenou hodinou. Důvodem změny měly být organizační záležitosti a nečekaně velký počet lidí registrujících se až těsně před začátkem maratonu.
Situace začala vyhlížet poněkud chaoticky, což ještě znásobila další informace, že start nakonec bude v 11:10. To způsobilo hromadný úprk ke koridoru, jak chtěl každý získat co nejlepší pozici. Z areálu U sv. Jiří se ale odjíždělo ve volnějším tempu, protože ostrý start byl až o necelé tři kilometry dál na okraji Plzně.
Ostrý start ale doprovázel další zmatek. Když totiž závodníkům z cesty uhnulo auto městské policie, které zpočátku převzalo funkci zaváděcího vozidla, nikdo přesně nevěděl, co má dělat. Podle instrukcí jsme měli zastavit, znovu se seřadit a teprve na povel vyrazit. Jenže na okraji lesní cesty nebyla žádná startovní čára ani pořadatel, jenž by situaci zkorigoval. Část bojechtivých jezdců se tedy rozjela v ostrém tempu na trasu, pročež začala strhávat i ty, kteří zpočátku volali, že máme čekat. Ve chvíli, když už jsme nabírali rychlost, se náhle na cestě proti nám vynořil pořadatel a mával, abychom zůstali stát. Až po dlouhé chvíli nás vypustil na trať, ale jak si s touto situací poradila časomíra, lze jen těžko odhadovat.
Pro ty, kdo v předchozích letech absolvovali závod v rámci Cyklomaraton tour, byla úvodní část trasy dobře známá, byť se jelo v protisměru – z okraje Plzně v podstatě podle Berounky k Druztové a posléze do vrchu okolo hradu Věžka. Poté jsme ale opustili známý terén a pokračovali přes Dolanský most na Chrást. Navázal krátký sjezd zpět k řece a kousek za rozdělením krátké (35 km) a dlouhé trasy (60 km) začal nejnáročnější úsek celého závodu, šestnáct kilometrů pořád do kopce až na vrchol Brna.
Již v této úvodní pasáži se však projevila další komplikace. Týkala se značení trasy, které bylo místy dost nezřetelné. Igelitové fáborky v bílé barvě s logem pořadatelské firmy byly nejednou uvázány tak, že se dalo jen těžko odhadnout, jestli máme pokračovat vlevo nebo vpravo. Zároveň často doslova splývaly s okolním křovím a na některých dlouhých úsecích vyloženě chyběly, což nejednou způsobilo značnou nejistotu a rozkolísání tempa. Ostatně při diskuzích v cíli bylo zřejmé, že otáčení se a hledání cesty postihlo opakovaně nejednoho účastníka akce. Někde naštěstí pomohly cedulky se šipkami umístěné na stromech, ale těch nebylo až tak moc.
Avšak zpět na trať. Mírně rozladěni jsme od dělení tras zamířili vzhůru údolím Korečnického potoka přes několik mělkých brodů ke Stupnu, kde byla občerstvovačka. Úsek mezi Berounkou a prvním bufetem, ačkoliv stále do kopce, představoval v podstatě předehru k navazující části, která skončila až nahoře na Brně. I přes neustálé stoupání se mi ale v tu chvíli jelo vyloženě dobře, takže jsem místy asi až zbytečně moc „tahal“ čelo skupiny, ale po širokých lesních cestách to svištělo skoro samo.
Přírodní park Radeč
Až těsně pod vrcholem jsem špatně odhadl prudký úsek po cestě, která připomínala spíše suťové pole, a trochu se přecenil. Do té doby bez problémů roztáčený velký převodník byl prostě moc a na přehození směrem dolů nezbýval čas. To ve svém důsledku znamenalo zbytečné plýtvání energií při sesednutí a běhu vzhůru. Myslím, že právě tenhle kousek sil mi o několik kilometrů dál chyběl.
Profil trasy ale jasně říkal, že po zdolání Brna máme nejhorší za sebou. Tak jako jsme do té doby z Plzně převážně stoupali, nyní nastal čas k návratu a průběžnému sjíždění zpět do západočeské metropole. Samozřejmě, že i v druhé půlce závodu bylo několik kopců, leč ani jeden z nich už nebyl zdaleka tak náročný jako v předchozí části. V této fázi jsem měl dojem, že ve čtyřčlenné skupině, která vykrystalizovala v kilometrech za Stupnem, vydržím až do cíle. Jenže dosavadní, až rozmařilé, plýtvání energií se mi vzápětí vymstilo.
V následujících kilometrech mi kvůli nastupující únavě tři další závodníci trochu poodjeli, a i když to zprvu nevypadalo úplně beznadějně, do hry vstoupily ještě komplikace se značením. Skupinka mi totiž zmizela za zatáčkou a u zakrátko navazujícího odbočení jsem kvůli nepřehledně umístěným fáborkům zahnul na opačnou stranu než ostatní. Omyl sice vyšel najevo vzápětí, ale zastavení a otočení bylo fatální. Vznikla tak ztráta, kterou už se mi dohnat nepodařilo.
Dolní Kokotský rybník
Okolo druhého občerstvení nedaleko Kokotských rybníků jsem proto projel osamocen a pokračoval tak v podstatě skoro až do cíle. Jen na okraji Dýšiny to vypadalo, že závod dokončíme ve dvou, když mě dohnal další jezdec. Jenže ten měl vzápětí defekt. Nepočítám-li několik zvolna dojíždějících účastníků, kteří zvolili krátkou trasu, jsem pak už nikoho nepotkal.
Při dojezdu do cílového prostoru v areálu U sv. Jiří jsem byl ale poněkud zaskočen. Ne že bych očekával rozjásaný dav nadšených diváků, ale louka, po níž se projíždělo pod závěrečný oblouk, působila téměř jako by se už všichni sebrali a odjeli domů, a to jsem dojížděl na 12. místě, takže nedlouho po vítězi. Jen sem tam někdo postával, hrála reprodukovaná muzika. Paradoxně zajímala daleko více návštěvníků ražba ejpovického železničního tunelu, než vracející se závodníci. V tomto ohledu měl na celkové atmosféře svůj podíl i moderátor. Jak jsem se v cíli dozvěděl, vůbec nereagoval na to, že se například mezi jezdci z krátké trasy objevil vítěz trasy dlouhé, a vlastně všeobecně výsledy nijak nekomentoval, jak jeho práci náleží. Tudíž se nelze divit, že to vlastně ani nikoho příliš nezajímalo.
Z prvního ročníku nového AIMTEC open race mám vyloženě rozporuplné dojmy. Trasa závodu byla opravdu hezky postavená a lze ji považovat za důstojného nástupce předchozích ročníků. Ačkoliv nepatří mezi technicky náročné, což očividně ani není jejím cílem, je spravedlivá v tom, že kopcovitým profilem ve své první polovině dostatečně prověří fyzickou připravenost závodníků. Zároveň vede malebnou krajinou přírodního parku Radeč, která za návštěvu rozhodně stojí.
Naproti tomu ale byla patrná určitá rozpačitost organizátorů. Ti se sice bezpochyby s nadšením chopili ušlechtilého úkolu zachovat oblíbený maraton, který naplánovali jako velkou celodenní akci, ale zároveň je zřejmé, že přece jenom chyběly zkušenosti ostřílených pořadatelů. To se projevilo především na problémech se značením. Vyloženě nevhodná totiž byla čistě bílá barva fáborků, které hodně splývaly s okolím, třeba žluté nebo alespoň červenobílé by byly zřetelnější. Zároveň nelze spoléhat na to, že značení, které je viditelné při pomalém najíždění trasy, bude stejně dobře patrné během závodu, kdy všichni jedou na maximum a nejednou přímo za hranicí vlastních možností.
I přes to si myslím, že po dotažení nastíněných nedostatků bude závod patřit k vyloženě povedeným akcím, které stojí za to zařadit do závodního kalendáře každého příznivce maratonů na horských kolech.
Ondra Hladík
foto: autor a wikipedie
