Přestože měl „Houštečák“ v sobotu 18. června silnou konkurenci, tentýž den startoval Malevil cup i nový závod Bike cup Lipno, sešlo se v areálu letního kina Houšťka u Staré Boleslavi, přes 1100 soutěžení chtivých cyklistů. Již tradičně bylo na výběr ze tří tratí – 26 kilometrů, která je charakterizována jako vyloženě začátečnická a rodinná, střední distanc 60 kilometrů, kde se zmiňovaní turističtěji naladění jezdci setkávají s ostřílenými závodníky, a nakonec vyloženě závodní trasa čítající 82 kilometrů. Na ní v posledních letech startují i bikeři zvučných jmen a nejinak tomu bylo letos, kdy se největšími hvězdami závodu stal Jan Škarnitzl společně s Pavlem Boudným. Nelze však opomínat ani ženskou MTB scénu a sluší se proto doplnit, že na šedesátikilometrové trati byla asi nejznámější účastnicí Jitka Škarnitzlová.
Tolik tedy k oficiálním informacím. Pro mě osobně má Houštečák velmi specifický význam a na jeho startu mě vždy přepadají až nostalgické pocity. Je to totiž maraton, jehož šedesátikilometrová trasa stála před několika lety u mého návratu k závodní cyklistice. Když jsem kvůli rodinnému vyhecování a zcela nepřipraven stanul v roce 2010 na jejím startu a byl někde hluboko v zadních řadách, ani ve snu by mě nenapadlo, že o několik let později se už zcela automaticky postavím až úplně dopředu.
Co se však za celá léta nezměnilo, jsou poslední minuty čekání na start, které vyplňuje dlouhé bubenické sólo. To postupně graduje od poklidnějšího rytmu až k výslovné exhibici, takže i tepové frekvence zpočátku v pohodě vyčkávajících závodníků stoupají téměř k maximům a závodní adrenalin začíná spolehlivě pracovat. Těsně před jeho koncem proto každoročně upřeně hledím do dáli v plném soustředění, nervózně podupávám nohou do rytmu a doslova se třesu, abych už mohl vyrazit na trať. Podobný pocit musí zažívat snad jen kůň těsně před dostihem.
Po doznění posledního taktu jsme se konečně dočkali. Každý se ihned po startovním signálu snažil dostat co nejvíce dopředu, protože v ostré pravé zatáčce navazující na dlouhou úvodní rovinu dochází v nahuštěném balíku k prvním komplikacím a někdy i pádům. Kritické místo jsme však tentokrát překonali bez problémů, takže následoval obvyklý téměř sprint rovinatými úseky po asfaltu a lesních cestách do Nového Vestce.
Po zkušenostech z předchozích let mi bylo jasné, že jestli chci pomýšlet na slušný výsledek, musím se v této části závodu nezbytně udržet co nejvíc vepředu. Poblíž Káraného se totiž nachází úsek, kde se z doposud širokých cest vjíždí na úzkou pěšinu, která z pohledu jezdce mizí kdesi v křoví. Při nájezdu na krátký singl každoročně dochází k ucpání trati a následné zastavení. Jediná možnost, jak se vyhnout ztrátě drahocenných minut, je být na špici. I minulý rok, kdy jsem byl na konci první skupiny, k podobnému problému došlo a balík se roztrhl na dva menší (já jsem samozřejmě zůstal až na konci). V letošním roce se ale kritické místo podařilo překonat bez sebemenšího zpomalení.
Po opětném rozšíření cesty jsme přímo svištěli do Staré Lysé, kde bývalo první občerstvení. Jednou z letošních změn, mimo malých úprav trasy, se stalo i přesunutí bufetu o několik kilometrů dál na břeh Jizery poblíž Kochánek. Štědré nabídky k doplnění zásob ale využívám jen v nejnutnějších případech, takže změna místa pro mě nehrála žádnou významnější roli. Naopak jako zcela zásadní se projevil zakrátko navazující přejezd po písečné cestě, stoupající vzhůru přes pole k lesu. Jedná se asi o jediný technicky náročnější moment celého závodu, kdy se kola začnou bořit do sypkého podkladu a ani při zvolení ideální stopy nelze místo překonat úplně snadno.
Pro mě se jednalo o zcela fatální moment, protože stejně jako loni jsem udělal chybu a najel na cestu moc vlevo, takže, než jsem se stačil doslova vyhrabat na alespoň trochu pevnější podklad, ujela mi téměř celá vedoucí skupina. Naštěstí podobný osud stihl ještě dva závodníky, pročež situace zpočátku nevypadala zcela beznadějně. Dařilo se střídat na špici a chvíli se zdálo, že ztrátu postupně dojedeme. Jenže pak jeden z nás odpadl a ve dvou už se to nepodařilo. Taktika se proto z „dojet ty před námi“ změnila na „nebýt dojet těmi za námi“.
I ve dvojici se nám neštěstí povedlo náskok udržovat, takže nás nikdo zezadu neohrozil. Avšak naděje, že někoho ještě doženeme, byla marná. Po projetí okolo Kochánek a bufetu u Jizery přišel na řadu jediný větší kopec závodu pojmenovaný Tichý důl, i když ani ten není nijak dlouhý.To už jsme ale překonali polovinu trasy a směřovali jihozápadním směrem do cíle.
Nedaleko Sobětuch, kde se na louce setkává trať 60 a 82 kilometrů jsem poněkud překvapeně sledoval, jak z vrchu proti mně sjíždí trojice závodníků Boudný, Škarnitzl a Průdek, coby bezkonkurenční špička na dlouhé distanci. Tak brzy je nikdo nečekal! Následoval samozřejmě můj pokus vydržet chvíli v háku, ale jednalo se o úplně zbytečnou snahu.
Za Hlavencem už je Stará Boleslav na dohled, ale do cíle zbývá ještě kus cesty. Houštecký cyklomaraton má totiž v jednom ohledu poněkud záludně postavenou trasu. Věže kostela Nanebevzetí Panny Marie jsou viditelné zdaleka, takže to vypadá, že finiš už musí přijít každou chvíli. Jenže tomu tak není. Od jejich prvního spatření musí závodník doslova obkroužit více jak polovinu města a cestou vedoucí podle Labe dojet na dlouhou cílovou rovinku v Houšťce. Jezdci znalí trati už přesně vědí, kde ještě šetřit síly a kdy už je na místě začít bojovat o výsledek. Leč pro nováčka na závodu má popsaná skutečnost až demoralizující vliv. Sám si dobře pamatuji, jak jsem v roce 2010 propadal zoufalství, když se silueta kostela opakovaně přibližovala a vzdalovala.
Letos už jsem ale nepatřil mezi nezkušené zelenáče, takže mi nedělalo problém určit, kde přesně se zrovna nacházím. Plán na závěrečný spurt, do kterého se vyvezu v háku, podobně jako v Pičíně, mi však tentokrát nevyšel. Soupeř, s nímž jsme do cílové rovinky přijeli, rovněž šetřil síly a musím sebekriticky přiznat, že v posledních metrech mi tvrdě „naložil“. Nakonec na mě zbylo celkově 20. místo, což opět považuji za dobrý výsledek. Ani vyhraný spurt by však situaci příliš neovlivnil, možnost zabojovat o podstatně lepší umístění byla nenávratně ztracena na poli kousek za Starou Lysou.
Na závěr se opět jednou vrátím ke stravování závodníků v cíli. Na Houštečáku bývá zpravidla vydařený catering a grilovaný kuřecí plátek se salátem mě každoročně potěší. Jedinou drobnou připomínku lze vznést k počtu píp na alkoholické i nealko pivo. Zatímco limonádu bylo možné získat bez čekání, příznivci orosených půllitrů zakrátko vytvořili frontu táhnoucí se snad celým areálem letního kina. Ale to je jen vyložená drobnost, která nijak nezkalila radost z vydařeného dne a slušného závodního výsledku na akci, která je pro mě osobně doslova kultovním podnikem.
Ondra Hladík
