Aktuality

Před domem mou radost chladí mírný deštík. Mrknu na oblohu a přebaluji pláštěnu do pohotovostní polohy. Hlavou probleskne vzpomínka na postel, která ještě nevychladla. Jdu na to. Na mokrém asfaltu se ještě lesknou oranžová světla pouličního osvětlení. Sotva najdu žlutou, mizím v parčících okolo Mariánek. Zamračená obloha, svítání velmi váhá, jestli dnes bude světlo a já se rozjíždím velmi pomalu na hrbolatém asfaltu. Chtělo by to něco na probrání.

Na Loudání nemusím dlouho čekat. Najíždím na singl okolo rybníka. S několika rybáři se počastuji nechápavými pohledy a singl již najíždí na mostek. Přišlápnu, abych vyjel snadno nahoru. Blížím se k mostku. Mostek je betonový, dlouhý, úzký, děravý….pod koly se vachrlatě zahoupe a jsem na pevné cestě v lese. Uf. Dobré ráno. Jsem pln radosti zpět na Loudání.

Stoupám do Českého lesa. Déšť sílí. Chvilinku se peru s pláštěnkou. Proti dešti super, jenže když stoupám, vytváří se pod ní tropické vedro. Nakonec jí balím a vlhnu. Za Třema Sekerama míjím zajímavé otevřené lesní přístřeší. Zde musel spát určitě nějaký Loudal. Odpoledne už vím, že to byl Blacky a Honza Vaculík. Za chvíli přijde nejvyšší vrchol letošního Loudání Dyleň, nezvykle nízký. Statisticky možná jediné Loudání, které se nepřekulilo přes nadmořskou výšku 1 000 m.n.m. Krajinově ale nevytýkám letošnímu Loudání vůbec nic. Navštěvuji pro mě neznámé kouty a užívám si to.

Krásná Dyleň

Přiblížili jsme se na hranici s Německem. Čépa mě navíc krmí zajímavými informacemi v itineráři map. Za chvilinku navštívím Střed Evropy. A odtud vzhůru. Nohy překvapivě lehce šlapou. Dyleň je úžasná. Deštivě romantická, krásná zelena barva je dobrá na nervy. Ostatně nervy dostanou ihned zabrat. Pustím se odvážně do sjezdu a v lehké rozespalé euforii to sypu, co to dá. Cesta je nasátá jak houba…. kameny, strouhy, bahno, kořeny, vyjeté koleje, louže. Když najedu na asfalt, ulevím si. Každý singl je vystřídán dlouhou signálkou, čas si odpočinout. Kilometry přibývají. Blíží se půlka závodu. Co to vidím před sebou?

Signálka

Pokud potkáte Loudala, je to vždy takové pohlazení pro duši. A pokud ho dojedete (a pak předjedete), tak to i zahřeje. Není v tom nic škodolibého, ale v každém z nás je kousek závodního ducha. V tom šedém počasí dojíždím Honzu Samaráka ze Zlína. Automaticky se dáváme do řeči. Jak se jede, co ta červená u Mže a jak si našel tu modrou přes louku u Kosího potoka? Cesta ve dvou utíká rychleji. Déšť sílí. Zelená značka po uzounké travnaté stezce je hravá. Najíždím odvážně do houští a hlava mi málem zůstane ve větvích, zatímco kolo s tělem pokračuje dál. Před Pomezím nad Ohří déšť přidává. Přidávám i já a na chvíli se s Honzou loučím.

Singl v půlce závodu

Oči mi zalívá déšť a ihned po odeslání sms s CHP na divné mimoúrovňové křižovatce lehce kufruji. Max 0,5 km, ale zbytečná chybička. Honza v Pomezí zůstává a snaží se mezi cigáry a trpaslíky vyhandlovat něco k jídlu. I na mě doráží hlad. Nejprve přejíždím zajímavý rozpadlý most přes Ohři a pak rychle k Libé. Sním o spoustě jídla. Hlad se blíží rychle, což se ihned projeví v mapování a před Libou se 2x úplně zbytečně motám, když přehlédnu odbočku k rybníku. Cesta okolo rybníka zalitá vodou již je ale správná a já přijíždím do kraje vietnamských večerek a národnostně pestrého osídlení.

Jan na zelené

Rozkládám se pod stříškou a už tlačím: vysočina, hermelín, snickerska, sojový suk, kofola, ale hlavně koblížky s vanilkovou náplní, koláčky s mákem. Chybí pouze teplý čaj. Za chvíli se klepu jako ratlík. Ihned na kolo a do kopců nebo se už nerozjedu. Přestávky v tomto nečasu jsou hodně rizikové. Sotva šlápnu, přijíždí Honza Samarák. Cesta k Aši hned krásně ubíhá. Opět se střídají signálky se singly a mírný déšť s prudkým deštěm. Nasazuji znovu pláštěnu. Nyní se fakt hodí.

Krásný singl u Libé

Před Aší se loučím s Honzou. Vyrážím napřed hledat cykloshop. Jsem nervózní, že mi chybí náhradní duše. Aš ovšem údajně nemá cykloshop. To teda mrkám. V Aši prudký déšť střídá průtrž. Po cestě teče regulérní řeka s kameny a větvemi. Schovávám se v autobusové zastávce. 20 minut se tam klepu zimou a pak jdu opět na to. Všechno je lepší než tu nečinně sedět a mrznout.

Libá

Uvažuji nad tím, jak je současná společnost zhýčkaná a změkčilá. Spousta lidí je schopná se řídit názory hlasatelů z rádií a z TV, jestli dnes bude vhodné vyrazit ven. Dokonce i skauti mají problém vyrazit na výpravu, když se zdá rodičům, že by mohlo sprchnout. Nejzajímavější ale je, že nevím o nikom, kdo by na Loudání nějak výrazně onemocněl. (A jestli jo, tak si určitě odvezl odjinud). Sám kdybych do tohoto počasí vyrazil někde blízko domova, tak by se možná tělo rozhodlo stonat. Loudání ale léčí. A drobné potíže: dočasně ochrnuté zápěstí, necitelné prsty a špatně ohebné kolena se rychle vrátí do normálu.

Přeskok

Mohl bych ve filozofování a blábolení pokračovat dál. Dokonce slyším hlasy. Ale blíží se nejzápadnější bod naší vlasti. Ano zřetelně slyším hlasy, ale nikde nikdo. Jen  dvoukilometrová vracečka po lukách a hájích. Přes všechen nečas se mi tu neskutečně líbí. Hlasy sílí… jeden Loudal, druhý Loudal a hele třetí. Blacky, Honza a Pepa. Zírám, kde se tu berou. „Mazej, máš to kousek a dojeď nás“, zdraví mě Blacky a já zmateně mažu na jedno z nejkouzelnějších míst letošního Loudání. Víc na západ už to v Česku nejde. Vůkol jen rybníček, luhy a Bavory. Bohužel mi to nevzal foťák. Lije jako z konve a nemám čím utřít čočku.

Potůčky na cestě

Ženu za klukama. Potkávám i Honzu Samaráka, má ztrátu tak 10 minut. S Loudaly se tu roztrhl pytel. Rád střídám jízdu o samotě s jízdou ve skupině. Nyní dojíždím skupinu a je to tu. Opět vyprávění, zážitky, sdílení, to se mi líbí. Takový živý fb. Společnost chlapců zahřeje….duševně samozřejmě. Na Trojmezí již fotím. Hranice Čech, Saska a Bavorska.

Trojmezí

Z itineráře mapy: Městečko Hranice vzbuzuje naděje na občanskou vybavenost, ale podle posledních zkušeností je zde pouze vietnamská samoobsluha a nic víc…. Pepa hladoví a jde to ověřit. Co zjistil už nevím. Pokračuji s Honzou a Blackym. Jede se s nimi naprosto super, pohodově. Blacky proklíná Nory a jejich předpověď. 2 mm srážek za dva dny. Chachá. Asi 50 mm. Vzpomíná na osudnou chvíli, když nechával lepší vybavení doma. Nyní se klepe. Snažím se vést optimistické řeči o sluníčku. U Skalné začínám ale hladovět i já. Honza s Blackym preferují rychlejší občerstvení na benzince, já vyrážím hledat hospůdku. A po těch řečech o sluníčku, se opravdu děje malý zázrak. Po 12 hodinách deště sluníčko. Polívka, řízeček, záchůdek s papírem… cítíte tu spokojenost?

Sluníčko po 12 hodinách deště

Sotva dojím a zaplatím, volají na mě kluci. Opět spolu. Za jízdy docela usycháme. Za chvíli další zkouška odolnosti. Mraky a další kapky. V lese sedáme pod přístřešek a děláme si pohodu. Nechci se zdržovat a vyrážím do deště, kluci volí taktické volno. Nasazuji pláštěnu. Stoupám, pod pláštěnou skleník. Ve sjezdu bych bez pláštěny neměl šanci, tak se raději pařím. Sjíždím k říčce Rotavě po bahnité cestě v průtrži. Adrenalinový zážitek.

Sušíme se za jízdy

Následuje jeden z mystických okamžiků. Po dlouhé cestě samotami, lesy a lukami stoupám od říčky Rotava ke stejnojmennému městečku hustým lesem. Na konci lesa z ničeho nic: sídliště. Je po šesté večer, ale zde to žije jako na Silvestra o půlnoci. V baru neskutečná pijatyka s diskotékou. Obchod obklopen romskou většinou a bez předsudků: nebylo lehké si nakoupit. Mláďata se mi ihned vrhla ke kolu a již montovala gpsku. Musel jsem prodejce poprosit, aby mě nakoupil a nákup mi donesl ven. Docela se mi ulevilo, když jsem Rotavu opustil. Ale nákup přišel právě vhod, poslední příležitost si dnes nakoupit. Přichází nádherné údolí Rotavy. Říčku je možné překonat brodem, nebo vystoupat na mostek pro pěší a zas po schodech dolů. Zajímalo by mě, kolik Loudalů zkusilo průjezdy brody. Jsem večer nějaký měkký a pokorně dávám mostky vrchem. Jako vodák se navíc vždy nahoře zasním, kudy bych to za vyššího stavu vody jel.

Rotava...

Javorník. Po druhé na Loudání atakujeme úspěšně 900 m.n.m. Autor modré značky neměl s těmi šipkami úplně pevnou ruku. Snažím se dodržovat cestu okolo všech stromů a občas zajedu do nějaké bažiny. Odměnou jsou mi pohledy na vzácné květiny. Krajinově asi nejpříjemnější místo. S tou bouřkou a duhou chybělo jen, aby po louce přeběhl jednorožec.

Javorník s duhou

Nejdek. Opět psychická vzpruha. Předjíždím Milču. I když radost mi trošku kalí, že zrovna opravuje defekt. V cíli se navíc dozvím, že ho zde již hodně trápilo koleno. Různě po cestě somroval ibalginy. Jedna ochotná paní mu vysvětlovala, ať si nedává raději dva. Že ten ibalgin je pěkný prevít. A Milča měl již růžové bělmo, protože si dával osmý. Rozhodně ten magor přes všechny trable a bolesti dojel po 81 hodinách bez spánku.

Nejdek

To u mě je to se spánkem úplně jinak. Blíží se desátá a já bych si dal opět říct nějaký penzionek. Jsem provlhlý a dneska se mi na punkera spát nechce. Dnešek zakončuji úžasným singltrackem okolo železniční trati do Nové Role. Euforii příjemného požitku z technické jízdy přináší průjezd místní lokálky. Zatroubí a prosvětlí přicházející tmu. Zase jedna slza štěstí.

V Nové Roli v první hospodě získávám krásné ubytko. Dávám teplou vanu a pro oblečení vytvářím malou improvizovanou sušárku u plynové trouby. Dobrou noc. Sním o tom, že zítra budu v cíli.

To ale až příště....

Tonda Liebel