Asi si přečtu stejnojmenný román Roberta Merleho z roku 1972. Na Wikipedii je označován jako „post-katastrofický“ nebo „post-apokalyptický“. Dále se ze stejnojmenného zdroje dozvídáme: „Román ukazuje, že situace, jež přinese úplnou změnu světa, nutí lidi k tomu, aby ho vybudovali po všech stránkách a od základů znova….“
Nejdřív ke katastrofě/apokalypse. Aniž bych Wikipedii studoval předem, tedy před závodem, určitá menší katastrofa nastala. Pojmenování závodu posloužilo jako nomen – omen. V pátek 17. 6. , den před závodem, mě pracovní povinnosti zavedly z Prahy do Chomutova. Po práci jsem měl naplánován přesun rovnou do Heřmanic v Podještědí, dějiště závodu.
V době, kdy jsem shlížel z oken chomutovského magistrátu na zaparkované auto, jsem ještě netušil, že se schyluje ke „katastrofě“. Ta nastala ve chvíli, kdy jsem si začal plánovat přípravu na předzávodní vyjížďku. Představuji si, jak vyndávám kolo z auta, vkládám přední kolo do vidlice, zasouvám do vidlice osu….cože, osu?! Kde mám osu??? Osa zůstala doma.
Pro formu osu zkouším trochu hledat v autě, ale je to marné, vím, že jsem ji zapomněl. Ve chvíli zjištění by se ve mně krve nedořezal. Přece nepojedu zbytečných 250 km v páteční odpolední špičce, přes Prahu, jenom kvůli vlastní blbosti. Rozhoduji se, že zkusím osu někde sehnat. Pokud by se to nepodařilo, odjedu svůj první stokilometrový závod na starém biku, který vezu pro přítelkyni. Bike má sice vydřenou vidlici, ale snad vydrží.
Prvním větším městem na cestě z Chomutova do Heřmanic v Podještědí, je Most. Objel jsem všechny tři bikové obchody, osu jsem ale nesehnal. Vzhledem k pokročilé hodině odpolední mířím rovnou na ranč Malevil, abych vyřídil předzávodní prezentaci a zkusil vyřešit problém tam. Mechanik z týmu Author už byl bohužel pryč, u ředitele závodu na něj dostávám číslo a domlouvám se, že zkusí osu nahradit speciálně upraveným upínákem ráno před startem závodu.
Ráno jsem vzhůru od půl sedmé a ženu se na start do Jablonného v Podještědí. Proti proudu aut směřujících do Heřmanic k prezentaci. Další lehce znervózňující záležitost. Přístup na náměstí je blokován policistou dohlížejícím na zákaz vjezdu. Vysvětluji, že mám sraz s mechanikem kvůli nepojízdnému kolu a jsem vpuštěn. Je asi hodina do startu, avšak náměstí zeje prázdnotou. Žádný stan mechaniků nevidět. Další adrenalinový okamžik – špatně jsme se pochopili! Mechanik bude u prezentace, proč by stavěl dva stany, domýšlím si a na plný plyn se otáčím zpátky do Heřmanic.
Zařazuji se tedy pro změnu do proudu aut směřujících na ranč Malevil k prezentaci. Čas běží, provoz houstne, nervozita stoupá. Překonávám další hlídky pořadatelů a zákazy vjezdů, bez parkovací karty (ani jsem nevěděl, že je nějaká potřeba) se dostávám až k ranči. Jedu za mechanikem, nikdo mě nedokáže zastavit! Můj vážný výraz nenechá nikoho na pochybách, že mám problém. Krátce před osmou jsem u toho samého stanu jako včera večer, a vypadá úplně stejně. Je prázdný. Jsem zmaten, ptám se lidí po mechanikovi, ale většinou krčí rameny nebo mě odkazují mezi snídající hosty hotelu. Ti mě, mírně řečeno, štvou svým klidem. Jak můžou tak bezstarostně snídat, když je za půl hodiny start a já nemám kolo?!
Rezignovaně vytahuji z auta svůj starý Stumpjumper a připravuji jej horečně na závod. Přítelkyně holt musí být dnes bez kola. Po chvíli se dozvídám, že mechanik je opravdu na startu, naše domluva byla správná, jen přijel chvíli po nás, takže jsme se minuli. Já už ale další anabázi v autě mezi rozjíždějícími se závodníky neriskuji, sedlám šestadvacítku a sjíždím opět do Jablonného. Tolik pokud jde o „katastrofu“.
Pravá „apokalypsa“ nastává po startu. Série podmáčených luk – ok, to jsme čekali, přece jen v uplynulých dnech vydatně pršelo. Bahnité sjezdy, no, na šestadvacítkách už mi to moc nejde, zvykl jsem si na luxus a stabilitu velkých kol. Mezi 20. a 50. kilometrem mi to trochu jede, ale pak nastává znatelný úbytek výkonnosti a závod se mi trochu mění ve výlet. Tedy, pokud jde o tempo. Propadám se mezi turisty, stavím aspoň na chvíli na všech občerstvovačkách a uklidňuji se tím, že je fajn, být na čerstvém vzduchu (a tak dlouho!).
Řazení mi od 50. kilometru hapruje, malý převodník namotává řetěz. Přesto nastává krize v převodech, kdy na malou placku už opravdu nejde jet, až ke konci tratě. Od 70. kilometru jedu v bouřce, z kopců se valí potoky vody. Prostě ta pravá biková „romantika“. Postupně mi dochází, že tohle jsou takové malé Míle. Terén, bahno, mokrá tráva a kamenité sjezdy. Asfaltové silnice slouží pořadatelům pouze k převedení tratě podmáčeného lesa na podmáčenou louku a opačně. V cíli už chápu větu komentátora ze startu „….závodníci projíždějí startovním obloukem, nyní máte poslední šanci je spatřit v čistých dresech…“. Dodal bych – v cíli je totiž už nepoznáte.
Koleje vyjeté v bahně dávají pokaždé volbu – buď se můžeš koleje držet a s jistotou projet, nebo to zkusit o kousíček vedle a riskovat, že najedeš na kluzkou větev, kámen nebo neočekávaný rygól. Během závodu mám dost času a tak přemýšlím, kolik lidí asi najelo do koleje a kdo to zkusil bokem. Pro koho je dnešní závod „vyjetá kolej“ a kdo podniká něco nového, objevuje. Současně se snažím někam zařadit sebe.
Na tratích maratonů se pohybuji už několikátým rokem, ale dnes mám premiéru – trať o dvojnásobné délce, než jsem zvyklý. Přestože jsem absolvoval závod na 1000 mil, tohle je prostě jiné. Těžší. Mám pocit, jako bych byl znova na začátku. I ten výsledný čas tomu dost odpovídá. Nevím, jak se s tratí popasovat – není to ještě extrém, ale 96 kilometrů už nedokážu jet se stejným nasazením, jako klasickou „padesátku“. Ale přežil jsem…po závodě se trochu podezírám, jestli si náhodou ty dlouhé tratě nevybírám jen proto, abych pak mohl stejně dlouze (a zaslouženě) odpočívat…
Lucian Otáhal
