Právě v symbolickém stínu této věkovité lípy startuje o posledním červnovém víkendu Cannondale Juris real MTB maraton. Závod, který má svojí nezaměnitelnou atmosféru plynoucí z toho, že je součástí městských slavností. Stadion Vlasty Buriana proto není jen cílovým prostorem, ale zároveň místem, kde probíhá i další program. Především obvyklé vystoupení bigbítových kapel, které se protáhne do pozdních nočních hodin.
Nevelké město proto žije akcí, jež rozvíří jinak poklidný život místních obyvatel. A je třeba s povděkem poznamenat, že cyklisté sjíždějící se v čím dál hojnějším počtu na maraton jsou vždy vřele vítání a nepředstavují jen znepříjemnění dne v podobě dopravních omezení.
Poté, co mě v loňském roce v Kamenici od startu až do cíle pronásledovala nepříjemná krize, jsem byl letos pevně rozhodnut zúčtovat s tratí a zajet pořádný výsledek. Je sice pravda, že některé pracovní aktivity v předchozím týdnu cyklistické přípravě příliš nepřály, ale i tak to během ranního rozjetí v nejbližším okolí města vypadalo nadějně. Proto mi při řazení na start ani příliš nevadila teplota blížící se už před půl jedenáctou k nesnesitelné čtyřicítce, jen jsem trochu víc upíjel z předzávodního bidonu.
První úsek závodu vede po široké silnici vedle zámku, takže je dost místa a málo kdo by očekával větší komplikace. Jenže po několika málo desítkách metrů těsně přede mnou došlo téměř ke srážce, takže jsem musel zastavit. Samozřejmě, že poměrně dobré místo v prvním velkém balíku přišlo ihned vniveč, ale to jsem ještě netušil, jak na mě má tentokrát závodnická smůla políčeno.
Kvůli nutnému zastavení jsem byl rád, že na mě zbylo místečko alespoň na konci vedoucí skupiny. Ta se však po průjezdu lesoparkem na mírně stoupající travnaté louce začala nepříjemně drolit a já zůstával čím dál víc vzadu. Je ale pravda, že na úplné čelo jsem moc pomýšlet nemohl, neb místo hlavní hvězdy závodu zaujal Jan Škarnitzl, stejně jako předchozí týden na Houšteckém cyklomaratonu.
Během stoupání na Melíšek a posléze ještě výš po sjezdovce až nahoru na Antonku se ale situace změnila ještě více v můj neprospěch. Ať jsem se snažil sebevíc, s elitou jsem prostě krok neudržel. Navázal první sjezd směrem k hájovně Johanka po cestě plné kořenů, což je asi nejcharakterističtější znak celého maratonu – dlouhé lesní úseky vedoucí po kořenových polích, které dokáží nepříjemně potrápit. Pokud tedy někdo nemá popsaný terén technicky zvládnutý, může si v okolí Kamenice jeho zdolání dobře procvičit.
Kousek za Pelcem mě při průjezdu po hrázi malého rybníka uprostřed lesa trochu zaskočila dřevěná socha kněze, která se náhle objevila mezi křovím.Jako tvor dostatečně zvědavý jsem později trochu pátral potom, proč tam postava duchovního je. Vysvětlení přinesla místní pověst, jedna z těch, co tomuto kraji dodává tajuplnou atmosféru.
Celá záležitost se vztahuje k poustevníkovi, který údajně žil v nevelké jeskyni nedaleko od rybníka. Jednou vážně onemocněl, až natolik, že potřeboval poslední pomazání. Z fary v Častrově za ním proto na povozu taženém koňmi vyrazil kněz, aby mu poskytl duchovní útěchu. Jenže cestou se náhle zkazilo počasí a začala bouřka. Kněz v tu chvíli sjížděl lesní cestou z kopce dolů, načež ze zataženého nebe udeřil blesk následovaný velkým hromem, jenž splašil koně. Ti potom i s povozem vjeli do rybníka a častrovský farář utonul. Od té doby prý v noci a při velkých bouřkách jeho duch straší na hrázi. Na památku této události také lesní rybník nese název „Kněžský“.
Obětavému faráři přineslo tedy toto místo smůlu. Zajímavé je, že i v mém případě se jen o kousek dál znovu přihlásil cyklistický Naschválníček (leckdo jistě zná pohádkovou knížku od Františka Nepila), který si na mě tentokrát určitě zasedl. Po jednom z četných přejezdů přes nekonečné pole kořenů, kdy nadskakuje celé kolo a řetěz mlátí do rámu i nohy jezdce, se z přehazovačky začalo ozývat podezřelé chrastění. Leč zjistit původ problému při jízdě bylo v podstatě nemožné, navíc řazení fungovalo dál, i když trochu méně ochotně, než doposud.
Problém se ale o něco dále projevil v plné síle, když jsem při řazení z malého na velký převodník přehazovačku skoro namotal. To už bez zastavení vyřešit nešlo. Najevo vzápětí vyšlo drobné přehlédnutí technického nedostatku závodního stroje. Spodní kladka přehazovačky byla už totiž hodně ojetá, takže při otřesech způsobených terénem mi řetěz začal zapadat mezi opotřebovanou kladku a vodítko. I když se mi problém podařilo vyřešit, bylo víc než zřejmé, že se situace bude opakovat hned, jak znovu sjedu z pevného podkladu do lesa. A taky že jo! Ještě před občerstvovačkou v Drážďanech (pro upřesnění, vesnice ležící přibližně 10 kilometrů od Kamenice) jsem znovu zastavoval, do cíle pak celkově pětkrát.
Dosavadní uspokojivý pocit z toho, že mi to docela slušně jede a trasa příjemně ubíhá, se změnil v čiré zoufalství. Při každém dalším nájezdu do lesa jsem vyloženě doufal, že kořenů už bude méně; ale nebylo. To náladu nezlepšilo, a když už se mi kvůli zastavování podařilo některé závodníky předjíždět po čtvrté, začala převládat chuť zahodit kolo do nejbližšího roští.
Za Častrovem naštěstí začaly převládat zpevněné a asfaltové cesty, takže problémů ubylo. Přesto byl dosavadní propad v pořadí naprosto fatální. V tu chvíli už si člověk přeje jedině být v cíli, mít to za sebou a původní pozitivní nálada je definitivně ztracena.
Asi jediný potěšující okamžik druhé poloviny závodu přišel ve vesnici Vlásenice, kterou se projíždí po silnici stále do kopce. Kousek před odbočkou vlevo stál muž s hadicí a kropil zahradu. Avšak nejen to, současně využíval vodu k osvěžení závodníků vysušených intenzivním slunečním svitem. Ačkoliv na mě sprcha doslova zasyčela a voda se stačila odpařit snad dříve, než na mě dopadla, přinesl tento vstřícný krok povzbuzení do posledních kilometrů.
Do cíle jsem dojížděl ve snaze alespoň trochu eliminovat dosavadní ztráty, ale to už se mi i přes maximální nasazení moc nepovedlo. Ačkoliv je Kamenický MTB maraton hezký závod, mně očividně příliš nesvědčí a ani podruhé se mi nepodařilo zajet slušný výsledek. Je pravda, že i přes opakované zastavování to nakonec bylo 65. místo, což je o dvacet pozic lepší výsledek než před rokem, ale to jej jen chabá záplata.
Cílové chmury trochu rozehnalo osvěžení na místním koupališti, které i když poněkud zpustlé, zchladilo rozpálený organismus. Stejně tak tradičně štědré občerstvení v podobě půlky kuřete bylo pozitivním okamžikem, ale k účasti na městských slavnostech chyběla nálada. Opustil jsem proto záhy stadion Vlasty Buriana a vyrazil směrem k domovu. Snad za rok konečně smůlu, jež mě v Kamenici nad Lipou opakovaně stíhá, prolomím.
Ondra Hladík
foto: jana35
