Dlouhá trať Drásala doznala letos podstatné změny – zmizely celé kilometry asfaltových úseků, které byly nahrazeny krásnými lesními pěšinkami, šotolinovými cestami, úseky kořenů a hlubokých kaluží, ale i dalšími nádhernými výhledy. Prostě, Hostýnské vrchy, domov můj…
Přání je jedna věc, jeho realizace je věc druhá. A tak v týdnu před startem trochu váhám. Trénink za moc nestojí, nevyměním červené číslo za klasickou „béčkovou“ trať 53 km? Ještě v pátek před závodem, při cestě na registraci, nemám jasno. Jsem v Holešově. Zámecká zahrada mě vítá čilým ruchem závodníků. Ne. To nemůžu. Nevyměknu!
Zámecká zahrada v Holešově
Takže start dlouhé trati v 7.45 na holešovském náměstí, ano? Diváků se tu v tuto dobu schází jen málo. Chvíli jsem za tu dlouhou trať vlastně rád. Aspoň se nemusím v úvodním cca 10km stoupání nikam hnát. Teplota stoupá, pot ze mě jen leje. Cože, v 8 ráno? Ano, je to možné. A bude hůř. V úvodním kopci též vyslechnu dialog dvou:
„Hele, v klidu, na závodění bude čas!“
„Však já nezávodím, jen jsem se vyhýbal ostružině…“
.jpg)
Holešovské náměstí (Start)
Na Tesáku je první občerstvovačka. Ale kupodivu se cítím dobře, a tak jen beru banán za jízdy. Z opatrnosti doplňuju bidon ionťákem. Kelčský Javorník? Tlačíme. To ale opravdu není tak potupné. Tenhle nejvyšší kopec Hostýnských vrchů snad jede jen Fojtík s Tinkerem. Dolů skáčeme přes kameny, hurá na Rusavu, odpočinout na asfaltu, a zas vzhůru na vřesoviště Bílová.
Z Trojáku padáme po trati závodu 1000 mil do vizovické části Hostýnských vrchů. Tady se kaluže drží i v největších vedrech. V blízkosti Semetína mi začíná docházet dech. A to tak, že doslova. Nemůžu se nadechnout, asi je to tím vedrem. Na jakékoliv klesání proto čekám jako na smilování a v Semetíně plánuji odpočinek.
Dívám se, že tento nápad jsem neměl sám. Občerstvovačky začínají připomínat polní ležení a částečně lazarety. Jak kilometry přibývají, a zejména v posledním kopci nad Holešovem, uléhají závodníci do trávy podél tratě, kopce již nejedou, nýbrž tlačí, opírají přehřátá čela o sedlovky kol. Jsem rád, že v tom nejsem sám. Na všech občerstvovačkách vyjídám melouny. Přemýšlím, jak se asi mají záchranné hlídky a mám trochu obavu, abych dneska jejich pomoc nepotřeboval sám.
Horko v kopcích je vražedné a ten můj pitný režim asi za moc nestojí – i když si na každé zastávce nechávám doplnit bidon a k tomu přidám dva, tři kalíšky vody nebo ionťáků. Z nápojů plných iontů se mě po pár desítkách kilometrů už zvedá žaludek, musím přejít na vodu. Ta rozbouřenému žaludku moc nepřidává. S láskou vzpomínám na občerstvovačky na Malevilu, kde byla k mání i dvoudecka piva. Ta by mě srovnala okamžitě. Jednou už to nevydržím a na pivo se přeptám. „Nemáme,“ zní suchá odpověď.
A tak dál tlačím kolo do kopce vyprahlou strání a sním svůj sen o chlazeném pivu a stínu letní zahrádky. Vím, že přijde, upínám se k tomuto jasnému okamžiku blízké budoucnosti a zapomínám na přítomnost.
A pak přichází vytoužený desetikilometrový sjezd z Hostýnských vrchů zpátky do Holešova. Ještě snad nikdy jsem tolik netoužil být v cíli. Na trati jsem strávil přes 8 hodin a umístil se asi v polovině závodního pole. Na to, jaké to bylo trápení, je to dobrý výsledek. Příští výzva? Spišská 170.
Lucian Otáhal
