O jaký závod se tedy jedná? Je to Brnířovská šlapka, která letos startovala v sobotu 20. dubna z vesnice Brnířov, ležící na dohled od Kdyně. Právě skromnější charakter akce, kde se sešlo 62 účastníků na dlouhé trati (53 kilometrů) a 16 na trati krátké (30 kilometrů), je jedním z důvodů, proč se pořadatelům daří naplňovat motto uváděné na internetových stránkách: "Biková akce, která vyniká přátelskou atmosférou, tratí v krásné přírodě, večerním koncertem a možná i něčím navíc...". I mě proto zlákala vyhlídka na zajímavou trasu vinoucí se Chodskem k německé hranci a zpět.
Po příjezdu do vsi, kde mělo být zázemí, mě v sobotu dopoledne přivítala opravdu poklidná atmosféra, žádná tlačenice na parkovišti ani fronta u registrací tentokrát nehrozila. Až ospalou náladu slunečného srpnového dopoledne ještě umocnil téměř pustý areál bývalého JZD, kam mě poslali pořadatelé odložit auto. Jen staré benzinové čerpadlo a několik koček vyhřívajících se na slunci, které občas líně pokukovaly po lidech rušících jejich siestu, naznačovaly, že předstartovní přípravu žádný velký stres doprovázet nebude.
A vskutku to tak bylo. Po plánovaném rozjetí jsem pak uvyklý tradičnímu boji o přední řady vyrazil na start asi půl hodiny předem. K mému údivu ale prostor u časomíry doslova zel prázdnotou. Závodníci znalí místních zvyklostí posedávali či postávali ve stínu na návsi, nikdo se nikam nehrnul, natož aby spěchal. Teprve pět minut před stanoveným časem jsme se začali zvolna řadit, vyslechli rozpravu a s krátkým zpožděním vyrazili na trať.
Tím také skončila dosavadní rozvolněná atmosféra. Hned za Brnířovem totiž přišel na řadu první kopec. Zprvu po silnici, v druhém, prudším úseku, po prokluzující šotolině a nejstrmější závěr vedl po kamenité polní cestě. I když mi dlouhá stoupání na začátku nedělají zrovna dvakrát dobře, vyšplhal jsem se na vrchol přibližně okolo desátého místa. Jenže jako vždy, když začínám závod dlouhým stoupáním, mi nohy vzápětí poněkud zatuhly a musel jsem je hrubě roztáčet. Jenže na kratší sjezd navázala další louka směřující vzhůru k lesu. To už jsem neustál tempo a začal se trochu propadat.
Další kilometry maratonu, v podstatě skoro až do cíle, zůstal charakter trasy neměnný. Stejně jako na zmíněném Králi Šumavy se s železnou pravidelností střídaly výjezdy po šumavských stráních s dlouhými sjezdy, takže na odpočinek nezbýval čas. Navíc propad v prvních kilometrech přinesl téměř nekonečnou sólovou jízdu, během níž jsem dotahoval skupinu bikerů jedoucích na šestém až desátém místě.
Vyčerpávající stíhání završil úspěch, když jsem okolo sedmadvacátého kilometru, poblíž německé vesnice Gaishof (jiný orientační bod jsem při pohledu na mapu poblíž nenalezl), skupinu dojel. Ani mi nepřišlo, že bych se příliš unavil a dokonce to ještě dlouho vypadalo, že sil mám na rozdávání. S přehledem jsem si proto držel pozici, chvílemi se vezl a občas udával tempo. V brodu přes Chodskou Úhlavu jsem politoval brzdové kotouče rozžhavené v po předchozím sjezdu, jimž ledová sprcha dobře nedělá, ale na velké úvahy nebylo kdy. Přišel další kopec, vesnice Svatá Kateřina a pak opět stoupání, tentokrát po silnici směrem k vesnici Fleky.
To už bylo okolo pětatřicátého kilometru a já se rozhodl, že vyzkouším, jak jsou na tom fyzicky ostatní. Rychlost mi totiž v tu chvíli nepřišla až tak závratná, takže nebylo příliš náročné kousek poodjet, jmenovanou vesnici minout s kratičkým náskokem a užít si potlesku a fandění diváků. Jenže ostatní se nechtěli nechat utrhnout, takže zakrátko už jsem opět byl jen jeden ze skupiny.
Ani v poslední části závodu ale organizátoři jezdce nijak nešetřili. Jen těsně jsme míjeli vrcholy Medvědího vrchu (620 m. n. m.), Jezvince (739 m. n. m.) a Orlovické hory (719 m. n. m.). Do cíle v ten moment nezbývalo mnoho, necelých osm kilometrů, ale já se necítil zdaleka tak dobře jako ještě před krátkou chvílí. Doufal jsem proto, že bychom mohli konečně začít sjíždět dolů k Brnířovu. Leč závodník míní a pořadatel mění. Čekalo nás ještě poslední ostré stoupání poblíž Chodské Lhoty. Snad kvůli úsilí vynaloženému v první polovině trasy mi dva dosavadní spolujezdci nepříjemně naložili, což už se mi nepodařilo dojet, i když cesta vedla převážně po silnici.
Závěrečnou část představovala dlouhá cílová rovinka po asfaltové cyklostezce, vedoucí souběžně s hlavní silnicí Klatovy-Domažlice. Ať jsem se však snažil sebevíc, na soupeře, jenž se držel na dohled, mi síly nestačily. Těsně před koncem přišla na řadu ještě krátká smyčka přes louku a pak už zbýval jen dojezd na náves k rybníku. Unavený, ale spokojený s výkonem jsem se mohl těšit z 5. místa v kategorii a 9. celkově. Jen mě trochu zamrzelo, že od bedny mě dělila pouhá minuta, příště musím zabrat trochu víc!
Vzhledem k téměř tropickému počasí v cíli přišel vhod místní rybník (nebo možná požární nádrž). Koupel, k níž neustále pobízel moderátor zajišťující zábavu na brnířovské návsi s tím, že voda je zaručeně ionizovaná a na dně je nefalšované biobahno, přišla vyloženě vhod, ať už to bylo s inzerovaným luxusem jakkoliv. V závěru jsem pak ještě při rozhovoru, k němuž mě odchytil při dotazu na umístění, neprozřetelně sebevědomě prohlásil, že příští rok rozhodně pojedu na bednu, takže asi budu muset do přípravy zařadit nějaký šumavský tréninkový kemp, abych dostál danému slovu.
Ondra Hladík
foto: Archiv obce Brnířov
