Zámek Vranov
Bylo by totiž vyloženě škoda nevyužít možnosti koupání v přehradě, které se pro příznivou teplotu vody přezdívá Moravský Jadran a přehlédnout se asi nedá ani majestátní zámek Vranov nad Dyjí. Tím však výčet zajímavých míst nekončí. Nedaleko stojítaké hrady Bítov a Cornštejn, což ještě umocňuje možnost navštívit blízký Národní park Podyjí, který je oblíbeným cílem výletů turistů i cykloturistů.
Stejně lákavá, jako místo konání maratonu, je také jeho trasa, která z Vranova nad Dyjí obkrouží proti směru hodinových ručiček celou přehradu. I bez větší znalosti regionu je při pohledu na mapu zřejmé, že povede opakovaně nahoru na planiny nad údolím řeky a zpět dolů k vodě. Ačkoliv tedy převýšení není ani tisíc metrů o žádnou rovinku rozhodně nejde.
Po dvouletém odkládání startu se mi letos konečně podařilo Lahofer zařadit do plánu akcí, takže jsem poslední srpnový víkend natěšeně dorazil do kempu na pláži.
Oproti předchozímu závodnímu víkendu, kdy mě přivítala vcelku poklidná vesnice Brnířov nedaleko Kdyně, tentokrát místo vyloženě tepalo životem. Nejen houfně přijíždějící závodníci, ale také rekreanti na dovolené a lidé, kteří se jen v tropickém počasí vypravili k vodě, vytvářeli atmosféru, jež vskutku připomínala jadranské pobřeží v sezóně. A to včetně různých stánků s palačinkami, long i short drinky a zmrzlinou.
Na rozdíl od „běžných“ turistů mě však podobné atrakce příliš nezaujaly, zato čisté sprchy za příznivý poplatek dvacet korun v zázemí kempu jsem kvitoval s nadšením jako luxus. Ale to byla záležitost, která měla přijít na řadu až v cíli, a do toho bylo ještě daleko. V neustále stoupající teplotě, která záhy překračovala tropické hodnoty, jsem se v rámci rozjetí vypravil na obhlídku místních zajímavostí. Zámek i celé okolí stojí opravdu za návštěvu, jen to chce příště naplánovat na Vranově minimálně celý víkend a nepřijet až ráno před závodem.
Zřícenina hradu Cornštejn
Půl jedenáctá, neboli čas startu, se ale neúprosně blížil. Čekání na pláži trochu znepříjemňovalo stoupající horko, které předem zbytečně ubíralo síly. A že jich bylo zapotřebí hned vzápětí, nelze pochybovat. Na kratičký průjezd kempem totiž navázal nepříjemný kopec po silnici směřující do Štítar. Na okraj poznamenám, že při odjezdu domů stejnou cestou jsem v autě přemýšlel, jak se mi podařilo vyjet ho na velký převodník.
Po zmírnění úhlu prvního stoupání přišla chvíle na to začít vnímat okolí, nejen asfalt a lesní cestu těsně před sebou. První polovina trasy nás v tu chvíli vedla dál od přehrady, takže vodní hladina zůstávala mimo dohled. Rychle se střídaly průjezdy lesem s polními cestami k obci Zálesí. Nedaleko této vesnice mě však potkala drobná nepříjemnost, když se mi povedlo láhev s pitím při návratu do košíku omylem zahodit na zem. Okamžitě mi blesklo hlavou: „Co teď?!?“. Leč po zkušenostech z květnového Krále Šumavy jsem nechtěl riskovat dlouhé kilometry v horku bez vody a křeče vyvolané dehydratací. Takže rychlá otočka, několik metrů zpět a sebrat bidon. Naštěstí následoval terén, kde dojetí ztracené pozice nepředstavovalo až tak velký problém. Časová ztráta společně s plýtváním energií na vydobytí ztracené pozice však v tu chvíli představovala menší zlo, než jet dál na sucho.
Přes Chvalatice už to bylo jen kousek k branám bítovského hradu, kde nás uvítalo velké množství diváku, a kdyby na to byl čas, tak i hezký pohled na středověkou pevnost. Jenže v tu chvíli je potřeba spíše připravit se na nejkopcovitější část trasy. Jen o kousek dál totiž začíná přibližně pětikilometrové stoupání k nejvyššímu bodu maratonu poblíž vrcholu Suché hory. Avšak kdo přežil, mohl vzápětí trochu vydechnout v dlouhém průběžně svažujícím se úseku přes Zblovice až k dětskému letnímu táboru na březích Dyje.
Hrad Bítov
Koridor v těsné blízkosti tábora končil přímo v řece, u níž čekali další diváci a povzbuzovali ke vjetí do vodního toku. Jenže jezdci přede mnou už ve vodě zmizeli více jak nad kolena, takže jsem se nenechal vyprovokovat k nepředloženosti. A od řeky znovu po lesní cestě do kopce dlouhým stoupáním až do Vysočan. Slunce už v tu chvíli docela pálilo, ale mě to kupodivu nijak nevadilo, spíš naopak, jelo se mi čím dál lépe. To se projevilo na posledním opravdu dlouhém výjezdu okolo zřícenin Cornštejna, z nějž jsem měl před startem z trochu obavy. Ale zbytečně, podařilo se mi ho zdolat v takové rychlosti a pohodě, až mě to překvapilo. Jen škoda, že jsem neudržel náskok před několika závodníky, vybojovaný v serpentinách, klikatících se okolo hradu.
Před závěrečným sjezdem k Vranovské přehradě nás čekala ještě single tracková pasáž ve stráních nad řekou. Tu mi sice znepříjemnila větvička zachycená do přehazovačky, ale naštěstí jen trochu rachotila a nezpůsobila žádný větší problém. Pak přišel zmíněný sešup po silnici k Vranovu nad Dyjí, ostrá odbočka vlevo, po chvíli lanová lávka přes Švýcarskou zátoku a cílová rovinka. Jenže úplný konec závodu byl ještě trochu namotán přes písečnou pláž, což se mi malinko vymstilo. Neznalý místních poměrů jsem včas neodhadl situaci a nechal přehozeno na „pilu“ v očekávání spurtu. To mě ve svém důsledku odsunulo až na konec šestičlenné skupiny, ale i tak se mi kopcovitý závod podařilo zajet pod dvě hodiny, byť jen těsně.
Author Lahofer cup rozhodně patří k nejhezčím závodům, které jsem zatím letos jel. Navíc jen těžko hledám nějaké výtky či kritiku, aby reportáž nevyzněla příliš oslavně. Tentokrát ale musím být opravdu jen a jen pozitivní (i když se určitě najde někdo, kdo nebyl tak spokojený jako já). Navíc už se těším, až si doma najdeme chvilku a otevřeme láhev zajímavě vypadajícího vína, kterou všichni startující dostali při vyzvednutí startovního čísla. Bude-li to jen trochu možné, příští rok na Vranovskou pláž vyrazím znovu, abych se pokusil zlepšit letošní výsledek.
Ondra Hladík
