Kdo se tehdy postavil na start, ví, co mám na mysli. Na bahno jsme většinou všichni zvyklí, jenže to co nás potkalo, předčilo i ty nejdivočejší vize. Proto trvalo několik let, než se mi podařilo sebrat veškerou odvahu vypravit se do Valtic znovu.
Je pravda, že moje rozhodnutí podpořila i úprava trasy. Původně totiž po první půlce projíždějící lednicko-valtickým areálem navázal výlet mezi vinice moravsko-rakouského pomezí, kde také přišly největší problémy. Letos se maraton proměnil ve dvouokruhový závod s trasou doslova "namotanou" po historickém přírodním parku vybudovaném Lichtenštejny v 18. a 19. století, který je zapsán i v seznamu přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Tím na jednu stranu došlo k omezení hrozby vzpomínaných komplikací, ale zároveň z programu vypadl známý výjezd ke kolonádě na Reistně, což někteří účastníci kvitovali se smutným povzdechem.
Ačkoliv jsem se na rychlý a rovinatý závod těšil, večer před startem vůbec nebylo jisté, jestli pojedu. Po lehkém protažení nohou v okolí Náměště nad Oslavou mě doslova zradila technika a na zadním bezdušovém kole začal zpod niplů utíkat vzduch a cákat ven těsnící mléko, ať jsem dělal, co jsem dělal. S největší pravděpodobností přestala fungovat samolepící páska na ráfku, pročež nezbylo nic jiného, než v deset večer ve sprše hotelového pokoje utrhnout plášť, všechno pořádně očistit a doufat, že se mi druhý den podaří včas koupit duši.
Nervozita mě však nenechala pořádně vyspat, takže jsem už před osmou ráno na parkovišti od jednoho ochotného závodníka duši koupil. Chyběla mi sice rezerva, pumpička a další věci potřebné k opravě případného defektu, ale to už se zdálo jako vedlejší. Hlavně, že se problém vyřešil, a start na Cyklobraní nebyl ohrožen.
Zázemí závodu tentokrát bylo u loveckého zámečku Belveder, což mě trochu zmátlo, protože při poslední návštěvě Valtic se vše důležité odehrávalo přímo v zámeckém parku. Pořadatelé ale příjezdové cesty dobře označili, takže nevznikl žádný větší problém. Řazení ke startu už ale probíhalo tak, jak jsem si jej pamatoval, na historickém náměstí v centru města. Pozitivní změnu však představovalo počasí, které oproti předchozí zkušenosti slibovalo horký den s modrou oblohou. Čekání navíc zkrátilo sledování natáčení televizních rozhovorů, které se zaměřilo především na tu hezčí část pelotonu (slabší říkat nebudu, za to by mě některé závodnice určitě neměly rády).
V jedenáct hodin, kdy přibližně čtyřsethlavý balík vyrazil na trať, už bylo pořádné teplo, slunce pálilo a já se těšil, až vjedeme do lesa. Počáteční pozvolné stoupání po silnici do nedaleké Lednice (i lednice by se v tu chvíli určitě hodila) jsme překonali bez větších nepředložeností za pořadatelským autem, které uhnulo stranou až kousek za železničním přejezdem u Belvederu. V tu chvíli peloton nabral rychlost a Ladenskou alejí zamířil k lesu skýtajícímu příjemný stín.
Počáteční část trati se mi díky rychlému vyřešení problému s duší podařilo projet ještě před startem, takže první velká a hluboká louže uprostřed cesty mě nijak nepřekvapila. Další jezdci ale asi roztáčeli nohy jinde, takže na řadu přišlo rychlé brždění a menší tlačenice. Tentokrát bez závažnějších následků. Další kilometry už všechno probíhalo hladce, ujížděli jsme s větrem o závod po rovince lesními cestami místy, kde se dal tušit nedaleký do antiky stylizovaný Chrám tří Grácií, což už bylo jen skok od Lednických rybníků.
V paměti jsem měl průjezd okolo další památky nazvané Apollónův chrám, který byl podle mapy na trase i letos. Jenže tentokrát jsme ho asi těsně minuli, v prvním ani druhém kole závodu se mi ho nepodařilo objevit. U Nového dvora nás čekala první občerstvovačka, společně se slibovanou „vodní mlhou“, kterou zajišťovali valtičtí hasiči. Pojmenování sice trochu nadnesené, ale i tak lehká sprcha z jakéhosi rozprašovače osvěžila.
Poslední část prvního okruhu pak přinesla několik problémů se značením trasy, obzvláště na jedné křižovatce, kde trať uhýbala z Ladenské aleje do lesa, vyloženě zklamal pořadatel. Místo nebylo zrovna dvakrát přehledné a člověk, který hlídal, aby se všichni vydali správným směrem, stál za zatáčkou a otočený na druhou stranu nevěnoval jezdcům pozornost. Proto ani nemohl v první chvíli zaregistrovat, že místo otočky doprava a hned potom do leva jedu rovně. Ztráta ale naštěstí představovala jen několik metrů. Sebekriticky dodám, že tentokrát jsem měl ještě několik problémů i na lépe ohlídaných odbočkách. Sledování trasy mi během závodu tentokrát moc nešlo.
Zanedlouho potom nás trať provedla kolem novogotické kaple Svatého Huberta, což byla vlastně jediná stavba lednicko-valtického areálu, kterou jsme měli možnost během závodu spatřit z blízka. I známé Randez-vous, stojící o několik málo kilometrů dál, jsme míjeli ve větší vzdálenosti, což mimo jiné způsobil souběh konání jakéhosi celorepublikového povyražení vodohospodářů, která nám nejednou zkřížilo cestu. Leč problémy to během vlastního závodu nepřineslo, možná dokonce naopak několik povzbuzujících fanoušků navíc.
Po projetí křižovatky ležící kousek od zmíněného Randez-vous už mnoho nezbývalo k nájezdu do druhého okruhu v Ladenské aleji. V té době jsme jeli ve velmi vyrovnané pětičlenné skupině, která poměrně dobře spolupracovala. Tato sestava vydržela pohromadě skoro až do cíle, ale někde před Valticemi se ztratil z dohledu jeden z jezdců Symbia, který do té doby jel velmi aktivně a vypadal na nepříjemného soupeře v cílové rovince. Až po dojezdu vyšlo najevo, že ulomil karbonovou sedlovku, což jej spolehlivě vyřadilo z boje.
Závěr trasy u Belvederu přinesl ještě krátký sjezd lesem a předem avizované osmiprocentní stoupání do cíle. Nevím proč, ale i když se mi do té doby jelo vyloženě dobře a neměl jsem problém udávat tempo skupiny, v rozhodujícím okamžiku, kdy se lámal chleba, náhle nohy přestaly poslouchat. Na tak malé vzdálenosti už nebyl čas zásek roztáčet, takže jsem vyloženě nerad rezignoval na závěrečný spurt a nechal se předjet třemi závodníky. Přes menší krizi na konci mě ale tentokrát valtický závod vyloženě bavil a smazal nedobré dojmy z roku 2013. K tomu přispěla trať, jež jako by byla postavena přímo pro mě na míru, skvělý čas lehce přesahující hodinu a půl i celkově 21. místo.
V zázemí u Belvederu jsem měl ještě chvilku času probrat zážitky s mnoha kamarády, ale celou dobu se mi hlavou honila myšlenka, jak dovézt v autě domů burčák zakoupený u jednoho ze stánků, když tentokrát nemám žádný doprovod. To se mi nakonec povedlo bez problémů a večerní regenerace proto probíhala podle nepříliš obvyklého, ale o to příjemnějšího scénáře.
Ondra Hladík
foto: Archiv pořadatele
