Mám jen kolo, na sobě dres a v batohu pár rohlíků s vysočinou. Na září je nezvykle teplo, jasná obloha. V duši klid a pohoda. Jsem s Jurajem za půlkou trasy 72-hodinovky, o které jsem psal v prvním díle.
Ráno nad Homolkou
Na kolo se dostáváme v šest ráno. Světla už dostatek, jeleni konečně utichli. Hřebenovka z Homolky na Baske sice více stoupá, ale postupně se rozjíždíme. Vychází slunce, vydrží idylka po celý den? Nebudu Vás napínat: vydrží. Na Baske se ještě zapotíme, ale cestu známe z Dubničáku, takže víme, do čeho jdeme. Příroda nádherná. V jednom ze sjezdů potkávám jelena. Váhá, ale nakonec utíká. Je to jako vidět utíkat jabloň. Byl to snad dvacaterák.
Baske. Nad sjezdem po modré.
Baske je již vrchol č.13, nahoře výhledy, zavřená chata, upozornění na výskyt mlsných medvědů. Ve sjezdu po modré euforie stoupá. Klesáme v serpentinách o 500 výškových, naopak adrenalin stoupá na max. Solidní DH. S Jurajem si připíšeme po jednom pádu a některé zatáčky přeneseme. Vzpomeneme na Svaťu Božáka na úzkých pláštích. Ten musel zbíhat pěšo.
Sjezd po modré a momentka s pádem
Směr Černachov ještě valíme po cestě Dubničáku a před Černachovem už začínají singly. Vrchol není frekventovaný a trošičku se na něho prodíráme. Odsud ovšem už začínají desítky km uzounkých hravých cestiček a zapomínáme co je do kopce a co z kopce. Prostě nás trasa baví. V Jarky najdeme lidový obchod se sýry. Sýrové i masné výrobky, čerstvě napečeno a pán zaokrouhluje ceny směrem dolů. „Region razovitý“. Na vrchol Inovce nás čeká sice převýšení přes 700 metrů, ale rozpůlíme si ho pivkem a jelením gulášem v chatě pod Inovcem. Zatímco výjezd na Inovec vede po asfaltu, hřeben je čistokrevný terén. Radost, radost, radost. Občas tlačenka, ale tady to nebolí. Každý další sjezd opět vyloudí úsměv na tváři, slzu v oku.
Chata pod Inovcem
Panská Javorina a singly přitvrzují. Jsou nekonečné a krásné. Až na Tematín dokola stejné idylické obrázky: krásné cesty v dokonalé přírodě, úžasné výhledy. Jedu první, usmívám se. Občas čekám na Juraje, který přijíždí vysmátý a říká pouze: no comment, prostě bez komentára. A když se zdá, že už to nemůže být lepší, tak z Tematína přichází singl do Hrádku. Uhlazené cestičky v borovém háji, cesta po vápencovém hřebenu, technické sjezdy. A když to všechno sjedeme, slunce pálí a jdeme na pivo. Den je úplně nejhezčí.
Singly za Tematínem
Okolí Váhu přináší i změnu krajiny. Po romantickém mostě přejíždíme Váh a vzhůru k Čachticím. Slunce se už naklání. Naštěstí ještě za světla stíháme singly z Čachtic na Osmek. Kdo nezná, tak opět 10 bodů z 10. Uzoučký singl v borových hájích, klopenky, technické sjezdy i výjezdy a výhledy do Pováží. Šťastný den pokračuje.
Čachtice
Slunce zajde a vychází měsíc v úplňku. Tma nás zastihne před Bradlem. Hřeben je tmavý a náhle ze tmy vystoupí monumentální stavba Dušana Jurkoviče – mohyla Štefánikova. Stojíme ohromeni Geniem loci. A třešnička na dortu? Zatmění měsíce. Jenže to vše nekončí. Do Brezovej vede MTB sjezd vyznačený reflexními čtverečky na stromech, takže i v noci to lze pěkně sypat, protože stezku po obou stranách lemují reflexní odrazy.
Zatmění měsíce na Bradle
Z Brezovej sice bloudíme po červené a motáme se nad Myjavou. Červené světlo Velkej Javoriny nás již hypnotizuje. V Myjavě dáváme ještě burger a jdeme na vrchol číslo 20. Cesta do Turej nás pohoupe a výškové metry přibydou, ale pak již jen 6 km vzhůru. Čísla na cestě odpočítávající kilometry do cíle se vlečou, ale jednou to skončit musí. Přesně 23:50. Chatař Miro nás královský hostí. Polévka, pivko, perfektní popovídání, potom postýlka. Já si jen vzpomněl, jak cestou na Tlstou horu bylo taky všechno na P. Jenže tady všechno končí dobře.
Cíl a vítězné pivko.
Ráno snídáme. Miro trvá na tom, že nic nebudeme platit. Bez komentara. Ještě jednou díky. Cestu k autu do Sidonie už smáčí vydatné dešťové kapky a my myslíme na ty, co zůstali na trati.
Nakonec to dalo neskutečně výživných 411 kilometrů. S cestou na start a z cíle skoro 500. Z toho většina v terénu a taky hodně pěšky vedle kola. Hlavně ale nekonečné desítky kilometrů dokonalých singlů. Chtěl bych organizátorům upřímně poděkovat, protože dlouho jsem se na kole tak dobře nebavil. Nezvyklé množství entusiasmu, co do toho Rado Tilandy a Miro Martinček dávají, přidává akci vyšší rozměr. Hned v prvním ročníku se jim podařilo uspořádat úžasný podnik na solidní úrovni.
Výhledu ze singlu za Čachticemi na Osmek.
A jak to viděl organizátor VKT – Rado?
Kdo plánoval trasu?
Podklady pro gps připravil Tomáš Vlk, který už má všechny vrcholy VKT za sebou i v extrémnější formě "winter psycho edition" (pozn. redaktora – další z novinek, kdy vrcholy se zdolávaly v zimním období a nejlépe v noci), a pak i v létě, kdy to mimochodem stihnul jako první.
Koho napadlo v rámci korun udělat i závod?
Nápad na 72 hodinovku vznikl spontánně. Tomáš dal na fb jak by vypadal okruh, kdyby se všechny vrcholy jely najednou. Miro, majitel Holubyho chaty, si toho všimnul a nabídl, že královsky odmění každého, kdo to dá. Po dohodě se spoluorganizátorem VKT Pavlem Babicou a Michalem Bartákem jsme konzultovali nápad i s Michalem Horským s VKV, aby nám dal souhlas. Ctíme duševní vlastnictví koruny a nechtěli jsme, aby nic namítal.
72 hodin byl původně limit pro vyhlášení výsledků. Ale s tím, že kdo to stihne do 96 hodin, stále má právo na slávu, jídlo a pití na Holubyho chytě a bude ve výsledkové listině. Původní nástřel měl 339 km, tedy o 9 km než Spiš, zatím nejdelší slovenský ultramaraton. Míle považujeme za mezinárodní, takže slovenský nejextrémnější závod. Nakonec se naplánovalo 378 km a 14 km výškových (pozn. redaktora: skutečnost byla ještě výživnější). Specifikem byla možnost absolvovat 10% trasy alternativně při podmínce zachování pořadí vrcholů.
Na myšlenku závodu mě přivedl Svaťa Božák, můj dlouholetý sportovní vzor. Světová špička v utracyklistice si v rámci tréninku dává všechny vrcholy vrchařské koruny Valašska. Stal se i patronem jedné z vyjížděk VKT. Dal jsem s ním řeč, aby objezdil celou korunu, ale tvrdil, že má málo času. A co takhle závodně nonstop? A pak už to šlo samo. „Chytnul se“ Miro Martinček, oslovili jsme dalších pár sponzorů v Trenčíně, takže třeba Svaťa Božák dostal ubytování před závodem zdarma, sport bar nabídl zázemí startu. Termín byl jasný. Na Slovensku byl státní svátek a nebylo třeba si brát příliš dovolené. Start v osm večer, ať se startuje do tmy. Když extrém, tak extrém.
Velká gratulace k dokončení. Jak jsi byl spokojený?
Díky, ale mohlo to být lepší, do 72 hodin. Bohužel jsem bloudil, vymýšlel zlepšováky… a nakonec ujel 502 km při 6 hodinách spánku a 72 hodinách nespánku.
Já jsem jel na lehko, ale když jsem viděl Tvé brašny, tak velký respekt.
To byla pěkná blbost. Navíc se neustále kazily, spolujezdci mi je pomáhali opravovat. Na 350. km letěly k známému přes plot. Nechal jsem si jen peníze, mobil a jednu bundu. A pak jsem málem zmrznul.
Jaké byly Tvé zážitky? Zejména ty nejhezčí a nemyslím pocit v cíli a ty nejšílenější.
Hlavně fantastické. Napříč tomu, že si obvykle vybírám co nejextremnější závody, 72 hodinovka překonala všechno, co jsem zažil. Nejvíc kilometrů, největší převýšení, 24 hodin jízda v dešti v sobotu a pouhých 6 hodin spánku. Je to na knihu. Nejhezčí byly smsky plné lásky od manželky a podporující od Svati Božáka. Na to nikdy nezapomenu. Nejšílenější pak byl úsek Homolka-Baske v noci. Tam jsem se fakt bál. A že s námi tam jely další dvě holky, nechápu vůbec. Pak výjezd na Inovec v dešti a až do cíle dalších 20 hodin déšť a bouřky.
Jak hodnotíš po absolvování závodu letošní návrh trasy?
Absolutní extrém. V budoucnu bych chtěl, aby i úseky do kopce byly jezdivější a nebylo tolik tlačení. Dolů si myslím, že bylo v pohodě všechno, když jsem to jel i já se svými brašnami.
Plánujete další ročníky tohoto závodu?
Já jsem spoluorganizátor. Ale jestli do toho půjde i organizátor i sponzor Miro (bez jeho podpory by to nešlo. Díky jeho podpoře bylo startovné 0, i když jsou náklady čtyřmístné.
Jaké máte plány co do délky trasy a obtížnosti oproti současnému ročníku?
Zachovat styl po vrcholech vkt, ale volit kratší jezdivější trasu. Zachovat co nejméně asfaltu a dopravních komunikací, ale mít možnost dokoupit co 50 km jídlo a pití. A hlavně, příště si trasu před závodem projedu.
Děkuji za rozhovor.
Tonda Liebel
