Tak vezmi kolo a jeď! I udělal jsem tak. A nelitoval jsem. Do Strašic, zázemí závodu Tour de Brdy, jsem dojel ze svých domácích Dobřichovic po hostomické silnici č. 115, rovinaté podbrdské „magistrále“, kam jezdím na kolo, když se mi opravdu nechce šlapat do kopce. Silniční spojka č. 114 mě dovádí do Hořovic, odkud se vezu po č. 117 až do Strašic. Takový klid – skoro jsem nenašel náměstí! Hned jsem si ten závod oblíbil.
Restaurace Berten, výdejna to proviantu (před závodem se vydávají startovní čísla, po něm polévky a guláše), je zvenčí i zevnitř doslova ověšená koly. Vevnitř překvapí výstavní veteránské kousky. Jsem nadšen, objednávám si předstartovní kávu, pozoruji závodníky, vše objímá podzimní rozvážnost a spokojená mírnost. Je cítit, že sezóna pomalu končí.
Poslední závod série Galaxy je odstartován. Úvodní kilometry jedeme za zaváděcím vozidlem, což se mi moc líbí, protože mám na dohled čelo závodu. Jel bych tímto tempem klidně i déle. Leč, vůz přeci jen pouští závodníky před sebe a je třeba řádně se opřít do pedálů. Hned od začátku vidím, že ne nadarmo je tento závod nazván silniční/MTB. Krom toho, že spousta jezdců zvolila jako závodní stroj silničku, jsou cesty pro silniční styl jízdy uzpůsobeny.
Široké, až na výjimky se zpevněným povrchem. Proto – ostražitě reaguji hned na první skupinku, která kolem mě vzniká, a zkouším silniční taktiku. Brzo vytvoříme silné trio s jistým závodním nováčkem, ze kterého se posléze vyklube Luděk Novák, fotbalista z Čížkova, a dalším silničářem. Tenhle fotbalista v trenýrkách a botaskách šlape do úvodních kopců poměrně nekompromisně – je mi jasné, že ho nesmím pustit. Naše trio se sice ve sjezdu do Obecnice rozpadá, oba parťáci mi ujíždějí, ale díky změnám směrů se mi podaří je dotáhnout.
Pak už s Luďkem spolupracujeme po celý zbytek závodu. Dojíždíme další a další skupinky. Pravidelně se střídáme na čele. Není třeba odstupovat, jeden či druhý vždycky pozná sebemenší povolení tempa a okamžitě sám nastoupí. Na to, že Luděk jede první závod, má neskutečné nasazení. Inu, je to sportovec, a navíc týmový hráč, takže tenhle závod je pro něj jako dělaný. Za Padrťskými rybníky formujeme slušný vláček jezdců, bohužel, na čele se střídáme jen tři. Další kolega silničář se nás snaží disciplinovat, organizuje střídání, jenže ostatní jsou patrně dostatečně líní, Luděk jako nováček je naopak příliš aktivní, takže i přes snahy o organizaci jedem pořád na čele sami dva.
Přemítám, kdy nám dojde. Nemám sice GPS ani comupter, ale vím kolik je hodin a podle směru trati odhaduji, na kterém kilometru se zhruba nacházím. Tempo mi i tímto hrubým odhadem přijde zběsilé, odhaduji kolem 30 km/h, všechny kopce se jedou na těžké převody, ve sjezdech jsem rád, že nevidím rychlost. Na gely už nejezdím, vezu si v kapse dresu dvě müsli tyčinky, ale na to, abych je tu začal žvýkat, opravdu není prostor. V bidonu asi ¾ litru vody, těším se na občerstvovačku, která je (sic!) na 40. kilometru. Jenže – projíždíme kolem ní asi třicítkou. Malý stoleček se nachází několik metrů od trati, zastavení nepřipadá v úvahu. Takže je mi jasné, že pojedu na poslední lok. Rozhoduji se, že to vezmu jako trénink.
Luděk se „loučí“ asi patnáct kilometrů před cílem, já ale žádné loučení nepřipouštím, jedu vepředu a po pár minutách vidím, že parťákovi otrnulo a visí za mnou. Přichází „terénní“ část, lehká šotolina, tady mají navrch bikeři. Ti tak rozbíjí naši slušně zformovanou silničářskou spolupráci (no dobře, jel jsem na biku, ale v tomhle závodě jsem se cítil jednoznačně jako silničář). Jakmile se terén trochu srovná, dojíždíme dnes už poslední skupinku, kluky na silničkách, kteří se pár kilometrů před cílem už jen vezou a nechávají toho největšího, aby je odtáhl. Na posledním kilometru očekávám jejich ostrou bitku v divokém stoupání po dlažebních kostkách, ale nestalo se tak. Užívají si jeden z posledních závodů sezóny v klidu, společně všichni dojíždíme do cíle.
Výsledné umístění nepatrně za polovinou startujících mě uspokojilo, ještě víc ale nově navázané přátelství s člověkem, o kterém jsem se následně dozvěděl, že dnes absolvoval svůj první závod! Společně s Luďkem zavíráme cyklistickou hospodu. Tak zase za rok! A o tom to kolo, přátelé, také je…
Lucian Otáhal
