Účastníci starších ročníků si ale pamatují také zimu a sníh. Předběžně odhadnout, co si s sebou zabalit a jakou variantu oblečení zvolit proto nebývá jednoduché. Auto ale uveze i větší zátěž, než jednu přeplněnou tašku s dresy, takže se rozhodně vyplatí počítat s čímkoliv.
I když jsem do Josefova dolu, kde je každoročně start i cíl, vyrazil se všemi možnými variantami oblečení, teplota lehce nad nulou doprovázená vytrvalým drobným deštěm nepůsobila příliš pozitivně na bojovou morálku, jíž bylo v silné konkurenci tří a půl tisíc přihlášených zapotřebí. Neblahé pocity se ještě znásobily po příjezdu na místo. Zatažené šedivé nebe totiž nevypadalo, že by chtělo závodníkům dopřát alespoň špetku slunečního svitu a slibovalo všechno možné, jen ne pohodu, jaká doprovázela předchozí ročník.
Během rozjíždění ale déšť ustal a dokonce se zdálo, že za mraky začíná přece jen vykukovat slunce. Moje nálada před startem byla proto čím dál lepší, což plynulo ze zvolna stoupající teploty i místa těsně za startovním obloukem u kovového plotu, před nímž se nacházel neoficiální VIP koridor. Leč právě jeho existence si zaslouží kritickou připomínku. Nikdo přesně neurčil, kdo má nárok postavit se před ostatní a pořadatelé dlouho likvidovali většinu pokusů lidí z první vlny o překonání plotu. Náhle však zepředu přijeli jezdci z kategorie Elite, jimž si nikdo nedovolil odporovat. Marně někteří závoďáci poukazovali na to, že loni obsadili například třicátémísto a mají nárok postoupit kupředu.
Vznikl zmatek a řada sporů, které poznamenaly předstartovní náladu prvních řad. Na internetu se krátce po skončení závodu objevil komentář, s nímž se zcela ztotožňuji: „Prostě bud napište, že první předvlna (pod obloukem) je pro start. čísla 1-100, což by bylo logické nebo to zrušte, jinak tam bude stále bordel a tlačenice...!“. Naopak pozitivním krokem, souvisejícím s řazením do příslušných vln podle startovních čísel, byla striktní diskvalifikace při porušení pravidel. V předchozích letech nikdo až tak moc nehlídal, když se někdo nacpal dopředu a neměl na to nárok.
Nakonec jsme se nějak porovnali, někdo plot přelezl a protlačil se kupředu, já zůstal stát hned za ním. To už zbývaly poslední minuty do startu. I počasí začalo vypadat nadějně, přestalo pršet a teplota malinko povylezla nahoru. V deset zazněl výstřel, po němž přibližně šest set cyklistů první vlny vyrazilo k prvnímu dvanáctikilometrovému stoupání z Josefova dolu na Černou horu (ne úplně na vrchol, ale po modré turistické značce vedoucí nedaleko), které je rozděleno na dvě části rychlým sjezdem od hrabětické kapličky k přehradě.
Loňská zkušenost říkala, že pozice, kterou závodník získá a udrží v úvodních kilometrech, bude rozhodující pro celkový výsledek. Na hřebenech už totiž není snadné něco dohánět. Proto jsem i já směle vyrazil a dral se kupředu. Sebedůvěra letos rozhodně nechyběla, minulý rok se mi v prvním kopci jelo vyloženě skvěle a řada soupeřů zůstala daleko za mnou. Jenže tentokrát to nějak nevycházelo. Nohy nechtěly chytit správné tempo, takže místo očekávaného zisku přišel pozvolný propad. Pravděpodobně důsledek celkové únavy na konci dlouhé a náročné závodní sezóny.
A aby toho nebylo málo, s přibývajícími výškovými metry ubývalo naděje na slušné povětrnostní podmínky. Ještě před Hraběticemi začalo znovu mírně pršet a kousek za přehradou už bylo zřejmé, že to nebude žádná velká legrace. Déšť nabíral na intenzitě, teplota klesla přibližně ke třem stupňům nad nulou a na hřebenech převzala vládu místy nepříjemně hustá mlha.
Doufal jsem, že po krátkém odpočinku ve sjezdu k přehradě se mi podaří rozdýchat počáteční krizi a druhou polovinu stoupání absolvovat s větším přehledem. Chvíli to tak opravdu vypadalo, ale zakrátko se nohy začaly znovu zasekávat, takže se nepodařilo zabránit propadu do ještě slabší skupiny, naštěstí už poslednímu. Po výjezdu na hřebeny se mi povedlo zmobilizovat síly a poskočit ještě kousek kupředu dojetím menší skupinky před námi. To byl ale také jediný moment, kdy bylo něco takového možné. Poté už se startovní pole definitivně rozpadlo a poskočit ještě blíže k předním pozicím v nastoleném ostrém tempu po panelovce vůbec nepřipadalo v úvahu.
Někdy v té době mi navíc popřálo štěstí, když jsem se těsně vyhnul pádu přede mnou. Příčinu jsem nezaregistroval, ale odhaduji to na klasické „líznutí si“, jež jeden z jezdců neustál a tvrdě dopadl na beton. Pak už ale závod probíhal podle očekávaného charakteru. Jednotlivé skupiny se doslova řítily závratnou rychlostí po hřebenovce, přičemž v té mojí se dokonce dařilo střídat na špici, což zase nebývá tak obvyklé.
I když jsem ČT Author cup nejel letos poprvé, s ohledem na mlhu a omezené výhledy se mi chvílemi vůbec nedařilo odhadnout naší pozici na trati. Alespoň základní orientaci tak poskytoval jen počet odjetých kilometrů. Až ke konci závodu přišel dlouhý sjezd k velké občerstvovačce na okraji Bedřichova, který mi konečně přesně určil mojí polohu. Pak už zbývalo „jenom“ vystoupat zpět k přehradě a po závěrečném výjezdu k hrabětické kapličce přišel rychlý sešup dolů do cíle.
Jenže právě úsek z Bedřichova ukáže, kdo na co ještě má. Do té doby kompaktní skupina se roztrhala a rozsypaní jako korálky jsme se šplhaly vzhůru po horských cestách. Na mě už začala výrazně doléhat únava, takže po silnici od přehrady nahoru k Hraběticím se mi podařilo vyjet s velkým přemáháním a vidinou toho, že cestou z kopce dolů si trochu vydechnu. I když se posléze opravdu povedlo trochu uvolnit unavené nohy, současně začalo být zřejmé, že promočené oblečení už v rychlém sjezdu neskýtá takový tepelný komfort jako na začátku. To bylo patrné i v cíli, kam někteří účastníci dojížděli pobledlí až promodralí zimou a třásli se jim ruce tak, že nebyli schopni udržet kelímek s čajem, který ač vlažný, přinášel tolik potřebnou první pomoc.
V závěrečných kilometrech jsem i já poněkud prochladl. Letos opravdu zvítězil ten, kdo nepodcenil oblečení. A co se týká mých plánu na umístění do stovky, tak to mi i přes počáteční potíže uteklo jen o tři minuty, což ovšem při tak velkém počtu závodníků představovalo zásadní časovou ztrátu a až 138. místo. V cíli už jsem se pak kvůli narůstající zimě dlouho nezdržel. Sezóna 2016 pro mě následně skončila převlékáním se ve stísněných prostorách nastartovaného auta, které začínalo jen zvolna topit. To však nebrání v plánování a přípravách na příští rok, kterýbude doufám stejně bohatý na závodní zážitky,jako ten letošní.
Ondra Hladík
foto: bbbvesin, David Žižka
