Před
Na otázku, proč jsem 11. 11. 2015 v 11 h 11 m 11 s odmáčkla registraci na výše zmíněnou akci, odpovím, že nevím. Některé počínání nemá logické odpovědi. U mě obzvlášť a už se s tím ve svém věku docela učím žít :-) Jako několikátý náhradník jsem se startem nepočítala. Nominovat se přes vrcholy v čase předvánočním a bez auta mi přišlo trochu časově nemožné, raději jsme s Jíťou pekly cukroví (což se, pánové, na silvestrovské Javornici hodilo, že). Sice jedna z kešek byla poměrně blízko, někde u Kounova, ale když jsem pak četla, jak tam kdosi lezl po kolenou půl noci a stejně nenašel, i tyto snahy na nominaci jsem pustila z hlavy a volila příjemné útulno vytopeného bytu. Kdybych věděla, jak ta loudací akce uvnitř se mnou zamává, až se opravdu stanu aspoň na chvíli Loudalkou …. šla bych světa kraj :-)
V květnu startovkou otřáslo jakési zemětřesení a start odřeklo několik odvážlivců přede mnou. To už mi Milan Sunkovský sděluje, ať se připravím. Situace začala být napjatější a napjatější, když přede mnou byli už jen dva adepti a tak to bylo asi týden před startem. Hlava zvažovala pro a proti, jestli je to nutné, jestli není lepší po vyjížďce zalézt doma do sprchy, jestli terény jsou tak šílené, že z nich druhý den uteču (po přečtení pár reportů) a že to prostě není pro mě. Zdá se mi, že s kolem na zádech musíme lézt na vysoký komín a budím se hrůzou (to tam sice Čépa nedal, ale po vydatném dešti jsem ve „slaňovacím“ úseku nad Mží opravdu trať na chvíli opustila).
V pondělí dopoledne volá Milan Silný, ať potvrdím, jestli jedu. V noci jsem byla přesvědčená, že ne, proti bylo víc než pro. Mám na rozhodnutí asi dvě hodiny, Milan ještě kontaktuje jednoho přede mnou, že se prý žení a nevěsta se o něj bojí – velmi povzbudivé. Takže jedu :-). Po…... se dopředu je to nejjednodušší, na to je vždycky času dost. Narychlo si půjčuji ještě pár věcí, stříhám karimatku na nutný kousek pod záda, balím a zase vyhazuji, bez čeho jde určitě přežít. Gary jde rychle k Martinovi aspoň na výměnu předních brzdových destiček a rychlé zkouknutí. Je mi přiděleno startovní č. 44, začínám být pověrčivá, to mi vloni na Házmburku přineslo štěstí a asi si ho začnu na akcích objednávat (když může mít Jágr své, tak proč ne já :-).
Středa 1. 6. - start
Do Slaného vyjíždíme z Rakovníka na start čtyři. Tři ostřílení borci a já. Jedeme vstříc černé obloze se dvěma krásnými duhami, co to asi znamená. Cesta do Slaného pro mě představuje překonání prvního bobříka. Projíždíme místem, kde jsme se s Michalem přesně před tři čtvrtě rokem naposledy rozloučili a kdo by tenkrát řek, že za hodinu se všechno otočí vzhůru nohama, vše se zase vrací a není to jednoduché (člověk má paradoxně hrůzu z uklouzaných srázů, ale šance přijít o život na silnici je opravdu asi mnohonásobně vyšší, možná i ten výlez na komín by byl někdy bezpečnější).
Naštěstí tam nejsem sama a po příjezdu na zimák začínají hlavu zaměstnávat docela jiné věci. Spustí se průtrž, což je dobře, protože se aspoň na noc vyprší a my jsme ještě schovaní. Prohodíme pár slov s Honzou Zídkem, poznávám nestora cyklotrempinku Honzu Vlasáka, ostřílenou bikerku Vlaďku, co znám jen z rozhovoru po Tisíci mílích a spoustu dalších, mezi kterými se krčím na lavici a netuším, co mě čeká. Dostáváme 38 listů map a nějaké drobné instrukce, hlavně že nám tedy nikdo nikdy nepomůže :-).
Konečně se dočkáme 22. hodiny a jsme vypuštěni na trať. Začínáme schody ze zimáku, divím se, že jdou všichni pěšky :-), myslela jsem, že takových nás bude málo. První zrada začíná záhy u jednoho ze slánských rybníků – blátivá uklouzaná stezka nepříliš široká vedle hrany rybníka, docela šance na večerní koupel hned po startu. A nadšení slánských rybářů, naštěstí žádný z Loudalů se nestal obětí trestného činu. Bylo dlouho sucho, bláto pod koly je najednou trochu cizorodý materiál a já toho moc nevidím. Potřebuji si poštelovat cedulku s číslem a karimatku, co visí na řídítkách, aby světla pořádně svítila, kam mají. Uhýbám stranou a než to dám do cajku, peloton mi ujede. A to není dobré hned na začátek.
U Krakovce
Za rybníkem se rozhlížím, kde uvidím světýlka, marně. Zastavuji na křižovatce, zkoumám mapu a v tom přijedou za mnou ještě dva opozdilci – Jitka Křížová s Lubošem, oba Moraváci. Jsem za ně ráda. S Lubošem pak strávíme na cestě ještě další dva dny, Jitka se od nás ještě v noci oddělí (přeci jen je hlavně běžec, obdivuji, že se na tuto akci vůbec dala).
Zjišťuji, že se v noci umím motat i tam, kde to vcelku dobře znám a že možná taktika Honzy Vlasáka zalézt a jet až ráno se světlem má něco do sebe; noční koukání do mapy unavuje, zdržuje.
To už bylo trochu přes, ale projeto
Na křižovatce u Lašovic a Všetat na chvíli složíme hlavu v autobusové zastávce. Zaspíme asi jen chvíli, moc to nejde, tvrdá zem, kopřivy, zima, brzy začnou jezdit auta a ráno nás přivítá deštěm, mlhou, zimou – křivoklátské jezinky se tedy činí. Mrchy, já myslela, že to jsou kamarádky, miluju běh a kolo v zamlženém lese, kde čarujou a vaří ty svý mlhy, a kde nikdo není. Ale takhle po ránu na mě. A mám to 10 km domů a zjišťuji, že jsem v noci ztratila pláštěnku. Naštěstí vezu ještě nejlevnější pončo z Tesca; všechno igelitové, co máme, se bude postupně hodit.
.jpg)
Čtvrtek 2. 6.
Čeká nás Javornice (za kterou se Čépa předem na startu omlouvá, že nevěděl, že bude pršet :-), počasí se postupně vylepšuje, Luboš je nadšen spoustou brodů a já jsem ráda, že po deštích kupodivu vody není až tolik a vše jde v pohodě projet. Na Macháči konečně káva. Od Zvíkovce se stočíme po silnici zpátky na Chříč, Slatinu a pak po červené až na 
Mariánský Týnec, směrem do okolí Střely. Jedna z mých oblíbených tras, takže Luboše v podstatě provádím bez nutnosti zkoumat kudy kam. Podél Žebnického potoka spadneme do Plas, kde dáváme výborný oběd. Odtud směrem na jihozápad už nemám akční rádius, ale trasa vede vcelku jednoduše po červené do obce Krašovice, kde dáváme kafe, chceme přečkat déšť – to ještě netušíme, že déšť velmi záhy přestaneme řešit jako překážku, prostě se nám stal součástí a spíš se divíme, když zrovna neprší.
Putujeme pořád jihozápadním směrem, přes vodní nádrž Hracholusky někam na Tachovsko. Déšť se střídá chvílemi se sluncem, abychom aspoň trochu oschli nebo se pořád nepařili pod igelity, ale vcelku nás tak průběžně provází. Lesní cesty samé bláto, nad vesničkou Kokořov se po cestě valí voda, protrhla se nějaká hráz, místní nás varují, ať tam nejezdíme, ale je to kousek, projíždíme bez úhony, od bláta jsme stejně od hlavy k patě, pokud vyloženě neplaveme, je nám to jedno. Prostě si zvykáme na loudací počasí a loudací cesty. Deště v západních Čechách v minulých dnech nadělaly opravdu paseku.
Taková loudací parádička
Luboš přiznal malou krizi u Plas, mě stihne v podvečer slušná, projíždíme Kladruby (před nimi nás dohání Loudal, co pro defekt kola šel 17 km do Rakovníka a 10 hodin čekal na opravu - nechápu), nepříjemná hostinská a drahý nocleh mě rychle vyvádí z touhy zůstat a probírá mě spíš pěší výšlap a kolovýtlač po modré, první pád v kořenech, sjezdík do Stříbra už pomalu za tmy. Ve Stříbře začínáme shánět nocleh, potřebovala bych se trochu líp vyspat, nechci zase někde v zastávce. Zastavuje auto a vyskakuje nadšený chlapík se slovy: "jé, vy jste Loudalové, turistická ubytovna je v Kostelní ulici, už tam je parta před vámi – Chéma, Monika, atd., Loudání jsem nikdy nedojel".
Kostelní projedeme křížem krážem, ubytovnu nenacházíme, místní nevědí, všechny penziony obsazené nebo předražené, pomalu půlnoc. Čaj v šíleném baru, ženská ochotná, hulí první ligu, řvoucí televize, hnus, ale na chvíli teplo a střecha. Takže hurá na trasu – trochu to probere, na chvíli. Stoupáme po červené ze Stříbra zpátky do přírody, vleču se odevzdaně za Lubošem, který naštěstí přehlédne odbočku a díky tomu najdeme v lese boudu boudičku dřevěnou, ošklivou, starou, zamčenou. Ale zezadu chybělo prkno nebo ho Luboš zlikvidoval, ani nevím. Nebýt boudy, zastavil by nás ohradní drát a možná bychom šli ve stopách Honzy Vlasáka vloni nebo předloni, kdy si takto poranil rameno. To zjišťujeme až ráno.
Boudo, boudičko
V boudě boudičce přebývá nějaký opeřenec, který se nás bojí, fakt jsme ho nechtěli vyhnat z domova. Koukám na interiér poněkud podezíravě, vybaví se mi barvité Michalovo líčení, jak tahal kola Marty a Ireny v Alpách zpod kůlny, co na ně při bouřce spadla. Pokud ten příbytek vydrží, asi si přivezu coby suvenýr aspoň blechy nebo jiné parazity. No ale: "Chtěla jsi do hotelu s all inclusive nebo na Loudání??? V noci začíná pěkně lejt a dovnitř neprší, úžasnej hotel. Pták by se taky rád schoval, s rachotem asi dvakrát přilétá, ale vždycky se nás lekne a zvolí raději moknutí, je mi ho líto, moh tam být s námi přece. Jakžtakž se trochu vyspíme, to je podstatné.
Pokračování příště...
Silva Lovětínská
