Pátek 3. 6.
Než se ráno dobalíme, přestává pomalu pršet, nacházíme červenou, docela výživnou a míříme po trase k říčce Mži. A……. nastává pro mě problém, první úmyslné objetí trasy, klouzavé kořeny ve srázu nad řekou nedávám, bojím se, že se někde zaseknu a nepůjde to tam ani zpátky, jsem na tohle srab. Nechci nikomu přidělávat starosti, volím únik a loudalizaci (kolik jich ale asi ještě posbírám neúmyslných :-) a s Lubošem se domlouváme na srazu v Milíkově.
Mé kroky zřejmě někdo nahoře sleduje, v lese na zpáteční cestě potkávám sympatickou běžkyni, co mi poradí rychlou cestu do Milíkova a kousek jde se mnou, jinak bych to zoufale daleko obcházela nebo objížděla. A říká, že s kolem by tam nešla ani za zlatý prase, za mokra už vůbec ne a varovala ještě před jedním úsekem. A začíná další slejvák. Takže objedu ještě kousek a jsem o chvilku dřív ve Svojšíně – krámek s hospůdkou, příjemná paní, výborný kafe, čaj, snídaně, ráj na Zemi.
Cedit zase na chvíli přestává. Chvíli čekám na Luboše, který zaplaťbůh i další úsek dal bez karambolu. Od paní se dovídáme, že parta před námi už tudy jela asi před 2 – 3 hodinami, o co šli dřív v ubytovně spát, o to dřív vylezli. Pokračujeme po červené podél Mže, ztrácím pro změnu čiré brýle, domů asi přijedu opravdu na lehko, jestli to tak půjde dál.
To jsme nemuseli přeplavat, asi že tam naproti seděl ten medvěd :-) a i Čépa vyměk
Trasa nás postupně od vody odvádí, stoupáme po zelené ke tvrzišti Záhoří, s mírným zakufrováním po žluté na zříceninu Volfštejn. Tam potkává Luboše první defekt a já, když vidím, co vytáhne z kola za duši, trochu se zhrozím. Slepovaná stařena má tedy něco za sebou a řekla bych, že před sebou už fakt nic. Dává druhou, vzápětí opět prázdno a zjišťuje, že si omylem přibalil duši, co byla na zalepení. Nechávám ho, než zalepí a jedu do Horních Kozolup na kafe a prozkoumat terén ohledně budoucího noclehu, protože další noc někde v zastávce nebo v lese nějak odmítám. Jednou bych se potřebovala prospat trochu líp.
Volfštejn
Dobří lidé vyjmenují asi tři místa, vzhledem k času je mi jasné, že do krasíkovského penzionu bychom dojeli někdy hodně pozdě. Ve vísce Mydlovary se sice nepotkáváme s hostinským, co by nás mohl nechat přespat, ale velmi ochotným chalupářem. Luboš trvá na tom, že pojede dál, že přespí někde venku, já nabídku na nocleh a sprchu přijímám. Lubošovi věnuji jednu ze svých duší, kdyby měl zase problém a ať klidně spí třeba obtočený kolem větve na stromě, já jdu do postele. Z chalupáře se vyklube docela stejná krevní skupina a na chvíli držím v ruce krásně znějícího Fendera a před spaním maličko zamuzicírujeme. No ale ten den jsme neujeli skoro nic :-(
Sobota 4. 6.
Je docela pěkné ráno, počasí se na víkend postupně zlepšuje, holt kdo si počká, ten se dočká :-) Vstávám kolem páté (ale i to je na Loudání pozdě) a jedu, co jel Luboš večer. U potoka Hadovka potkávám Jitku s Honzou Vlasákem, přespali u trempíků u potoka. Uděláme nějakou fotečku a já „peláším“ dál. Před Krasíkovem dostává Loudání svému mottu, kolo v jednom místě nejde ani tlačit, ani nést, ani nic, jsem tedy teprve teď na Loudání, 3x hurá.
Po uklouzaném blátě ve srázu kloužu pořád dolů. Nějak se s Garym odsoukáme vedle cesty do trávy, kde to tolik neklouže a je se za co chytit. Krasíkov opravdu výživný. Po modré na Domaslav čeká nějaké přenášení padlých stromů, ale to je vcelku v pohodě, taková běžná loudalovina, jinak pěkná lesní cesta (bláto už nějak neřeším) a po odbočení na zelenou kolem Kosího potoka se rozplývám, nádhera. I když kořeny občas donutí jít po svých, údolí je překrásné a já si užívám samotu v přírodě, kdy tam člověk zapadne, je její součástí, splyne s okolím, tak jako mockrát. Luboše dojedu ve stoupání na Vížku, na chvilku se ještě potkáme dole znovu u Mže. Úsek po červené ve stoupání od řeky donutí zase zapřemýšlet, jak to kolo dostat nahoru. Dostávám grif – lezu v podřepu pozadu a Garyho po kouskách táhnu, příště si beru provaz.
Dole šlápnu do pedálů, cyklostezka do Plané je celkem rychlá. Chyba – v Plané se nacpu k prasknutí, ztěžknu a trpím, jako kdybych tohle nevěděla, ach jo, tak se mi pěkně jelo, teď usínám za řídítky. Trasa nás vrací na zelenou ke Kosímu potoku, ale tentokrát už k Mariánským Lázním. Zjišťuji další nechtěný kufr, pozdě si přečtu povídání vedle mapy, ale nevracím se a nějak dojíždím do Mariánek. Průjezdy civilizací mi nejdou. Nějak tam nepatříme, zdržuje to, než se člověk vymotá správným směrem; dávám rychlé kafe, nákup v Lidlu (čekají opuštěné signálky bývalou železnou oponou) a pokračuji dál po žluté na Hleďsebe a Krásné.
Jsem vcelku v pohodě, jela bych dál, ale v noci na hranici v Českém lese by se asi dalo pěkně zabloudit a je to konec světa, GPS nevlastním. Volám Lubošovi, kde je za mnou, jestli na něj nepočkat, dovídám se něco o prdeli orangutana (to měl být asi spíš pavián; to nás tak nějak průběžně asi potrápí všechny i přes nánosy vazelíny) a že morál dnes pokračovat fakt není a hledá (a našel) bydlení v Mariánkách. Taky na něj došlo.
Mariánské Lázně
Netuším, že v Praze po mapě mě až tak sleduje a vše prožívá se mnou Stáňa alias Velký Bratr :-) a když vidí motání mého čtverečku na mapě, volá, že určitě hledám bydlení, napoví penzion Makovna ve Třech Sekerách. Doporučuji. Spím neloudalovsky dlouho. Jak dřevo.
Pokračování příště...
Silva Lovětínská
