Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Cyklotremp opět na mílích, 1. část

1.3.2017 10:21

Honza Vlasák, cyklotremp a dobrodruh na dvou kolech, se vloni odhodlal znovu postavit na start nonstop závodu 1000 mil. Své zažítky během zimního cyklospánku sepsal. Cykloserver vám je na pokračování v tyto téměř jarní dny předkládá pro pobavení a inspiraci.

Bookmark and Share

Přepředloni, když jsem jel vlakem dom z cíle 1000 mil, mně jedna spolucestující – docela pěkná baba – odhadla na 80 let. To mě utvrdilo v přesvědčení, že už nikdy…  Po týdnu začínaly hlodat v hlavě obavy, že mně ta nechuť dlouho nevydrží. Po dvou měsících jsem začal nostalgicky vzpomínat a oko vlhlo. Ale toho silvestra jsem se přihlásit ještě nezkusil. Nic neuspěchat. Čas se musí nechat dozrát.


Za další rok jsem se posunul k: “na silvestra si natáhnu budík na 23:40 a přihlásím se." Ještě jsem si nebyl jistej, jestli fakt chcu. Přihlašovat se na www.1000miles.cz za 10 minut dvanáct se ukázalo jako dost hloupý nápad. Totálně zahlceno. Povedlo se to na osmý pokus. Teď vyplnit formulář. V tom stresu jeden zapomene i jak se jmenuje. Třetí pokus byl úspěšný. Až tak, že přišel potvrzovací mail. Jenže je už půl jedné pryč. Ospalost ze mě definitivně spadla. Přesto jsem nad ránem usnul.


Ráno ve startovní listině se vidím až daleko mezi náhradníky. Teprve teď mně dochází, jak moc chci jet. Ale okolnosti stojí při mně. Desítky borců, kteří preventivně vzdají ještě před startem pomůžou k posunutí se mezi startující. Je to dobrý.


Přes zimu se trochu obalit energetickým sádlem, na jaře nahnat tudlenctu kondičku, formu doladit na Loudání – to je podobný závod jako 1000 mil, ale trochu jiný. Trochu kratší, takový sprint, kolem 700 km. Každopádně taky velký dobrodružství. Na dobrodružství je dobrodružný to, že nevíš, jak dopadne. Tentokrát dopadlo relativně špatně. Srážka s neviditelným drátem kravského ohradníku přes cestu, zlomený dvě žebra a zhmožděný ramenní kloub. Jen dvě žebra a rameno! To je malina! Nejvíc to bolí když ležím. Kýchnutí nepřipadá v úvahu. Řeší se to tak, že si stisknete nos. Kýchnutí se za chvilku vytratí. Míle startují až za tři týdny. Pořídím vobenzim. Po tom se zahojím než bys řekl švec! Jak šel čas, optimismus se vytrácel. Týden před startem ve mně vítězí měkejš a pro letošek vzdávám. Žebra se fakt zahojily docela rychle, ale rameno bolelo skoro rok.


Žádná depka se však nekoná. V září na mílařské afterparty jsem se hned přihlásil na příští ročník. Vím, že rok uteče jako voda. A taky že jo.


Loudání bylo letos ve znamení poezie. Na trase jsem se totiž potkal s Jitou a táhli jsme to spolu až do cíle. Skončil jsem trochu zakomplexovanej, páč „rýmy marně hledám, buňky na to nemám“, ale Jitka básně přímo chrlí, tak se to vyrovnalo. Psychická i fyzická konstelace je na nadstandartu. Je to dobrý.

Anna Orsi, vítězná běžkyně

V sobotu 2. července 2016 jsme se všichni sešli v nejzápadnější české dědině jménem Hranice. Od teď se budem starat jen o to jak naplnit břich, kde složím hlavu na noc, a abych dojel co nejdál. Pozdravit se a pokecat s kamarády, dokud je čas. Svéráz Petr Ozogán se zúčastnil všech ročníků. Většinou pěšky. Loni dokončil míle s nesmyslnou mini koloběžkou. Takže víceméně pěšky, a přitom po náročnější cyklistické trase. Trvalo mu to krutých 26 dní, 18 hodin a  34 minut. Letos to zkusí na kole. Zdenál Martínek loni nejstarší účastník s nemocným srdcem…nebo cévama, nebo tak něčím. Na Mílích se mu ten krevní oběh fajn upravil a vyladil. Chválí si tu bezva terapii a je tu i letos. „Vezu půl batohu léků, ale bez nich to nemůžu riskoval“, říká.

Blanka Nedvědická, vítězka mezi ženami


Blanka Danihelková … kamarádili jsme spolu tenkrát za mého života v Tatrách. Už se jmenuje jinak, ale je to pořád ona. Má v úmyslu vyhrát. Takových je tu víc, včetně Honzy Tyxy. „Musím dát pár hltů kořalky, bych dobře spal a byl ráno svěží a pln energie“, říká. Za hluboké noci jsem šel na wc … Honza sedí s kamarády ve foyeru spací tělocvičny úplně svěží. Ani stopy po ospalosti. Evidentně mají o čem diskutovat. Žel jsu v útlumu a nevnímám.
 

1. den - neděle 3. července

 

Svítá. Přichází den D. Všichni vychutnáváme poslední ráno, kdy se nemusí vstávat. Po osmé přece jen se drápu ze spacáku. Kouknu na nebe – pršet by dnes nemělo. Nikde a nikdy mě nezajímá počasí tak moc jako na Mílích … a valím do krámu, aby mně spoluzávodníci nevykoupili koblihy.
 

Poleháváme, posedáváme porůznu po okolí, kecáme o samých důležitých věcech… třeba kolik brzdových destiček do zásoby kdo veze. Já jen pro sichr jeden ne úplně nový pár. Vím že ty, co mám v brzdách, neojedu ani kdybych se snažil sebevíc. S řetězem to mám stejný. Bez problému mně vydrží dvakrát 1000 mil. Oběd – grilovačka přímo tady na základně. Nic moc. Předstartovní brífing. Honza Kopka nám dává rady do života – bacha na závory na lesních cestách, škůdce lesů dřevorubce. Na Slovensku se k nebezpečí přidávají cikáni a medvědi. Když ho potkáte, vyvarovat se prudkých pohybů, pomalu ustupovat, nedívat se mu do očí. V povinné výbavě je obranný spreju. …a je čas valit na náměstí – na místo startu.

 

Já jsem říkal, že ten rok uteče než se naděješ. Vyprovází mě místní kamarádi - parťáci z cyklistického klubu Bramborárna Třebeň. Udělám všechno, co bude v mých silách, abych nezklamal důvěru. Společná fotka, a nezbývá než vyrazit do té Nové Sedlice - poslední to dědiny před hranicí s Ukrajinou. Je nás 155 a máme to 1681 kiláků. Všichni jsme rádi, že ani trošku neprší.


Začátek je mírně do kopce. Nerad bych aby mě hned utrhli, tak se snažím víc než obvykle. Každopádně to chce klid. Cesta je daleká. Za chvilku se míjím s rychlíky, kteří se už vrací z Trojmezí – místa ostrého startu. Brzo odbočí do lesa.

Dojíždím k dvěma opravujícím zadní kolo zdeformované přehazovačkou v drátech. Nešťastník je reportér časopisu REPORTÉR Tom Poláček. Urazil potom ještě víc než 500 km. Inspirace pro podmanivý článek nasbíral hromadu, a o to běží. Cíl je formalita. Cílem je cesta. Ale to je profláknutý bonmot. Přispěl jsem ke zdaru opravy půjčením centrklíče.

 

Valí to dnes dobře. Tápal jsem jen jednou na podmáčené pasece v lůnu lesů. Kolem šesté přece jen hustě sprchlo. V autobusové čekárně se nás sešlo sedm. Zatím je pole závodníků docela nahusto. Den ode dne bude řidší a řidší. Oblékám pláštěnku a vyjíždím, načež déšť ustává. Normální to úkaz. Zároveň se mnou jede Pavel Chuchma se dvěma děckama. Maminka je v porodnici a taťka hlídá synky 8 a 10 let. Paráda! Táta má defekt. Není čím jim pomoct, tak jedu dál. Safra, zapomněl jsem si je vyfotit. Už jsme se nepotkali.

 

Jedu teď s Petrem Ozogánem. Naučil se jezdit na kole docela dobře. Nedostatky v technice jízdy nahradí perfektní kondičkou. Rádi bychom dnes skončili než se úplně setmí. U rekreačních rybníků za vsí Velký Luh určitě najdem krytou verandu. Podařilo se. A co to vidí naše oči v kůlně vedlejší chaty?! Dvě spoluzávodnice – Maja Jehličková s němkou Solveig Goldbach. Nadšeně se zdravíme. Paní domácí nás pohostila čajem. Pohoda.
(Dnes to bylo 50 km – převýšení 997 m.)

2. den -  pondělí 4. července

Ptáci začínají štěbetat ještě před rozedněním. Teda kolem půl čtvrté. To je náš čas. Než se vytrepeme na trasu, je bílý den. Nebe je fádně modré bez kazu, rosa taková, že ve vysoké trávě si připadáš jako ve vodě. Trochu to studí. Jak z ní vybřednu, ždímám ponožky. Jeden tím ztratí ňákou minutu, ale než dojedu do Nové Sedlice, ta ztráta času se vstřebá.

Nad Kraslicemi


Než sjedeme do Kraslic, fascinovaně koukáme na úžasnou hladinu inverzních mračen. Nad hladinu vystupují vršky kopců. My, líní lidé z nížiny, tohle moc často nevidíme. Je to pro nás svátek. Sjeli jsme pod hladinu, a než jsme v sámošce doplnili břuch, mlhy se rozpustily a slunce peče z modré oblohy. Ani jsme si nevšimli, že mokré nohy z rosy rychle oschly. Ale jen po divočinu před Perninkem. To rašeliniště je zlé. Zapadám do močálu skoro po kolena. Šutry, zbytky dřev…tápu na dně hlubokého úvozu. Nahoře je neproniknutelné houština. Nedovedu si představit trepat se tady ve sportovních tretrách. Jak se dostanu na pevnou zemi, vlezu v sandálech do potoka bez nejmenšího váhání a zůstanu tam dokud proud neodplaví humus z nohou.

Nad Kraslicemi


Hospodu v Perninku si skutečně zasloužíme. Než jsem dojedl vydatný oběd – žel nepamatuju si, co to bylo. (Vždycky si umiňuju, že si budu obědy fotit. Patří k nejvýraznějším zážitkům Mílí.) Objevil se Tom Poláček. Z tlumoku vylovit noťas --- eee --- koukám na to vyjeveně. „Su novinář. Jedu pro časák Reportér. Tak to jo. Mimochodem, ten článek je dobrej. Než jsem se odřítil. Je tu Petr Ozogán. Mám ho v patách, ale to mě neznervozňuje.
Tu hospodu dost ošidil. Dohnal mě než jsme dojeli do Božího Daru.

 

Stran chcíplého psa je to tu pořád stejný. Kupodivu jsme naďabili na docela ucházející sámošku. Ucházející jen zvenku. Nemají rybí salát! Zrovna když mám na něj takovou chuť! Trochu jsem vynadal chlapovi v pokladně, ale on neuznal chybu – že jej nemají, protože to nikdo nekupuje. Chlape, neštvi mě. Bodejť by ho kupovali, když nemáte. Ale to mě nepřekvapuje. Že tady chcíp pes, vím dávno. Do prdele! Jak málo stačí jednomu k rozladění. Petr koupil bramborové lupínky a je v pohodě. Než dojedu do Sedlice, naštvání se vstřebá.

 

Vytratilo se za chvilku. Trochu mě mrzí, že jsem chlapovi zkazil náladu. Snad ne moc.
Po sjezdovce ke Klínovci jdeme pěšky. Traverzující stezkou k lesu jedem. Po „hravých“ kořenech jedu jen já. Petr zůstává vzadu. Přecenil jsem se. Přední kolo jsem zapomněl v hlubokém rigolu mezi kořeny, a už letím přes řídítka, trochu doprava, a po zádech dolů z meze vysokým borůvčím. Zarazil jsem se zátylkem o kus napolo shnilého kmene zarostlého v tom borůvčí. Safra, hned zkouším jestli jsem neochrnul … je to dobrý. Krční páteř to zřejmě přežila. S hlavou moc neotočím, ale těžko říct, jestli je to stejné, nebo horší, než předtím. Zachránil mě batoh na zádech a přilba. Celou cestu na vršek Klínovce zkouším točit hlavou sem tam. Fakt to není horší než před tou tlamou ... fajn.


Tamní hospoda mně neutkvěla v paměti. A jedem dál. Občas se s někým sjedem a zas rozjedem. Jaro Gažo nepotřebuje jíst, ale bez občasného cigára se neobejde. Projíždíme Kovářskou … kdosi tu zůstává na noc. Já s Petrem jedem dál. Ještě vyjedem na velký kopec. Každý výškový metr dobrý. Na vlakové zastávce nad dědinou prohodíme pár slov s kamarádem, kterej se tu rozkládá na noc. Leze na něj ňáký sviňa bacil a nerad by to přepísk hned na začátku. My jsme dospěli až do osady Mezilesí. Lufťáci vesele piknikují na zahradě. Spoluzávodník Jaro kempuje za poslední chalupou. My jdem k lufťákům poprosit o vodu. Dopadlo to dobře. Noví kamarádi vyklidili přístřešek dřív, abychom měli klid. Pivko taky bodlo. Pošlu jim svou knížku.
 

Dnes to bylo 104 km. Nastoupáno 2776 metrů.

 

Pokračování příště...

 

Honza Vlasák
 

Diskusní fórum pro: "Cyklotremp opět na mílích, 1. část"

Názor Autor Datum a čas
RE: Cyklotremp opět ... Honza V. 6. 3. 2017, 17:28
RE: Cyklotremp opět na mílích, 1. část
teď zjišťuju, že v prohlížeči explorer tahle diskuse nefunguje. V google chr. je to snad ok. Takže reaguju se zpožděním. Čtu po sobě tolikrát, že to prakticky znám nazpaměť. "mě / mně" ... v prvním řádku fakt chyba. Dále je to správně. Interpunkce .... asi nemá smysl to rozebírat konkrétně. ..
RE: Cyklotremp opět ... redakce 3. 3. 2017, 08:40
RE: Cyklotremp opět ... M 2. 3. 2017, 22:13

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |