Časně zrána v Liptovském Hrádku
19. den – čtvrtek 21. července
Zadní kolo se výrazně viklá. Dochází mně, že muset to zabalit kvůli poruše, by mně hodně vadilo. Konečně chápu ty sportovce, kteří mluví o tom, jak je fanoušci ženou dopředu. Fakt to kamarádům nemůžu udělat – vzdát takhle blízko cíle. I když … ta konečná se blíží zoufale pomalu až neznatelně.
Váh plný až po okraj
Hned po ránu mně deptá hravý singltrek v lese za Hrádkem. Dnes budu muset přes vršek Kozího Kameňa. O tom se taky hodně mluví. Ale tam se dotrepu až odpoledne. V polovině stoupání se začaly z lesa ozývat nervy drásající pazvuky. Řev, vytí, skřeky … tož takhle se páří medvědi. Není kam utéct. Naskakuje mně husí kůže, u ústech mně vyschlo … tohle bude krutý. Otvírá se pohled do doliny, a tam stojí pionýrský tábor. Zvuky se linou odtud. Pro tentokrát jsem se štěstím přežil. Maliny kolem stezky jsou ozobané. To je dobře. Zdržovaly by.
Cestou na Kozí Kameň
Horolezci mají pravdu, když říkají, že výstup končí až návratem do doliny. Sestup nemohl být drsnější. Prodírání houštím lopuchů a maliním, přes balvany a zbytky stromů, které nejsou v tom houští pod nohama vidět. To není stezka. To je jen rýha ušlapaná v tom porostu. Je to hodně s kopce. Kdybych zakopl, budu se kutálet dlouho. Líp než Martin Kolář bych to neřekl: „dík všem mílařům, kteří jeli přede mnou a vytvořili cesty tam, kde do té doby žádný nebyly.“
Kozí Kameň
Níže stopa ztratila na strmosti, uhýbá doleva a dokonce trochu stoupá. Houšť střídají velké šutry. Zprava přijel domorodý biker. Při předjíždění říká, že mám moc batožiny a radí jet více na lehko. Dík za radu. Sory, ale já půjdu ještě dlouho pěšky. Ale jak jsem psal nedávno – každý humus jednou skončí. Trasa se poznenáhlu stává jetelnější a jetelnější, až jsem se dobabral úplně dolů k potoku na starý asfalt.
Spišská Teplica je mimo trasu pod kopcem, ale není vyhnutí. Dochází pohonné hmoty. Akutně potřebuju doplnit břuch. Na rozcestí stojí děvče s kolem. Ptám se na hospodu. Hodin je tolik, že obchod není aktuální. V Teplici snad krčma ani není. Cyklistka že je z Popradu. Bývá na sídlisku juh. Je to hned na kraju. Je to tam docela blízko a je tam super market i bezva reštaurácija. Doporučuje zajet tam. Zákonitě se nabízí otázka, jestli by mě nepřichýlila na noc. Rozpaky: „Eeee …Vždyť vás neznám. Teď je to všude ňáký úchylák…“
Každopádně se nabízí, že mě ukáže ten obchod a reštauráciju… nic není definitivní, myslím si, a jedu za ní. Safra safra, je to relativně zatraceně daleko od trasy a k tomu pod kopcem. „Tak tohle je ta hospůdka. Dobre dojeď."
Ou nou. Žádný dobře dojeď! Zvu ji na pivo.
„já su Honza.“
„Táňa, těší mě.“
Už asi cítí, že když mě vylákala do toho bahna velkoměsta, tak daleko od trasy … představa toho hryzání svědomí, kdyby mě opustila jen tak na ulici … než jsem dojedl vydatnou večeři, došlo jí, že morální povinnost neošálí.
„Když už jsem tě dovedla až sem … noc na krku … tak jo. Do rána tě přichýlím."
Uff! Nepříjemnosti se odkládají. Bude pohoda. Ale nic nebylo: „Známe se příliš krátko na to, abych ti umyla záda.“ I tak velký dík, Táni.
Koukli jsme na internet. Petr Ozogán zmenšil můj náskok ze dvou dnů na jeden. To bude ještě boj. Pawel je kousek přede mnou, Gřegoř kousek za mnou.
Ujeto 59,18 km / 2049 metrů. Při pomyšlení na ten drsný Kozí kameň, se divím, že těch kilometrů je tolik.
Pod Tatrami
20. den – pátek 22. července
Přecházím na režim rekreanta. Vstávám o hodinu později, až o půl páté. Fakt se nedá makat naplno v kuse tolik dní. Po ránu mám na trase vesnice pod slovenským rájem. Tmaví spoluobčané jsou v pohodě a aktivní s metlami a lopatami, takže vesnice se jen lesknou. Na dobytčí stezce za Hrabušicemi věnuju tichou vzpomínku kamarádům, co se tudy plahočili, když nastaly deště. Já se neplahočím, já svištím … eee … spíše drncám. Hrůzu jsem si odbyl na západě.
Pohled od Poráča
Kopec k Poráču je větší než jsem čekal – 350 výškových metrů. A ze Slovinek přes kopec k Hornádu jsem nastoupal poctivých 500 metrů. Rudohoří není žádná sranda. V hospodě v Margecanoch jsem potkal chlapy z místního turistického spolku. O Mílích vědí. Přede mnou tu projelo už 60 cyklistů. Přichýlili mě do hangáru – garáže loděk na břehu Ružínské přehrady. Jet na chvostě má svoje výhody.
Dnešní výkon – 85,36 km / nastoupáno 2637 metrů. Cíl se blíží. Dopustí-li aláh, v neděli tam budu.
21. den – sobota 23. července
Podle mapy jedu po břehu Ružínské přehrady, v reálu 200 metrů nad jezerem. Pak dolů na most přes vodu, a znovu pořádně do kopca. Přes Rudohoří ke Košicím. Stále neohroženě vpřed! Začínám cejtit ten tranz před cílem. Kdy si připadáte pln energie a jedete jako buldozer. Ehmmmm relativně samozřejmě.
Buď jsou všechny cesty na Slovensku tak šeredné nebo si trasér dal záležet na výběru
Dnes ještě jeden veliký kopec a za ním dlouhý sjezd hluboko do ozajstné nížiny. Ještě večer se musím dostat přes řeku Ondavu. Jinak bych neměl klidné spaní. Domorodci v Dlhém Klčovu moc neporadili. Most za dědinou je zbouraný už několik let – to vědí. Nejbližší most přes Ondavu je v Nižnom Hrabovcu. Znamenalo by to 20 kiláků navíc. Že minulý týden bylo v řece vody hodně moc, to vím taky. A teď? Snad klesla. Řekl jsem chlapům o brodu. Hej, slyšeli o něm.
Tak honem, než se úplně setmí. Voda není zčeřená. V tom šeru se voda jeví zatraceně hluboká, ale proud vyzerá celkom líně. Neváhat. Svlíkám se do naha. Kdyby hlubina byla větší, ať zbytečně nenamočím oblečení. V sandálech mám dobrou stabilitu. Pomalu vpřed, šikmo po proudu k druhému břehu. Je to dobrý. Uprostřed je vody nad kolena a dno se začíná zvedat. A je to! Nejsem sice v šoku, ale náprstek kvalitního moku neuškodí. Viz další vývoj událostí. Každopádně než vyrazím směrem k první vsi Nižný Hrušov, obleču se.
Bloumám po dědině … nikde nikdo, jen kalné žárovky na sloupech ředí tmu. Když v tom jsem začul veselé hlasy. Partyja vychutnává vlahý večer. Špek, buchty, borovička. Zlé jazyky říkají, že z ní rostou z hlavy stromy. Ale jednou za čas nepochybně neuškodí. Spím v pěkném altánu v místním centrál parku.
Dnes – 103 km / 3082 nastoupaných metrů. Většinou se ten předcílový příval energie projeví pár kilometrů před cílem. Tentokrát přišel už pár dní před konečnou. A když se zadaří suchá stezka, není co řešit.
22. den – neděle 24. července
Neznám lepší doping, než buchty s lekvarem. Byly k snídani. Vyjíždím až před půl šestou. Stran brodu přes Laborec jsu optimista. Voda po deštích zřejmě již opadla, a dopoledne je vždycky optimističtěšjší než pozdní večer.
K brodu jsem dojel za hodinku, a koukám, že předpředloni vypadal jinak. Od té doby tu proburácelo několik velkých vod a koryto je přeorané, teda přemleté. Protější břeh je podemletý hůř než tenkrát. Hliněná stěna je vysoká dobrých 6 metrů. Obhlédl jsem to nalehko a našel místo kudy to rvali hore předchůdci. V pravé ruce kolo, levačkou se přidržovat různých kořínků a šlahounků. Bylo to nejkrkolomnější místo celých 1000 mil. Ještě tři kopce, a budem tam.
V Remetských Hamroch je bezpodmínečně nutný pojest. Hospoda je sice zavřená; chystají se na nějakou celodědinskou slávu, ale chlapi tu jsou, a vyškrábli z hrnců i něco k snědku. Já to říkám pořád, že jsu dítě štěstěny.
Remetské Hamre - Domorodec lýže nanuk na schodech reštauracije
Cesta se krátí pomalu, pomalu… nad Kalnou Ráztokou už směrem k Uliči … motám se nekonečnou traverzující cestou – po svážnici tak zvané. Volá mně Petr Ozogán. Je už před observatoriem nad Ráztokou. Ke mně to má přes údolí. No toto … je už jen 3 – 4 hodiny za mnou. Ptá se na ňákou stříšku u toho observatoria. Fakt jsem si nevšim. Říkám mu, že do Ráztoky je to už pořád s kopca, ale hrozně škaredá cesta.
Na mobilu se objevuje Ukrajinský operátor. Kolem cesty obzvlášť vysoké myslivecké posedy k lovu ilegálů. Konečně definitivní sjezd k Uliči. Poslední bahno. Poslední retardér – jako hromada velikých šutrů na cestě. Vjíždím do vsi Ulič. Z hrudi se ozývá obrovský medvědí řev.
Vitajte v obci
A JE TO !!!
Posledních 13 km do cíle v Nové Sedlici mně připadalo jako dvakrát tolik. Euforie se málem vytratila. Honza Kopka tu ještě je. 22 dní. Už balí a zejtra ráno jede domů. Gřegoř tu byl odpoledne. Pawel den před náma. Petr Ozogán se objevil v pondělí ráno. Strávil na trase o jednu noc více, takže jeho ztráta na mě je 10 hodin. Na trase jsou ještě 4 cyklisti. Poslední – srdcař Zdenál Martínek - dosáhl cíle 4 dny po mně. 66. místo ze 160 startujících – to určitě není špatný výsledek. A den nato došli ještě běžci Vít Semenec a Petr Lavický.
Nová Sedlica
Na cestě zpátky na západ zírám z okna na kopce, přes které jsem se před pár dny trápil. Připadají mně neskutečně daleko. V jiné dimenzi života. Teď jsu rád, že jsu zpátky ve světě supermarketů a hladkých cest, ale za měsíc už budu nostalgicky vzpomínat.
Trasa 1000 mil v česku
Trasa 1000 mil na Slovensku
Honza Vlasák