Na startu závodu Trans Brdy stojím dneska po osmé, je to snad jediný závod, kde můžu říct – v uplynulých osmi letech jsem ani jednou nevynechal. Tenhle závod mám rád z několika důvodů. Je to poměrně náročná trať s technicky obtížnými kořenovými pasážemi. Zajímavá je mj. i tím, že organizátoři přidají každý rok jeden kopec. Jeden rok se jim záměr, pravda, příliš nepodařil, ještě teď si vybavím ty nadávky, když jsme asi 3km před cílem tlačili kola proti něčemu, co se nedalo nazvat jinak než „bahenní sjezdovka“.
Před třemi lety se zázemí závodu přesunulo z Let do Dobřichovic a trasa se prodloužila o nějakých 8 km na celkových 63 km, takže dosažené časy nás, co jsme absolvovali více ročníků, bohužel již nejsou vzájemně srovnatelné. Minulý rok se pro změnu objevila novinka v podobě opakovaného výjezdu úvodního kopce zvaného Obrázek (podle obrázku, který visí na stromě v zatáčce) – věc, která je velmi nepříjemná a kterou myslím mnozí závodníci pořadatelům nezapomenou.
Letos jsme si od Obrázku přidali ještě jeden výšlap na kopec jménem Hvíždinec, ze kterého bychom se, nebýt lesního porostu, mohli pokochat vyhlídkou na město Řevnice. Sečteno podtrženo, je vidět, že někomu prostě závěr závodu nedá spát a snaha o inovace je na této trati permanentně přítomná.
Dalším specifikem „Brd“ je, že jsou v rámci Kola pro život první. Ono, každý závod bolí, ale tento jaksi víc. Ruku na srdce, kdo byl trénovat na Mallorce? A kdo nebyl – kolik jste toho za letošní zimu najeli? Začátkem jara to u mě vypadalo, že letos ani Brdy nepojedu. Rozhodla až velikonoční zatěžkávací zkouška v podobě přejezdu části republiky, kde jsem si ověřil, že nějaké železné zásoby v obecné trénovanosti už mám. Rozhodl jsem se proto potrénovat i rychlost. A jak známo, nejlepším tréninkem je vždycky závod.
Přestože ve vyšších polohách republiky ještě sněží, předpověď počasí na víkend slibuje polojasno a pěkných dvanáct stupňů. Vydávám se proto z Liberecka do Středních Čech jen s lehčí variantou oblečení. Ráno před závodem nicméně přichází zrada. Jarní deštík střídá liják a mraky neslibují brzkou změnu. Volím jistotu a vytahuji nejtěžší kalibr vytrvalce – ultralehkou nepromokavou bundu. Pravda, není v barvách mé domácí stáje Eleven Mercedes Mitas Team, ale šéf Jirka Výbora mi snad promine, tady šlo o zdraví. A samozřejmě klobouk dolů před těmi, co závod odjeli jen v dlouhých dresech, a že jsem viděl i borce co šli do krátkých! To nechám bez komentáře.
K samotnému průběhu závodu bych řekl asi jen to, že bez něj bych se v tento sobotní den na kolo asi nevydal. Kdybych chtěl být hodně upřímný, označil bych tuhle akci za ničení zdraví a materiálu. Prostě déšť, bahno, zima. Sebekriticky musím říct – ale s tím se přece počítá! Po startovním výstřelu o půl dvanácté se závodní pole cyklistů pěkně zahřálo výšlapem na první kopec k již zmíněnému Obrázku a poté ještě výše, na Červenou hlínu, kde mohli zájemci bojovat o vrcholovou prémii. Příjemným překvapením bylo vedení tratě mimo tradiční kamenité a listím zanesené koryto, které vyjedou jen ti nejzdatnější vepředu, kteří kolem sebe mají dostatek místa na manévrování s kolem.
Nový úsek tratě korýtko vrstevnicově objíždí a pro závodníka tedy přináší potěšení v podobě náročného, ale sjízdného kopce. Následující asi desetikilometrový úsek rovinaté brdské hřebenovky nahrával spíše silničářům, chytal jsem se spíše v techničtějších pasážích. Z cenných skalpů se vždy těším na občerstvovačkách, které jsem zvyklý projíždět, zatímco ostatní „klábosí na kafi“.
Po otočení tratě zpátky k Dobřichovicím u vrcholku Hradec přicházejí dlouhé mírně se svažující rovinky jako chyták pro ty, co se již těší do cíle. Ale ouha, za Halouny to začne. Výjezd na kamenitý vršek Babka už mnozí „nedávají“, vypadají, že jedou z posledních sil, a tak je objíždím, stále tím svým stabilním tempem, které držím od startu. Nově přidané stoupání na Hvíždinec mnohým nepřidalo, jsem jedním z mála spolubojovníků ze svého okolí, kteří odolali lákavému tlačení kola.
Před cílem nabývám pocitu, že jsem se právě dostal do toho správného tempa. Od posledního mezičasu na 42. kilometru jsem předjel asi padesát lidí. S časem 3:51 se umísťuji asi v polovině výsledkové listiny; je to jednoznačně můj nejhorší čas, co tenhle závod jezdím, ale neřeším to. Známá obdivuje všechny ty lidi, co se „tak překonávají v tomhle počasí bez šance na umístění“. No, to jí asi nevysvětlím. Budu nad tím muset přemýšlet do příští závodní akce.
Lucian Otáhal
