Poměrně neobvyklý název odkazuje na „Barchan“, což jsou městské slavnosti s několikasetletou tradicí. První doložené zmínky pocházejí z roku 1713, leč vztah mají už k počátku 14. století, kdy region navštívil král Jan Lucemburský s Eliškou Přemyslovnou.
Jenže datum závodu se překrývá s akcí téměř světoznámou, maratonem Author Král Šumavy. Pro jsem i já loni zvolil Klatovy. Letos jsem si však řekl, že je potřeba vyrazit vstříc novým zážitkům, a nejen objíždět osvědčené klasiky. Nějaký čas mi sice hlavou vrtala myšlenka, jestli nechám dobrovolně padnout vniveč poctivě vyjeté startovní číslo do první vlny na sedmdesátikilometrové trase šumavského maratonu, ale chuť objevovat další zajímavé závody nakonec převážila.
Vypadalo to, že všechno mi hraje do karet. Pozitivní dojem z rozjetí, které v pátek probíhalo přesně podle plánu i z krásného téměř letního počasí nezkazilo ani číslo 13, které mi bylo přiděleno u registrace. Na podobné věci totiž vůbec nevěřím. Ale tentokrát jsem asi měl!
Po vyřešení všech formalit v Panenské, která leží asi tak pět kilometrů západně od centra Jemnice, jsem vyrazil rozhýbat nohy do závodního režimu. Cesta po úvodní i závěrečné části trati vedla po asfaltu, lesních i polních cestách, bohužel s nejedním úsekem vysypaným ostrým štěrkem. To se mi tentokrát stalo osudným. Po návratu do prostoru startu jsem zaslechl podezřelé syčení od už téměř poloprázdného zadního kola. Při podrobnějším ohledání defektu bylo zřejmé, že plášť je proražený z boku zmíněným štěrkem. Moje důvěra v tmel pro bezdušové systémy tentokrát vyšla naprázdno a ani opravný sprej k mému údivu situaci nezachránil, ať jsem se dvacet minut před startem snažil sebevíc.
Na jednoduchou otázku, co budu dělat, byla ještě jednodušší odpověď – teď už nic! Maximálně otrávený s naprosto zkaženou náladou jsem proto u registrace vrátil čip, kolo naložil na střechu auto a odjel domů. K vlastní trase závodu mohu proto jen těžko říci něco bližšího. Snad jen to, že mi kraj, kudy vede, připomíná maraton v Kamenici nad Lipou, která není zase až tak daleko a spadá do stejné geomorfologické oblasti známé jako Českomoravská vrchovina. Zrovna tak o atmosféře celé akce toho moc nevím, ale z té chvíle, co jsem na místě byl, to vypadalo na příjemné prožití slunečného dne, samozřejmě do chvíle, než se mi podařilo zničit plášť zadního kola.
Tak snad se na mě za rok více usměje štěstí, takže budu mít možnost napsat zajímavější reportáž, než jen to, že jsem přijel, zničil kolo a odjel.
Ondra Hladík
