Aktuality

Rozhodně nejsem sám, kdo se do letního kina v Houštce u Staré Boleslavi opakovaně vrací, o čemž svědčí každoroční vysoká účast. Letos na třech tratích v délce 82, 60 a 26 kilometrů odstartovalo téměř 1100 závodníků. Ačkoliv mnoho zúčastněných pojímá polabský maraton spíše jako vyjížďku či výlet, roste výrazně konkurence i v předních řadách pelotonu, kde mnoho lidí pomýšlí na medailové umístění.

Ačkoliv jsem už několikrát zvažoval, že bych zkusil nejdelší závodní trať, zůstal jsem i letos věrný prostřední variantě, kterou už znám doslova jako svoje boty. Letos to totiž byla již sedmá účast na Houštečáku, takže mě na trase už jen málo co překvapí. Vím, kde jsem v předchozích letech chyboval, na co si dát větší pozor, kde se cpát dopředu a kde naopak šetřit síly. Mimo to je přehled výsledků z minulých let zajímavým srovnáním zatím stále stoupající výkonnosti.

Nemělo by proto překvapit, že i já jsem měl poměrně velké ambice a úmysl dojet do 20. místa celkově, stejně jako loni, čemuž se přizpůsobila i příprava v předchozím týdnu, která byla až na jeden stokilometrový trénink spíše odpočinková, doslova zmrzlinově výletní.

Sobotní dopoledne v Houštce probíhalo podle představ, rozjetí tak akorát a pak už jen čekání než po startu nejdelší varianty závodu přijde čas k řazení. V půl jedenácté skončilo obvyklé bubenické sólo, zazněla siréna a už se jelo. Bohužel mi start trochu pokazil jezdec, který z nějakého důvodu nezvládl rozjezd a zmatkoval, takže jsem musel hned na začátku dotahovat úplnou špičku balíku.

Úvodní část trati k Novému Vestci, kterou závodníci obvykle překonávajív ještě dosti kompaktní skupině, vede skrz komplex bývalých královských lesů známých jako Přírodní památka Černý orel. Na nějaké velké rozhlížení ale není čas, jede se hodně rychle, doslova loket na loket, a každá nepozornost může způsobit katastrofu.

Most přes Jizeru a průjezd Káraným se na delší čas stal posledním výrazným orientačním bodem. Pak už skupina, jež se mezi tím začala rozpadat, znovu zmizela v lesích, do kterých určitě vyjížděl na lov i Rudolf II. z nedalekého zámku v Brandýse nad Labem. Jen zmíněná znalost trati mi umožnila orientaci, jinak bych už neměl představu o tom, kde se zrovna nacházíme. Až obec Dvorce představuje další snadno identifikovatelné místo, od nějž už se pokračuje po okraji pole do Staré Lysé, kde bývala první občerstvovačka. Přesun bufetu zmátl také několik závodníků, stejně jako mě v předchozích letech, takže jsem na překvapený dotaz jen rychle vysvětlil, že se nachází o několik kilometrů dál v Kochánkách na břehu Jizery.

Zvlněnou krajinou po polích, silnicích a skrze lesy jsme pokračovali stále ve vysokém tempu a docela velká skupina závodníků držela stále pohromadě. Přišlo mi netaktické, abychom ve stejné sestavě dorazili až k cílové rovince, kde by tak byl výsledek spurtu nejistý. Moje snaha několika pokusy o nástup a navyšování rychlosti balík roztrhat ale moc nevycházela. Všichni stále drželi pohromadě a až několik kilometrů za občerstvovačkou u Kochánek, kde je první výraznější stoupání v místech nazývaných Tichý důl, začalo některým docházet a balík se trochu zredukoval.

To už bylo zřejmé, že zbytek jezdců má dosti vyrovnané síly a pokud nedojde k nějaké nepředloženosti, dojedeme tak až do cíle. Tomu napomáhal i profil poslední třetiny trasy, který je víceméně rovinatý. Ani průjezd okolo vrchu Kobylí hlava nedaleko Hlavence, který dosahuje na Polabí neuvěřitelné výšky 215 metrů nad mořem, na tom nic nezměnil, takže stačilo jen udržet nohy v konstantním tempu a vyčkávat, jak se bude situace vyvíjet. Navíc po té, co se na obzoru objevily věže staroboleslavského kostela, začali všichni taktizovat. Rychlost proto klesala až k nějakým 26 či 27 kilometrům v hodině a vypadalo, to jako bychom jeli na výlet, spíš než že by se blížil finiš.

Znovuzrychlování přišlo v okolí staroboleslavského nádraží. Za ním už je jen průjezd posledním lesíkem, kde však číhá mírně zákeřné místo. Nevelký brdek přes nějž vede písčitá cesta, takže je s tím potřeba počítat. To podcenil jeden závodník, který těsně před koncem kratičkého stoupání zůstal stát, takže jsem kvůli němu musel likvidovat nevelkou ztrátu, což se v místech, kde všichni výrazně přidávali, vyloženě nehodilo. Stálo to zbytečně síly tolik potřebné v závěru.

Na okraji Proboštského rybníka a břehu Labe už bylo taktizování zapomenuto a přecházeli jsme do režimu „kdo z koho“ (vyždímá poslední kapku sil ještě před cílovou rovinkou). To vyvrcholilo v poslední pravoúhlé zatáčce před silnicí k letnímu kinu, kde se tradičně začíná spurtovat. Bohužel jsem se dostal moc doleva, zůstal tam částečně zavřený a neměl kvůli tomu dostatek prostoru na rozjetí do maxima. Proto nezbývalo, než se protahovat skulinou na okraji silnice, což ovšem komplikovali přihlížející diváci, kteří stáli nebezpečně blízko. Celou dobu jsem měl proto strach, že v samém závěru někoho trefím, což by byla nepěkná rána pro obě zúčastněné strany.

I když finiš nevyšel přesně, jak bych si představoval, podařilo se mi nakonec několik lidí přespurtovat. Umístění na 29. místě, ale s časem lepším o tři minuty, než loni, ukazuje, že moje úvodní úvahy o neustále narůstající konkurenci a zrychlování závodů obecně, měly něco do sebe. Přes nesplnění stanoveného cíle mě Houštečák stejně jako každý rok nezklamal, domů jsem odjížděl vyloženě spokojený a vlastně už naladěný na letní dovolenou, jež je v plánu po posledním závodu jarní části sezóny, neméně rychlé Vinařské 50 v Šatově.

Ondra Hladík
foto: mmast, Jana Siudová