Ale pěkně od začátku, proč je Drásal tak jiný, výjimečný závod v rámci seriálu KPŽ (tedy alespoň dle mého názoru…;-)). Tento podnik nabízí závodníkům možnost startovat na jednom z pěti závodů. Mimo tradiční fitness jízdy, kratší trasy C a delší B jsou k dispozici i mnohem delší distance – trasa A o délce 117 km a pro opravdové fajnšmekry tzv. Obr Drásal s úctyhodnými 177 km. Při výběru trasy, kterou bych absolvoval, jsem si chtěl zkusit něco netradičního, proto jsem zvolil trasu A. Na Obra jsem se necítil, toho jsem vyloučil hned od začátku. Ještě jsem uvažoval o, pro mě tradiční, trase B, ale když už jsem se do Holešova vypravil (mimochodem je to pro mě téměř 300 km), chtěl jsem, aby to stálo za to, takže jsem šel do delší trasy.
Další specifikum tohoto maratonu je i v samotné prezenci, která probíhala v pátek před závodem a pro trasy A a Obr byla uzavřena ve 20 hodin večer. Důvod je prostý – starty obou tras jsou brzy ráno (Obr startoval v 5:30, áčko v 7:45), takže by v sobotu nebyla možnost se přihlásit. Pro ostatní trasy probíhala prezence tradičně jako v jiné zastávky v rámci KPŽ. S kolegy jsme proto dorazili v pátek odpoledne a přespali v týmovém stanu. Domovské místo závodu se nacházelo v zahradách Holešovského zámku, které mě nadchlo. Určitě patří mezi ta nejkrásnější zázemí, která jsem, nejen v rámci podniku KPŽ, zažil. Pro mě toto byla novinka, před žádným závodem jsem ještě nespal ve stanu ve spacáku. Páteční večer byl ale poměrně proměnlivý na počasí, střídala se jasná obloha s deštěm. To mě poměrně děsilo, protože jsem si již živě představoval, jak na trase bude bahno, což mi nesvědčí. Doufal jsem tedy, že se počasí umoudří a déšť nepromění trať v blátivé peklo. Než jsem ulehl, déšť ustal, což mi dodalo klid na duši.
V den závodu jsem se vzbudil v 6 hodin a v tu chvíli si uvědomil, že borci z Obra jsou již půl hodiny na trati. To pro mě bylo v ten moment nepředstavitelné a byl jsem rád, že mám ještě do startu čas. Po nezbytné hygieně a snídani jsme s kolegy vyrazili na krátké rozjetí, pak už jsme si to zamířili do místa startu, který byl naplánován na náměstí Dr. E. Beneše. Při rozjetí jsem se cítil více než dobře, ale při příjezdu na start mě napadaly myšlenky, zda je to opravdu dobrý nápad. Představa několika hodin na kole, převýšení přibližně 3900 metrů a vzdálenost 117 kilometrů mě začaly strašit. Do té doby byl mým nejdelším závodem Král Šumavy, kde jsem se v roce 2016 účastnil 70-ti kilometrové trati. Výstřel se ale blížil, koridory se uzavřely, takže už nebylo cesty zpět. Mým cílem bylo však hlavně tento závod ujet, zkusit si takovouto distanci a zjistit své vlastní limity. Když jsem zmínil výstřel, tak tentokrát to byl výstřel se vším všudy, který byl proveden z děla. Po něm se zhruba pětistovka bikerů vydala vstříc nelehké trati.
Profil trati naznačoval, že se pořád pojede nahoru a dolů. Hned po výjezdu z Holešova začal celý dav stoupat do místních kopců. Na takto dlouhé trati bylo důležité zvolit rozumné tempo a tzv. nepřepálit začátek, aby mi v průběhu trasy nedošlo. První kopce jsem se tedy snažil jet rozumně, hlavně podle sebe a nehnat se za každou cenu za rychlejšími. Trasa byla dlouhá, na případné dojetí bylo dost času. Po prvním kopci jsme se vrátili do Rusavy, odkud začalo druhé stoupání až na Hostýn. Na tomto kopci, ale vlastně téměř kolem celé trati, stálo po stranách mnoho fanoušků, kteří závodníky povzbuzovali. To jsem ještě na jiném závodě nezažil, určitě ne v takové míře, za to si tedy tito lidé zaslouží velký dík a patří jim mé uznání. Já osobně to považuji za příjemné a motivující při zdolávání těžkých kopců. Poté následoval sjezd do Chvalčovic, odkud následoval asi nejdelší kopec celého závodu – výjezd na Kelčský Javorník. Po jeho zdolání jsme měli v nohách bezmála třicet kilometrů. Tento výšlap jsem absolvoval s kolegou, který mi říkal, že je to nejtěžší část dnešního klání. To mě potěšilo, ale stále ještě zbývalo kolem devadesáti kilometrů, takže nebyl úplně důvod jásat.
Další sjezd vedl startovní pole do Rajnochovic, odtud pak se střídavě stoupalo a klesalo, což bylo zakončeno v místě zvaném Troják, kde byla jedna z devíti občerstvovacích stanic. Při takto dlouhém závodě bylo třeba doplňovat energii, takže jsem rád těchto zastávek využil. Pokud si dobře pamatuji, byl někde v tomto okolí krásný singletrack, kterým organizátoři zpestřili bikerům zážitek. Tuto část jsem si proto o to více užil. Krásná byla i jízda po hřebenech. Výhledy dolů byly uchvacující, až jsem měl občas nutkání zastavit a udělat si pár fotek. Pokud bych měl parafrázovat hlášku z jednoho českého filmu: „To jsou ale panorámata!“ Na focení nebyl čas, takže jsem pokračoval dál. Do této doby se mi stále jelo velmi dobře, ale přibližně na šedesátém kilometru přišla krize. Nohy se přestávaly točit a já netrpělivě vyhlížel občerstvovací stanici Semetín, která byla na 65. kilometru. Zde jsem využil i služby vyčištění řetězu, který byl po předchozích průjezdech obalený bahnem. Díky mechanikovi se mi pak opět řadilo lépe, za což dodatečně děkuji.
Po odjezdu z občerstvovačky však krize neodezněla a nebyl jsem schopen se udržet kolemjedoucích závodníků. Stále bylo do cíle dost daleko a napadaly mě i myšlenky na odstoupení ze závodu. Na nedalekém, poměrně prudkém stoupání, jsem na chvíli z kola sesedl, doplnil energii z gelů a chvíli tlačil. Po zdolání kopce jsem opět naskočil na kolo a pokračoval dál. Nutno podotknout, že jsem se poměrně zmátořil a najednou se mi opět jelo celkem dobře. Kilometry tedy ubíhaly, počet vytyčených kopců se snižoval a cíl se blížil. Posledních asi čtyřicet kilometrů jsem absolvoval s kolegou, který na tom byl podobně a dojeli jsme spolu až do cíle.
Přibližně na 95. kilometru se sbíhaly trasy, takže jsem začal potkávat davy letících závodníků na trase B. To mě i motivovalo a snažil jsem se rychleji jedoucích závodníků držet. Co mě potěšilo, byl fakt, že nějakou dobu jsme my z áčka táhli několik závodníků z béčka. Když jsem viděl, že někteří béčkaři tlačí v posledních kopcích a já (v nohách o desítky kilometrů více) ne, tak mě to zahřálo na duši a říkal jsem si, že na tom nejsem tak špatně. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem unavený nebyl. Zejména poslední kopec na místo zvané U Dubu jsem proklínal a tento výjezd si neužíval. Po jeho zdolání pak následoval několikakilometrový sjezd, kdy jsem už v dáli vyhlížel Holešov a zámeckou zahradu, kde byl umístěn cíl. Bylo by to však moc jednoduché a tak ještě po zmíněném sjezdu přišlo několika set metrové stoupání po louce, což už jsem na nohách cítil poměrně značně. Pak už ale přišel vysněný příjezd do zámecké zahrady, kde po areálu závodníci najeli poslední kilometr.
Musím říct, že Drásal ve mně nechal hluboký zážitek. I přesto, že byla trasa těžká, dala se zvládnout. Ano, byly tam pasáže, kdy se muselo tlačit, sjezdy plné kamení, bahna, kdy si člověk moc neodpočinul, ale zase krásné pasáže po hřebeni, single track, přejezdy po silnici, fanoušci po téměř celé trati. Myslím, že tento závod měl vše, co si biker může přát. Můj cíl dojet byl splněn a jsem i spokojen s dosaženým výsledkem. Určitě se rád do Holešova zase vrátím. Uvidím ale, zda bych se znovu případně pustil do 117 kilometrů či kratší distance. Přece jen mi moje tréninkové možnosti dávají větší šance na kratších trasách. A Obr je zcela mimo mé schopnosti, proto moc obdivuji všechny, kteří jej dokončí či se na něj vůbec vydají. Dá se říct, že vítězem je každý, kdo Drásala dojede.
Petr Šmíd
foto: Miloš Lubas
