Na tento závod jsem se již dlouho dopředu moc těšil, i když loňská zastávka se mi zde nevydařila. Kvůli nemoci jsem musel z trati odstoupit po přibližně pěti kilometrech. Doufal jsem proto, že se mi podaří přinejmenším zopakovat výsledek z roku 2015, který se mi nadmíru vydařil a stále to je zřejmě můj nejlepší výsledek v rámci KPŽ. Jak jsem psal v reportáži o chrudimském klání, čelil jsem na přelomu července a srpna nemoci, která mě vyřadila na tři týdny z tréninku. V Chrudimi to moc nedopadlo, nicmémě od té doby se mi podařilo vrátit se k plné tréninkové zátěži a měl jsem zejména z předzávodního týdne dobrý pocit.
Do Plzně jsme vyrazili v sobotu ráno s rodinou. Plzeňský závod nabízí tradičně bohatý doprovodný program a mezi nejzajímavější atrakce patří návštěva místní ZOO, která je nedaleko zázemí závodu. Této příležitosti využila i má žena s dcerou. Mimo to se mohli všichni účastníci potkat se známým fotbalovým brankářem Petrem Čechem a házenkářem Filipem Jíchou, což bylo pro mnohé jistě zajímavé zpestření. Před sobotním startem jsem tradičně sledoval počasí, které se především v pátek nezdálo příliš příznivé. Páteční déšť však naštěstí nebyl následován sobotním. V závodní den bylo sice zataženo, ale dopoledne a během vetší části závodního klání nepršelo. Trať však byla po předchozím dešti poznamenána, hlavně v druhé polovině trati byla blátivá, ale dalo se jet celkem bez problémů. Počasí tedy bylo jediným strašákem, fyzicky jsem se cítil dobře.
Petr Čech a Filip Jícha
Co se týče tratí, tak opět byly pro dospělé nachystány tři. Jelikož plzeňský podnik patří k těm rychlejším v rámi KPŽ a řekl bych i méně náročným, rozhodl jsem se pro dlouhou 57km trasu. Start se již tradičně nachází na Náměstí republiky. Startovní výstřel mnou vybrané trati byl plánován na 11:30, proto jsem se krátce po jedenácté hodině vydal k místu startu. Čím více se blížil kýžený okamžik, nervozita přece jen trochu stoupala. V tu dobu bylo dle moderátora kolem 12°C, což nebylo mnoho. Během závodu ale teplota mírně stoupla a zřejmě i kvůli tomu, že adrenalin během závodu pracuje naplno, jsem pak chlad necítil.
Po výstřelu se celý dav vydal z náměstí směrem k areálu zázemí, kdy trasa kopírovala hranice této základny. Úvodní část byla spíše silničním závodem a jednalo se o rychlý sprint. Bylo důležité jet ve skupině, jinak nebyla šance se sám udržet. Po několika kilometrech trasa u Radčic z asfaltu zatočila doprava do terénu a závodníci nyní směřovali ke zdolání největšího bodu trasy, kopce Krkavec. Výšlap na tento kopec čekal účastníky dvakrát, druhý pak z opačné strany přibližně na 45. kilometru. Jak jsem psal výše, před závodem jsem se cítil dobře a bylo to znát i při závodě. Při úvodní silniční části se mi dařilo držet poměrně rychle jedoucí skupiny, proto jsem z toho měl dobrý pocit. I po vjezdu do terénu to myslím nebylo špatné, při stoupáních jsem několik závodníků předjel, s dosavadním průběhem jsem proto mohl být spokojen.
I když všechno vypadalo nadějně, spoléhal jsem se na mou fyzickou kondici, bohužel technika se zdála být proti. Hned na jednom z prvních výstupů jsem měl pocit, že přehazování není tak hladké, jak by mělo být. To se projevilo i při prvním výstupu na Krkavec, kdy jsem poslední část musel vystoupat po svých. Musím přiznat, že lehce blátivý terén byl náročnější a výjezdem až do konce bych zbytečně plýtval silami, ale nemožnost přehození k tomu přispěla. Pak následovalo několik techničtějších pasáží, střídaly se sjezdy a výjezdy. Na 23. kilometru čekala první ze dvou občerstvovacích stanic. Dále bylo několik „lehčích“ pasáží, kdy se hodně jelo z kopce, částečně opět po asfaltových cestách, takže se zde dalo trochu odpočinout, i když bylo důležité držet se ve skupině, zejména na otevřených pasážích.
Kolo se zdálo být dále v pořádku, nicméně řazení stále nebylo ideální. Jak závod ubíhal, nedalo se očekávat zlepšení, spíše naopak v důsledku bahnitého terénu. Doufal jsem však, že to nebude mít významný vliv na mé pokračování a budu moci bez problémů dojet do konce. Bohužel, mýlil jsem se. Přibližně na 34. kilometru jsem při mírném stoupání náhle zaslechl nepříjemný zvuk a při pohledu dolů zjistil, že můj řetěz praskl a byl na dvě poloviny. Zmocnil se mě vztek a lítost. Po dalším ohledání jsem zjistil, že došlo ke ztrátě spojky řetězu. Tato závada jistě není neřešitelná, problém je však v tom, pokud člověk nemá náhradní!
Zdálo se tedy, že závod pro mě skončil, když jsem se ptal kolemjedoucích závodníků, zda někdo z nich nemá náhradní spojku. Po několika marných pokusech jsem se tedy otočil a šel po svých zpět a přemýšlel, jak se nejrychleji dostanu zpět do areálu. Po chvíli, kdy se kolem prohnaly desítky bikerů, mě jeden účastník zachránil, když mi půjčil svou spojku i s nýtovačkou. Řetěz jsem tedy spravil a vydal se zpět na trasu. Bohužel mi bylo jasné, že nadějný výsledek byl pryč a slibně rozjetý závod už jsem spíše pojal jako „turistický“. Nechtěl jsem závod vzdát, musel jsem se stejně vrátit do zázemí, tak jsem se snažil ještě bojovat. Chvíli mi však trvalo, než jsem se dostal do tempa, což byla další časová ztráta.
Zanedlouho po mém restartu v závodě jsem dorazil k druhé občerstvovací stanici, která byla umístěna před druhým výstupem na kopec Krkavec. Trasa nejen při tomto výšlapu, ale v celé zbývající části byla blátivější, navíc ke konci začalo pršet, takže se podmínky značně zhoršily. Po zdolání Krkavce, kdy mě opět zradilo řazení, už následovala dvě kratší stoupání a pak poměrně dlouhá rovinatá pasáž do cíle. Při jednom z posledních výstupů jsem opět zaslechl nepříjemný zvuk v řazení, byl jsem tedy nucen opět zastavit. Řetěz tentokrát nepraskl, mohle jsem tedy pokračovat dále. Bylo to ale k vzteku. Při výjezdu z terénu na závěrečnou rovinku jsem byl ve skupině s několika bikery, se kterými jsme dojeli až téměř do cíle. Těsně před cílem mi však kolegové nastoupili, už jsem na ně nestihl zareagovat. Nedošlo tedy k závěrečnému spurtu, o čemž jsem si myslel, že bude následovat. Povzbuzením v cíli pro mě byly má žena s dcerou, které mi mávaly v cílovém prostoru.
Na Plzeň tedy opět nebudu vzpomínat v nejlepším. Je to již druhý rok po sobě, kdy mě potkala nějaká nepříjemnost. Letošní rok si se mnou technika zahrála, takže i přes jinak celkem dobrý pocit ze závodu jsem neměl moc šancí na nějaký dobrý výsledek. Poučením pro mě, možná i pro jiné, je vozit s sebou náhradní spojku, případně i nýtovačku. Chtěl bych tímto ještě jednou moc poděkovat kolegovi, který mi umožnil zapůjčením svých věcí dokončit závod. Je hezké, pokud funguje takováto solidarita mezi závodníky. Věřím, že jsem si letos už smůlu týkající se technických závad vybral a další závody budou již v pořádku. Sezóna ještě nekončí, šance na reparát ještě je. Z města piva se nyní přesunu do vinařské oblasti na jižní Moravu, kde pokračuje seriál Nova Cup závodem v Mikulově.
Petr Šmíd
foto: archiv KPŽ, Miloš Lubas
