Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

TransContinental Race 2017 #05 - Meteora a cíl

4.10.2017 07:37

Po zdolání Fagaraše vyrazil Michal ostře na jih směr Bulharsko, Srbsko, Makedonie a cílové Řecko. Bloudění po balkáně, dobří lidé, neoblomní policisté a jízda po dálnici. A cíl!

Bookmark and Share

 

Den jedenáctý

 

Ráno se probouzím, ti Angličané, jedoucí v kategorii párů, kteří spali na vedlejších stolech už jsou pryč. Oblíkám se do mokrých hadrů a poprvé se těším na vedro, jenže vím, že mě čeká asi 45 km převážně klesání. Normálně bych se na sjezd těšil, ale teď je mi zima. Balím, kouknu vedle sebe a vidím Dragana. Odjíždí. Zase přemýšlím, kdy ten člověk spí. Jedu dolů, je fakt kosa, ale co je horší. Ten silný včerejší déšť naplavil na cestu obrovské masy jílu, hlíny a mnoho ostrých kamenů. I když je zde povrch vozovky dobrý, tak rumuni si se zpevněním okolních skal a vytvořením příkopů hlavu nelámou. Cesta dolů byl boj se zimou a s naplavenými nástrahami. Předjíždím asi 3 závodníky a jedu dál.  Sjedu z Karpat, ještě se ohlédnu a říkám si, že sem ještě někdy musím.

 

Pak už jen hlavnější silnice, pořád poskakuji a nechávám se honit psy. Už je to taková hra. Možná mě ani nechtějí sežrat, jen je prostě bavím. Jedu k řece Olt a od ní odbočuji na zkratku k městu Craiova. Já vůl. Že jsem sem lezl. O co to bylo kopcovitější, o to to byla horší cesta. Zase známá panelová silnice. Vidím značku Craiova 80 km a marně se modlím, aby byl zase aspoň ten rozbitý asfalt. Tady doceňuji moje úžasné karbonové kolo Scapin. Je prostě Boží. Vydrží tento příšerný terén. Psi, vesnice, panely atd… Celých 80 km.

 

Jsem v Craiova, mám svačinu a wifi. Koukám na závodníky jedoucí kolem mě a vidím, že tu hloupou zkratku jsem využil sám, ostatní jeli chytřeji po hlavní podél vody. Čas jsem neztratil. Tady v Rumunsku se mě často ptají kolik stojí moje kolo, vidím ty předválečké stroje a tak neustále mlžím, až teď v Craiově jsem svou ješitnost neudržel na uzdě a říkám, že má cenu asi 4000 EUR. Počítají, kolik za to koupí aut, říkám že moje auto je také o dost levnější a pak si uvědomuji, že „mlčeti zlato a radši rychle mizím“.  

 

Z města vyjíždím směrem k Bulharsku. Nejprve asi kilometr do kopce, ale pak jsem naprosto překvapený. Úplně nová široká asfaltka s minimálním provozem. Ležím v hrazdě a chvílemi mi to jede i pětačtyřicítkou. To je paráda. Tak přece se se mnou Rumunsko loučí parádně. V Rumunsku jsem strávil 3 závodní dny, asi nejvíc ze všech. Je to pozoruhodná země, plná hodných lidí a šíleně netolerantních řidičů. Za šera po této silniční krásce, na které jedu skoro 100 km dojíždím k Dunaji, už po třetí. Je obrovský, Takovou řeku jsem ještě neviděl. Hranice jsou uprostřed řeky a já za tmy vjíždím do Bulharska.

Dunaj - přechod do Bulharska

 

Jejda azbuka. Vzpomínám na svoje školní léta a něco se mi vybavuje, jen je to takové pomalé čtení. Slušná silnice, jedu po tmě pořád do mírného kopce a přemýšlím o noclehu. Vesnice malé, skoro žádné. Vidím pumpu, dám si pidikávu a večeři, zkouknu povzbuzující sms, na toaletě se pořádně nahý umyju a kousek od pumpy bivakuji. Jsem ve městě Kula, asi 15 km od Srbska.

  • 338 km, 1694 výškových metrů a 1276 m n. m., nejvyšší bod – to byl určitě dnešní start.

Den dvanáctý

 

Ráno, tedy ještě za tmy, asi kolem čtvrté vstávám a rovnou na známou pumpu. Pumpařka byla dost překvapená, co tam dělám. Dávám si zase pidikávu a snídani, na toaletě se trošku myju a plním bidony.  Balím a vyrážím ještě za tmy. Za chvíli je světlo a hraniční přechod. Vykukuje na mě z okýnka pohraničník a chce pas. Úplně mě to překvapuje a teď si uvědomuji, že tady je konec s EU. Už zase, jako po každém přejezdu hranic mě polévá ohromná vlna euforie a cítím velkou radost. Vždycky po tom mám pocit že je to už jen kousek. V duchu si počítám kolikátá, že to je už země, kterou navštěvuji a docházím k číslu 12. Připadá mi to fakt dobrý a jsem na sebe pyšný. Jedu na Zajecar a uvědomuji si, že jsem večer četl zprávu od Čépy, že tu nedávno byl a že jsou tu skvělí a hodní lidé. To mě potěšilo, protože pořád mám z těch balkánských zemí respekt.

Srbsko

 

Je brzo, obchody jsou zavřené a tak jedu dál. V dalším městečku zastavuji v otevřeném obchodě a ptám se na sendvič. Nemám, ale …………. Už má v ruce chleba, kterému já říkám chorvatský a podélně ho řeže, cpe do něj salám a sýr. Skvělé, budu mít čerstvý sendvič ke svačině. Podávám mu kreditku, protože jsem zvyklý z Rumunska a Maďarska, že i v té nejzapadlejší díře lze platit kartou a on, že prý ne, nelze platit kartou. Ovšem žádné jejich peníze nemám a ani neplánuji mít. Usměje se a podává mi svůj výrobek s tím, že to mám zadarmo. Srbsko miluji, říkám si.

 

Svačím, myslím na to jak jsem poslední den málo spal a hodně jel a že jsem tedy asi dost ujel a najednou mě zdraví Dragan. On je tady doma, tomu to poletí a dobře zná cestu. Teď mi ujede a už ho neuvidím. Zamávám a popřeju šťastnou cestu. Jedu dál, je zase strašné vedro, určitě přes 40°C a jsem na Balkáně, tak ani nejsem překvapený, že všude kolem vidím ty vápencové kopce a skály. Cesta je pořád hodně houpavá, někdy jsou to i kilometry stoupání. Silnice je dost kostrbatá až rozbitá, ale jsem zvyklý.

Zajecar centar

 

Knjazevac,  hory, kopce, kopce, hory, Svrljig, pak úplně rozšvihaná silnice plná kamionů podél prázdné dálnice. To mi hlava nebere. Možná mají drahé dálniční známky. Silnice je ale opravdu strašná a tak si i zanadávám. Tady v Srbsku mě překvapuje ta nejednotnost značek se začátkem a koncem obce, ale i další nápisy. Jsou úplně zmatení a nemají svojí identitu. Některé nápisy jsou v Azbuce, některé v latince a někde jsou oba. Nic nepřevládá, je to tak půl na půl a to i sousední vesnice mají různě.

 

Gadzin Han, Leskovac, jedu po vedlejší podél dálnice a i když je to dost nuda, tak to docela odsýpá. Provoz houstne, ale ještě jsem v klidu. Dálnice končí u obce Prdejane. Z mojí cesty se najednou stane silnice pro motorová vozidla. Sjedu na vedlejší, podle map. Vedle se ovšem staví dálnice a tak silnice se tak dlouho používala pro stavební stroje až úplně zmizela. Ještě s jedním kolegou se tam motám po písečné a kamenité cestě až narazím na natažené mlíko a stavbaři mě vyhánějí. Prostě staví dálnici na stávající silnici 2. třídy a nebo vedle ní a nemají vůbec nikde naznačené objížďky. Vracím se zpátky k té hlavní a hledám podle map. Žádná alternativa. Jdu se zeptat na pumpu, žádná rada. Nesnáším Srbsko.

Leskovac

 

Sednu na kolo jedu kus po té silnici pro motorová vozidla. Asi po sedmi kilometrech vidím vedle silnici. Zastavuji, přelézám svodidla a jedu zase po normální silnici – hurá! Jedu houpavě podél vody do Vranje. Cesta a samota mi už asi leze na mozek. Přemýšlím o kravinách a zpívám si, dokonce někdy i nahlas. Zjišťuji, že neumím vůbec žádnou písničku celou. To jsem ostuda. Dávám prší, prší jen se leje, Kryla, Kabáty, Brontosaury ……… .

 

Je večer, stmívá se se a já to mydlím k Makedonské hranici. Už jsem skoro tam, vidím ve tmě světlo a říkám si, že tam jede další cyklista. Vedle UAZu stojí dva chlapi ve vojenské uniformě. Říkají, že jsou to policajti a ptají se kam jedu „ to Makedonia“ povídám. „Eto stary puť, no border“ povídají oni a posílají mě zpět. Podle mapy v garminu odhaduji další možnosti. Další hodinu trávím hledáním přechodu. Opět stejná situace, jen jiní policisté, kteří mi říkají, že tudy to nejde, ale neumí mi říct kudy ano.

 

Tma jako v pytli a já se ptám několika puberťáků kudy k přechodu. Chvíli se radí a pak mi radí a nakonec že půjdou se mnou. Ptám se, jak je to daleko. Asi 7 km. Nemáte kolo? Dva z nich si sednou ne jedno horské kolo a po tmě jedou, jsou opravdu šikovní, sotva jim na svém kole stačím i se světlem. Pošlou mě nějakou cestou popřejou štěstí a chtějí peníze za radu. Dám každému 5 EURo a v klidu se rozejdeme. Jedu doporučenou cestou a vidím nějaký nelegální přechod. Do toho nejdu. Jedu zpět. Potkám mého kolegu ze Španělska a v rychlosti si říkáme zkušenosti s hledáním, také potkal policisty a ti mu řekli, že musí po dálnici, ještě se prý ujišťoval, jestli to není nebezpečné a že prý je, ale má tam jet. Nechce se mi do toho, ale vím, že je to jediná možnost.

 

Asi 5 kilometrů jedeme na doporučení policie po dálnici. Probíhají dvě kontroly pasů a pokaždé přání šťastné cesty. Prostě „no problém„. Hned za přechodem si najdu svou cestu a Španěla už nikdy neuvidím. Makedonské město Kumanovo mě překvapuje rušným nočním životem.  Na další pumpě večeřím a ptám se na jejich peníze a na přepočet. Koupil jsem si kafe, 2l Coca-Coly, bagetu a čokoládu a říká že to je asi 1,6 EURo. Makedonie – krásná země. Sveti Nikole, pokračuji dál. Jedu po cestě, která za chvíli končí. Prostě konec. I když v mapě cesta existuje, tak tady je jen pole. Asi 20 km se vracím a dělám velkou objížďku po hlavní. Jdu spát asi ve dvě ráno, opět v blízkosti benzinové pumpy u Ovče Pole.

  • 338 km, 2431 výškových metrů a 729 m n. m. nejvyšší bod.

  • Veles

Den třináctý

 

S pocitem, že jsem včera opravdu hodně bloudil, vstávám už v pět ráno. Nechci si nechat ujet ty závodníky, kteří se poslední dny motali kolem mě. Prostě cítim, že jsem blízko a tak začínám závodit. Jede se mi dobře, Veles, pak podél řeky a směr Prilep. Je vedro, skoro poledne, hustý provoz a silnice začíná stoupat. Cesta nahoru se rozšiřuje o jeden pruh a na značce je k tomu dodatková tabulka 11 km. Koukám okolo a za porostem žádné extra pohoří nevidím. Říkám si, že to bude asi rozšířená silnice i z kopce. Jenže kopec nekončí. Po jedenácti kilometrech je další dodatková tabulka a jede se dál. Nakonec je z toho přes 30 kilometrů do kopce.

Pletvar, Makedonie

 

Pletvar, 1000m n.m. Bylo to šílené a nečekané. Svačím a piju a piju a piju a trochu surfuju na netu a čtu sms a strašně mě těší kolik lidí mě sleduje a fandí a zase piju a jím. Místní lidé si mě prohlížejí a mají slova uznání, asi se tu moc na kole nejezdí. Z kopce na Prilep a po šíleně rozbité silnici jedu vedle krásné hlavní s minimálním provozem, ale zakázané silnici. 

Makedonia - Prilep

 

Asi za tři hodiny vidím vlajky EU a přejíždím hranice do Řecka. Poslední země. Cítím tak obrovskou radost a pocit, že jsem to dokázal, že se mi vyhrnuly slzy do očí. Koupil jsem pivo a zase zaplatil unijní cenu. Jenže mozek dal asi tělu povel pohov, jsi v cíli a nohy mě vůbec neposlouchají a spolu s nevyspalostí, jsem unavený, nedokážu jet dál. Můj sen, že budu dnes v cíli se naprosto hroutí a mizí. Za městem Ptolemaida, si ještě za světla lehám v autobusové zastávce a nařizuji dva budíky, jeden na půlnoc a jeden na dvě hodiny.

Ptolemaida

  • 231 km, 1951 výškových metrů a 1000 m n. m., nejvyšší bod – Pletvar.

Den čtrnáctý

 

Vstávám, ale ne na budík, kolem mě je světlo a ranní provoz. V této části Řecka jsou uhelné doly a několik elektráren a tak lidé jedou do práce. Ano i někteří Řekové normálně pracují. Je asi půl šesté a já nemůžu pochopit, co se stalo s mými pečlivě nařízenými budíky, jeden na půlnoc a jeden na dvě hodiny. Prostě nevím, asi jsem se na ně v noci vzbudil a vypnul je, protože jinak by zvonily ještě teď a pak jsem se otočil a spal dál, asi.

Řecko

 

Chtěl jsem dojet brzo a tu průmyslovou část projet v noci abych v předpokládaných následujících horách nebyl v tom poledním vedru. Prostě moje tělo si řeklo, že bude spát. Vím, že dneska budu v cíli i kdybych měl jít pěšky a opravdu cítím obrovsky silný pocit radosti a štěstí, že to dokážu.

V kopcovitém terénu projíždím krásné město Kazani a pak sjíždím k řece Aliákmon. Jedná se o nejdelší řeku Řecka a její koryto je neskutečně široké. Původně jsem myslel, že se jedná o jezero. Řeka je dost vyschlá, ale koryto je opravdu široké. Vyschlá je proto, že v létě dosahuje její vodní stav minima. Rád bych jí viděl při zimních deštích. Hned po přejezdu řeky začíná stoupat silnice asi do 700 m n. m. poté sjedu dolů a znova serpentinami nahoru a tak několikrát. Je zase asi 50 °C a mám toho opravdu dost.

Most přes Aliákmon

 

Kazani

 

Žízeň, hlad a řecké vesnice, to nejde moc dohromady. Výsledek této rovnice je neustálá žízeň a hlad. Nakonec přeci jen někde kupuji vodu a Colu a protože tam nemají jídlo na prodej, tak úspěšně prosím o okurky a rajčata co mu tam leží v bedně. Pomalu se blížím do vesnice Vlachava, a to tak, že chvíli jedu a když se nikdo nedívá tak i chvíli jdu, kde má začít posledních 18 km, tedy povinná část pro každého.

Jsem asi 30 km před cílem a proti mně jedou dva cyklisté. Zastaví a tleskají mi, a když je míjím, tak se mi pokloní. Jsem úplně, ale totálně dojatý. Cítím se tak radostně a skvěle, prostě to vůbec neumím popsat, Cítím se tak dojatý a přitom jedu a brečím a brečím a brečím štěstím. Tolik slz jsem asi ještě nikdy neměl. Ta radost byla obrovská. Chci se jim předvést, lehnu si do časovkářské polohy a hodně zrychluji. Ještě poslední kopec, Vlachava 900 m n.m.

Meteora

 

Pak to vidím a chápu, proč nás sem pořadatel zavedl. Meteora. Světové dědictví UNESCO. „Meteora jsou Monastýry na vrcholcích bizarních slepencových skal v oblasti Thesálie v Řecku, poblíž města Kalambaka.Mniši a poustevníci se tu začali usazovat již od 11. století, ale teprve o tři století později začaly vznikat první byzantské kláštery. Nejdříve byl postaven klášter Metamorfosis, založený v roce 1356 mnichem Athanasiem z poloostrova Athos, na skále ve výšce 534 metry nad mořem. Klášter byl nazván Megalon (Velký) Meteoro (vznášející se – podle dojmu, že se vznáší vysoko nad zemí). Podle něj pak se množné číslo „meteora“ začalo používat pro všechny zdejší kláštery, jichž mezi 15. a 16. stoletím vzniklo celkem 24. Výstavba klášterů byla velmi náročná. Stavební materiál a všechno potřebné zařízení mniši vynášeli na zádech pomocí košů, rumpálů; jediným strojem, který jim práci usnadňoval, byla kladka. Mnohem později, i v souvislosti s turistickým ruchem, byla vystavěna schodiště a kamenné žebříky. Kláštery byly vyzdobeny nádhernými ikonami, mimo jiné i od Theofana Krétského,a zařízeny drahocenným vyřezávaným nábytkem.“

Meteora

 

Naprosto úchvatných 18 kilometrů z mírného kopce mezi kláštery. Tady naprosto kašlu, že jde o závod a že se těším do cíle. Prostě zastavuji u silnice a koukám a kochám se. Nádhera. Říkám si proč lidé jezdí do Řecka k moři, Tady je to prostě hezčí. Až někdo z Vás budete tady u moře tak se sem rozhodně vydejte na na výlet, stojí to za každé peníze.  Za chvíli dojíždím do cíle. Cíl, Konec. 13 dní, 14 hodin a 40 minut. Pro mě 34. místo celkově je nádherné umístění. Chtěl jsem si to užít a dojet v první polovině startujících, kterých bylo skoro 300.

 

Zdravím se s pořadateli, s kolegy závodníky a přijímám gratulace. Je tu krásně a mám se krásně. Opřu kolo o hotel, dávám si pivo, odpočívám a vzpomínám. Strašně lituji, že to končí. Moje největší životní dobrodružství končí. Vím, že musím ještě někdy…

 

 

A zase, stejně jako loni po Trans Atlantic way race si slibuji, že něco udělám s mojí angličtinou, protože sdílené pocity a zážitky jsou intenzivnější.

  • 142 km, 2251 výškových metrů a 932 m n.m. nejvyšší bod – Vlachava.

Čas poté

 

Hotel, ve kterém je cíl stojí asi 90 EUR za noc a tak se vydávám do ulic města Kalabamka. V prvním obchodě nakupuji bílé tričko a kraťasy a prohlížím si toto nádherné turistické město, dávám si gyros a zkouším jejich kavárnu. V infocentru mi poradí s ubytováním. Domluvím se v pěkném hotýlku v centru a jdu si pro kolo. Moje zadní opravovaná galuska, která nakonec celou tu cestu zvládla, nevydržela svůj tlak a obrovské vedro před hotelem. Už se jen usmívám a jdu do mého hotelu. Domlouvám si s mojí sestrou letenku a dopravu, díky za pomoc Lenko. Fajn, pojedu vlakem v neděli rádo do Soluně a pak letadlem přes Bělehrad. Super, můžu jít v sobotu večer na slavnostní raut závodu. Už se těším.

Je sobota poledne a jdu si na nádraží koupit lístek do Soluně. Na nádraží mi paní sděluje, že ten ranní vlak nebere kola. Musím jet už dneska večer. Ach jo, přijdu o raut a o vyhlášení. To mě mrzí, ale nedá se nic dělat. Koupím lístky na večer a odhlásím se z hotelu. Mám lístek psaný v řečtině (fakt vtipný písmenka)  Je tam pouze čas a nástupní msto a ještě nějaké slovo. To bude asi Soluň, ale písmenek to má hodně. Sedím ve vlaku a při kontrole jízdenek mi průvodčí něco říká a já mu vůbec nerozumím, tak se s úsměvem rozejdeme.

 

Ve vagóně sedí jen pár lidí a na jedné zastávce většina z nich vystupuje. Kontroluji kolo opřené o dveře vagonu a koukám, že se dovnitř cpe tolik lidí jako v Japonském metru. Chvíli se nic neděje, ale najednou mám takový divný pocit. Ten pocit není vůbec ničím podložený, ale prostě se mi něco nezdá. Vytáhnu mobil, najedu off-line stažené mapy.cz a dám to před oči jedno cestujícího a ukážu na místo, kde předpokládám Soluň. On řekne „No“.

 

Zachvátí mě panika, chytím kolo a cpu se přes dav lidí ven. Je to složité, přední kolo už je venku a najednou se zavřou dveře. Přední kolo a řídítka venku, já a zadek kola vevnitř, u mě panika a zmatek. Super. Lidi mi pomáhají otevřít dveře a už za jízdy vyskakuji. Z dálky mi nadává nějaký nádražák, ale řecky, je mi to jedno a jsem rád, že jsem venku. Když se uklidní, tak si uvědomí co asi chci a posílá mě na přestup. Řve na mě „third“. Ha, třetí nástupiště. Vezmu kolo a podchodem tam vjíždím a nic. Žádný vlak. Vedle na druhém nástupišti, třetí kolej stojí vlak. Sedím v něm, jsem nervózní a doufám, že už je to dobře.

 

Vlak se rozjede, přijde průvodčí a cvakne lístek. Myslím si, že musí slyšet ten kámen, co mi padá ze srdce. Sedím už ve správném vlaku, padají mi oči, sem tam nějaká zastávka. Na jedné sedím sám ve vagónu a zase ten divný pocit. Že by další přestup? Kouknu na mobil, mapy a vidím, že jsem v Tesaloniki, už  vím, jak se řecky píše Soluň. Chci vystoupit ale než stisknu tlačítko na dveřích, tak vlak si odfrkne a zhasne. Nemůžu ven. Proběhnu celý vlak, jsem v kabině strojvedoucího, ale nikde nikdo. Napadá mě moje přední světlo, rozsvítím a mávám jako šílenec, za chvíli mi nádražák z venku otevírá vlak a já jsem konečně venku.

Ráno na pláži poblíž Soluně

 

Je skoro půlnoc a letadlo letí až odpoledne. Převlékám se jedu na kole na letiště. Město je nádherné, plné nočního života a nábřeží je plné různých lidí. Kousek za městem si lehám na pláž a konečně na mé cestě také vidím moře. Vyspím se pod hvězdami na pláži a ráno jedu  kousek na letiště. Loučím se s Řeckem, loučím se TRCNo5 a je mi líto, že je konec.


Tak zase příště, snad....

 

TRASA

 

 

 

 

Michal Hampl

foto: autor, internet

 

Diskusní fórum pro: "TransContinental Race 2017 #05 - Meteora a cíl"

Názor Autor Datum a čas
Více fotek je ......... michal hampl 11. 10. 2017, 13:25
RE: TransContinental... Tonda L. 9. 10. 2017, 16:52
RE: Tondo dej michal hampl 9. 10. 2017, 14:42
RE: Tondo dej
Tondo dej, stojí za to. Jen nevím, jestli 18 let není málo a nechce to víc zkušeností a vytrvalosti, ale třeba ne.
RE: TransContinental... Tonda L. 8. 10. 2017, 10:56
RE: preprava kola michal hampl 6. 10. 2017, 10:00
RE: TransContinental... Milan 5. 10. 2017, 14:34
RE: TransContinental... michal hampl 5. 10. 2017, 07:43
RE: TransContinental... teepex 4. 10. 2017, 13:18

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |