I když se závod konal až na konci září, letos organizátorům přálo počasí. Oproti Oderské Mlýnici, kde panovalo nepříznivé počasí, bylo v Novém Městě hezky, bez deště. Teplota se pohybovala kolem 10°C, během závodu se pak trochu oteplilo. Pravda, dopoledne před startem bylo chladněji a teplejší oblečení přišlo vhod, nicméně mně osobně to problém nedělalo a vyhlídka toho, že trať bude suchá a samotný závod bez deště, mě pozitivně potěšily. Zřejmě nejsmutnějším faktem pro mě byla skutečnost, že jde již o můj poslední závod v letošní sezóně a bude následovat dlouhá závodní pauza.
Jako v předchozích dvou ročnících jsem i letos zvolil účast na delší trase B, která měřila 55 kilometrů. Pro letošek však byla trasa béčka pozměněná a organizátoři připravili řadu novinek. Trasa s převýšením přes 1100 metrů tedy slibovala nové zážitky. Start byl naplánován v tradičním čase 11:30 před hlavní tribunou Vysočina arény. Před závodem jsem se byl trochu rozjet, projel jsem si i kopce, které jsou součástí biatlonových tratí v rámci zastávek světového poháru a byly v minulých letech zařazeny v rámci trasy B. Letos to však byla jedna ze změn na delší trati, takže konečná pasáž již bikery nehnala do těchto strmých kopců, které závodníky stály hodně sil.
Jak se přiblížil okamžik startu, byly koridory okolo hlavní tribuny obsypány davy fanoušků. V tom je Nové Město podobné Oderské Mlýnici, fanoušci jsou zde opravdu skvělí. Jedním z lákadel, které mohly fanoušky přitáhnout, byla i účast našeho nejlepšího bikera Jaroslava Kulhavého.
Půl hodiny po půl jedenácté tedy přišel startovní výstřel a více než sedm set závodníků se vydalo vstříc zážitkům v okolí Vysočina arény. Úvodní kilometry byly stejné jako během mých předešlých účastí, takže jsem věděl, co očekávat. Ihned po startu následovalo stoupání, které účastníky vyvedlo ven z areálu. V této době jsem se snažil jet rozvážně a šetřit síly do dalších kilometrů. Cítil jsem se poměrně dobře a měl z jízdy dobrý pocit. V rámci úvodní části trati se závodníci dostali až na Fryšavský kopec, což byl nejvyšší bod v prvních patnácti kilometrech. Dále se pak trať odlišovala od těch v minulých ročnících. Pokud si to dobře pamatuji, předešlé tratě vedly spíše mimo lesy, na otevřených loukách, což nebyl případ té letošní.
Střední pasáž vedla převážně v lese, což mi vyhovovalo. Závodníci byli schováni před větrem, který opět tento závod doprovázel. Trať byla poměrně pestrá, vedla různými úseky plných kořenů, kamenů, ale nebylo to nic, co by se nedalo sjet. Já nepatřím mezi technicky vyspělé jezdce, ale nenarazil jsem na místo, které by bylo i pro méně zdatné neprůjezdné. Zřejmě tomu přispěla i trasa, která až na pár blátivých míst byla suchá. Výjezdy střídaly sjezdy, trať poměrně svižně ubíhala. Stále jsem se cítil dobře, většinou jsem se držel ve skupině s dalšími jezdci. Kolem třicátého kilometru jsem předjížděl jednoho bikera, který měl defekt. Při pohledu na jezdce to vypadalo na Jaroslava Kulhavého, což se mi později potvrdilo. Byl to zajímavý moment předjíždět olympijského vítěze, i když v takovéto pozici. Mimochodem defektů bylo během závodu více než dost, již během několika úvodních kilometrů jsem míjel desítky lidí s technickými problémy.
Trasa byla již ve své druhé polovině a projížděl jsem pasážemi, které mi opět byly z předchozích let povědomé. Přibližně na 40. kilometru jsem začal cítit únavu a síly najednou začaly rychle docházet. Nešlapalo se mi už tak dobře a tušil jsem, že poslední kilometry budou bolet. Tento úsek vedl již mimo les, spíše na loukách, kde poměrně dost foukalo. Zde jsem jel většinou osamoceně, o to to bylo náročnější, a bohužel mě hodně jezdců předjelo. Doufal jsem tedy, že se brzy vrátíme k aréně a cíl nebude daleko.
Když jsem míjel ukazatel tří kilometrů do cíle, měl jsem velkou radost. Bylo mi to však poměrně divné a při zkušenosti z minulých let, kdy po příjezdu do arény následovaly výjezdy do zmíněných lyžařských kopců, se mi zbývající vzdálenost nezdála. Zanedlouho jsem minul ukazatel jednoho kilometru do cíle, což bylo velmi potěšující. Bylo mi jasné, že i letošní dojezd doznal změn, proto nepříjemné kopce nebyly v letošním roce do plánu trasy zahrnuty. Po posledním kratším kopci mě čekal jen dojezd do cíle, který byl opět před hlavní tribunou a který jsem tolik vzýval. Vítězi na hlavní trase se stali Martin Stošek a Barbora Průdková.
Po počátečním zklamání jsem byl s výsledkem spokojen. Ano, mohlo to být lepší a první polovina trati mi dávala naději na ještě lepší umístění, nicméně hlavní bylo, že se mi podařilo dojet ve zdraví a bez defektu. Technické problémy mě letos zlobily více než dost. Během závodu mi sice spadl dvakrát řetěz, ale to nebylo nic zásadního. Při dojezdu do cíle byly koridory opět obklopeny mnoha fanoušky, což bylo potěšující. Myslím, že letošní změny se organizátorům povedly a trať byla dle mého názoru zajímavější oproti minulým letům. Rád se tedy do Vysočina arény opět za rok vrátím.
Závodní sezóna 2017 je pro mě minulostí. Nyní nastane dlouhá pauza bez závodů a nekonečného čekání. Na druhou stranu jsem rád, že si chvíli od kola odpočinu. Těm, co mají před sebou ještě nějaké závody, přeji šťastné dojezdy ve zdraví a technických problémů, ostatním pak příjemný odpočinek, mnoho šťastných tréninkových kilometrů a chuť do závodění v sezóně 2018.
Petr Šmíd
foto: Miloš Lubas, KPŽ
