Závod vyhlášený společnou účastí bikerů a silničářů se konal v soboru 7. října. Na rozdíl od předešlého ročníku jej doprovázelo studené větrné počasí a déšť. Při parkování auta mezi hlubokými kalužemi jsem trochu smutně zavzpomínal na loňské modré nebe. Nepřízeň povětrnostních podmínek mě sice trochu otravovala, ale na druhou stranu v tomto ohledu letos štěstí přálo, takže na závěr už se to dalo přežít. Navíc propozice slibovaly změnu trasy, která měla být ještě kopcovitější než dříve, což ve mně vyvolávalo zvědavost, jelikož se minulý ročník zdál už dostatečně vrchařsky zaměřený.
Charakter dlouhé varianty trasy, přesahující šedesát kilometrů, navíc každoročně otevírá otázku, na jakém kole jet. Převážně asfaltové cesty proložené štěrkošotolinovými úseky nahrávají spíše silničkám, cyklokrosům či gravelům, ale nižší kvalita povrchu hrozí četnými defekty úzkých plášťů. Po loňských spekulacích a zbytečném startu s odpruženou vidlicí jsem na svůj bike nasadil pevnou karbonovou vidlici, což je poměrně slušný kompromis. I když je pravda, že v dlouhých stoupáních i sjezdech po dobrém asfaltu silničky kralovaly.
Po startu před restaurací Berten jsme vyrazili za doprovodným vozidlem skrz Strašice až k místu ostrého letmého startu. Moje taktika byla jednoduchá, vydržet se silniční elitou co nejdelší dobu, i kdybych měl vypustit duši. Zpočátku to docela šlo a dokonce jsem byl v popředí pelotonu. Jenže nedlouho po ostrém startu v prvním táhlém stoupání směrem na Dolní Kvaň za to na čele vzali natvrdo a za mnou se ozvala vše vystihující hláška „No, a je to!“
Vpředu zůstalo jen několik odvážných bikerů, kteří se zuby nehty drželi šíleného tempa. I mě dalo dost práce zůstat alespoň na dohled od špice, ale skutečně jen na dohled. Ačkoliv je před jmenovanou vesnicí ještě kratší sjezd, dá se s nadsázkou říci, že po změně trasy začíná už kousek za Strašicemi první téměř třicetikilometrové stoupání, které po návštěvě Malého Toku (844 m. n. m.) končí až někde v okolí vrcholu Praha (863 m. n. m.). Jenže už dlouho před tím, za pravou zatáčkou v Kvani, kde se silnice zlomila podruhé ostře vzhůru, bylo zřejmé, že více jak dvoupalcové pláště jsou poněkud v nevýhodě. První skupina tedy ujela někam dopředu, nahoru, pryč, ale jako pozitivní se mi jevilo, že coby biker zůstávám v okolí téměř osamocen, což vlastně zůstalo až do konce neměnné.
Během následujících deštivých a studených kilometrů, pokračujících stále směrem na hřebeny Brd, se utvořila slušně pracující skupina, kde svojí aktivitou velmi překvapovala závodnice Starkcycling teamu, která nelenila a nejednou řádně potahala na špici. Škoda, že jí nakonec zastavil spadlý řetěz. Přesto se nevelký balík ještě před vrcholem Prahy rozpadl, zůstal za mnou a já na celou druhou půlku závodu osaměl. Akorát občas jsem chvíli vydržel s někým na silnici či cyklokrosu, jenže únava z vysokého tempa začínala úřadovat, takže jsem se bohužel přes veškerou snahu dlouhodobě neudržel v háku a trochu ztrácel pozice. Až někde okolo Zadní Zaběhlé mě dojel další biker, jenže měl nějak víc našlápnuto a doslova nehorázně mi ujel. Naštěstí nikdo další se na horském kole už neobjevil.
Okolo Padrťských rybníků jsem se ve větru prokousával zcela sám, jen sem tam u kraje stál nějaký závodník, který řešil defekt. A že jich vcelku nebylo málo, převážně v případě silničních kol. Zanedlouho potom přišel na řadu dlouhý sjezd po štěrkové cestě k pěchotní střelnici Kolvín, kde konečně přišel čas horských kol. Na mokrém nestabilním podkladu, by se mi na silničce jelo o poznání hůře.
Jenže radost z možnosti ukázat silničářům, zač je toho loket, zkalily technické problémy. Na začátku zmíněného sjezdu totiž začalo zlobit řazení, řetěz nedržel na zvoleném pastorku a padal dolů až na nejmenší jedenáctku. Odhad byl, že se povolila patka přehazovačky, což mi sice přišlo podivné, leč po mnoha zkušenostech ne nereálné. Z kopce dolů to naštěstí až tak nevadilo, ale v posledním stoupání závodu na lesní cestě Vlásenka jsem kolo trochu proklínal. Po jeho zdolání už ale následoval přibližně desetikilometrový sjezd skoro až do cíle, převážně po lesní cestě Josefka, kde převod 38x11 nepředstavoval žádný problém. I když jsem ho roztáčel, jak to šlo, dojet skupinku silničářů, kteří nebyli až tak dalekou přede mnou, už se mi nepodařilo.
Navíc se mi v ten moment vybavila závěrečná pasáž trasy před cílovou rovinkou. Ta totiž vede po kostkách do kopce a při představě, jak budu jediný dostupný převod (nepočítám možnost shodit řetěz na malý převodník) rvát ze sedla, abych se dostal v tempu nahoru, mě polil studený pot. Nakonec jsem ho zdolal vcelku obstojně, ale po rychlých šedesáti kilometrech to docela zabolelo. Cílová rovinka proti větru už pak byla jen pověstnou třešničkou na dortu.
Po dojezdu jsem mohl být celkem spokojený. Všude okolo převažovala silniční a krosová kola, biky představovaly výraznou menšinu. S ohledem na zimu ale bylo nutné rychle zalézt do auta a sundat propocené dresy, znovu onemocnět v samém závěru sezóny už se mi opravdu nechtělo. Už v suchém oblečení přišla řada na občerstvení podávané z okénka restaurace Berten. Rozhodně mě potěšil výběr ze tří jídel, pečené kuře, masová směs s rýží nebo guláš, a k tomu vývar. Kdo se však těšil, že ho jídlo zahřeje, byl zklamán. Ne, že by ho kuchař vydával málo ohřáté, avšak nepříjemně studený vítr předkládané pokrmy obratem zchladil tak, jako by je zrovna vyndaly z lednice.
Po zkonzumování mírně vlažného guláše s chlazeným knedlíkem jsem se ještě vypravil zjistit, jak je to vlastně s výsledky. Třinácté místo v kategorii bylo s ohledem na tvrdou konkurenci a vědomím, že jezdců na horských kolech je přede mnou opravdu minimum, pozitivním výsledkem. Cestou domů jsem pak už jen odhadoval, jak vlastně skončím v celkovém seriálovém pořadí a nevypadalo to vůbec špatně. Zveřejnění kompletních celoročních výsledků v dalších dnech pak ukázalo, že plán na letošní sezónu se mi podařilo splnit. Podle závěrečného resumé jsem vybojoval druhé místo v kategorii C a mohu se už jen těšit na listopadové vyhlášení na jihu Čech.
Ondra Hladík
foto: Pavel Křikava
