Bláto všude
2. 6. 2016, čtvrtek
Padla mlha. Jak jedu nocí, v kuželu čelovky vidím, jak se její drobné částečky řítí proti mně. Lesní cesta je po nedávném přílivovém dešti úplně rozbitá. Voda přemístila povrch cesty někam úplně jinam. Vyhýbám se hluboce vymletým rigólům, zabředám do sypkých nánosů písku, štěrku a kamínků. Jak se noc chýlí ke konci, citelně se ochlazuje. Nohy v promočených tretrách zebou.
Rozednívá se. Před městem Plasy mám najeto sto kilometrů. Začíná mě pobolívat levé koleno a záda. To brzy! Na okraji města dojíždím Honzu Burdíka. Snídá. „Je to moje třetí Loudání, ale poprvé jsem dokázal jet první noc nonstop,“ hlásí nadšeně. „Klidně jeď dál, mně došla voda. Musím ji někde sehnat. Pak tě třeba dojedu,“ loučí se se mnou a odbočuje někam do útrob probouzejícího se města. Je to naposledy, co se vidíme. Na trase už jsme se nepotkali.
První bezesná noc je za mnou. Druhou stovku kilometrů zahajuji na dvanáctém místě v pořadí. V batohu si vezu jídlo, pití, spoustu sil a odhodlání. Stavět nikde nemusím. Bolest v zádech povolila výměnou za bolest vnějšího úponu levého kolene. Až se pořádně rozjedu, tak to určitě přejde. Člověk musí věřit. Když uvěří, tak dokončí. Ti, co odstupují předčasně, to mají obráceně. Uvěří teprve až když dojedou. A to je špatně. Při tomhle způsobu myšlení, člověk vzdává při první větší komplikaci, při první vhodné zámince.
Kdo má spacák nevyhraje
Lesní pěšina je lehce podmáčená a mlaskavá. Bláto se ale nelepí. Jede se dobře. Les po ránu příjemně mlčí. Teplota vzduchu pro cyklistiku ideální. Po levé ruce tuším nějaký rozlehlý lom. Přijíždím na turistické rozcestí U Mezníku. Jsem překvapen, tudy totiž trase nevede. Jsem asi tři kilometry mimo mísu. Někde jsem chybně odbočil nebo možná neodbočil. Je mi to divné, protože pořád jedu po červené turistické značce. Asi je to jiná červená. Sakra!
Přes kopečky a lesíky se nezadržitelně blížím k vodní nádrži Hracholusky. Ranní mlžný opar se pozvolna vstřebává do začínajícího dne. Kovový mostek přes řeku Mži. Na jeho začátku i konci schůdky. Musím pěšky. Úpon v levém koleni se při každém ohnutí nohy na schůdcích připomíná pronikavým píchnutím. Jsem zaskočen. Diagnóza z mého lékařského pohledu gynekologa amatéra je jasná – mám bolavé koleno. Jinak je tady ale krásně.
Sypaná hráz přehrady se ztrácí za mými zády. Projíždím vesničkou Hracholusky. Na lavičce sedí ledabyle pohozený pobuda. Kolo opřené o lavičku. Dřímá. Zvuk mého přijíždějícího kola ho probral. Žádný pobuda, soupeř Loudal je to! Trošku polekaně si mě prohlédl. Mávli jsme si na pozdrav. Pak mu hlava zase padla na hruď a pokračoval v přerušeném dřímání. Posunul jsem se o jedno místo vpřed.
Šlapu si lesem a přemýšlím nad pobolívajícím kolenem. Do cíle zbývá nějakých 500 kilometrů. Při jízdě se bolesti asi nezbavím. Dá se počítat s tím, že se bude stupňovat. A to by mohl být problém. S bolavým kolenem se na kole jezdí blbě. S bolavým kolenem se Loudání dokončit nedá. Třeba bolest odezní. Jestli ne, budu mít fakt problém. I když, co je to problém?
Eckhart Tolle, je německý filozof a duchovní učitel. Jeho vysvětlení problému se mi líbí. Myslím, že se ho budu do konce Loudání držet. „Problémy jsou jen iluze Vaší mysli. Musíte si uvědomit, že žádné problémy neexistují. Existují jen životní situace s nimiž se musíte smířit jako se součástí existence. Problémy jsou výtvorem lidské mysli a nemohou existovat v přítomném okamžiku. Samozřejmě, že jsou situace, které je třeba vyřešit nebo přijmout. Ale proč z nich dělat problém? K čemu potřebujete problémy? Máte-li „problém“, znamená to, že přemýšlíte o situaci, kterou nechcete nebo nemůžete vyřešit. Zabýváte se situací natolik, že přestáváte vnímat život a Bytí. Nebo přemýšlíte o věcech, které budete muset udělat v budoucnosti, místo abyste se soustředili na to, co můžete udělat teď. Když z něčeho děláte problém, působíte si bolest. Stačí učinit jednoduché rozhodnutí. Ať se děje cokoli, nebudu si působit bolest. Nebudu z ničeho dělat problém. Ačkoli je to velice jednoduché rozhodnutí, je zároveň velmi radikální. Takové rozhodnutí neučiníte, dokud nemáte plné zuby utrpení. A nebudete je moci realizovat, dokud si neuvědomíte sílu přítomného okamžiku. Jestliže jste zažili nějakou životu nebezpečnou situaci, pak víte, že to nebyl problém. Vaše mysl neměla čas dělat z toho problém. V opravdu kritické situaci se mysl zastaví, vy se plně soustředíte na situaci a začne vás řídit něco mnohem mocnějšího. To vysvětluje, proč v takových situacích jsou obyčejní lidé najednou schopni neuvěřitelně odvážných činů. Životu nebezpečnou situaci buď přežijete, nebo ne. V žádném případě to ale není problém.“
Vysvětlení jistě zajímavé a vcelku pochopitelné. Bolí mě koleno? Žádný problém. Jedu dál, dokud koleno dovolí. Třeba bolest časem odezní. Ještě nikdy jsem Loudání nevzdal a nerad bych na téhle tradici něco měnil. Někde tady v lese u přehrady Hracholusky mi naskočila do hlavy moje mantra, jakési moje motivační heslo či kouzelné zaklínadlo.
Musím být hustým mužem
Což hlava, tělo i nohy obě ví
Jen tak se do cíle dostat můžem
Jen tak se cíl objeví.
Cesta byla suchá, místy mokrá
Líbí se mi, jak je trasa zatím pěkně jezdivá, to na Loudání nebývá zvykem. První obtížné úseky přišly před Stříbrem. Modrá turistická vede lesem kopírujíce říčku Úhlavku. Říčka je naplněná hnědou kalnou vodou až po okraj. Naštěstí nemusíme brodit na druhý břeh. A nebo musíme? Ne, nemusíme. Stoupání od říčky je strmé. Pěší tlačenka bez cibule, bez octa. Ano. Dostal jsem hlad.
Ve Stříbře zbývá do cíle 484 kilometrů. Nacházím se na dvanáctém místě průběžného pořadí. Stavím u čerpací stanice, abych doplnil tekutiny, posnídal bagetu a kávičku. Koleno bolí pořád stejně a to má své výhody. Kvůli bolesti kolene tělo žádnou jinou bolest nevnímá. Nebolí mě zadek, svaly, ruce, nic. Krom kolena jsem v dokonalé kondici. Ani spát se mi už nechce. Pozoruji okolí a přemýšlím, jak městečko ke svému názvu přišlo. Usrkl jsem přeslazenou kávičku, cukr poslal mozku impulz a odpověď se dostavila vzápětí. Městečko se jmenuje Stříbro proto, že se tady v minulosti asi těžilo zlato.
Zatímco snídám, přijíždí další zablácený cyklista, Loudal Vojta Brychta. Krátce si povídáme. Já jel nocí nonstop, on chvíli spal. „Tak já pomalu jedu, ty mě brzo doženeš,“ loučí se se mnou. Rozjedenou bagetu dožvýkávám s vědomím, že jsem se propadl na třinácté místo.
Stříbro je z cyklistického pohledu významné tím, že se jedná o rodiště skvělého cyklisty a cyklokrosového mistra světa Zdeňka Štybara. Z pohledu Loudání je významné tím, že tady máme za sebou první čtvrtinu závodu. Město opouštím pěšinou podél řeky Mže. Další nesjízdné úseky jsou připravené a zvědavé, jestli je proměníme ve sjízdné.
Sešup je strmý a přímo pod ním teče řeka. Kdo neubrzdí, skončí v jejích kalných vodách. Je to sjízdné? Ano, ale maximálně po zadku. Volím ortodoxní sestup opatrného turisty s kolem po boku. Nedá se to pořádně ani sejít. Chvíli pěšinou podél řeky a pak zase vzhůru od řeky a zpátky k řece. Typicky loudací úsek. Dohnal jsem Vojtu Brychtu. Nedá se říci, že dál jedeme spolu. Jedeme tak nějak poblíž sebe na vzdálenost pěti metrů. Chvíli vpředu on, pak zase já. Každý pohroužen do svých myšlenek. Nemluvíme spolu. Stezka nás dovedla k plůtku a v něm malá dvířka. Jsou tady kvůli prasatům. „Zavírejte!“ Zní příkaz na ceduli. Tak nevím, jestli tady nejsou ta dvířka kvůli nám. Jsme smradlaví a špinaví jako ta prasata. Za plůtkem líbezná chatová osada a krátce střižený anglický trávník. Snad jim to tady moc nezryjeme.
Občas tlačenka
Podél řeky Mže se trasa motá sem a tam. Točíme se doslova na pětníku. Jsou tady místa, kdy můžeme na dohled spatřit někoho ze soupeřů, který je ale ve skutečnosti několik desítek kilometrů za námi nebo před námi. Tohle na psychice moc nepřidá. Strmá výtlač z údolí. Od vesničky Černošín už nejedeme s Vojtou poblíž sebe, ale klasicky vedle sebe. Stále mlčky. Kdo by ztrácel čas a síly tlacháním. Takhle mlčky nám to vyhovuje.
Pachtíme se lesem ke zřícenině hradu Volfštejn. A to stojí za zmínku. Mladý pán Vilém z Volfštejna se při pobytu v Praze přátelil s Janem Žižkou z Trocnova, oba se zde ucházeli o přízeň stejné slečny, která si nakonec vzala za muže Viléma. Tím začalo mezi oběma pány nepřátelství, které vyvrcholilo při křtu Vilémovy první dcery Ludmily. Žižku na hostině přemohla zlost a udeřil Viléme do obličeje pečenou srnčí kýtou. Tak pověst praví.
V lese jsme dohnali jednoho z Loudalů, odpočíval v turistickém přístřešku. Je jím valašský borec Toník Liebel. Dál pokračujeme ve třech. Do cesty se nám staví zřícenina hradu Gutštejn. Stojí v lese na ostrohu nad údolím v nadmořské výšce 425 metrů. Tlačíme kola pěšky do kopce. Pověst vypráví, že za nocí, kdy měsíční paprsky dopadají na rozvaliny hradu, se v jeho ruinách zjevuje přízrak modlícího se mnicha. Muž je zahalen v dlouhém rouchu, kápě mu zakrývá obličej. Mnich prý vedl zhýralý život a proto tady v ruinách musí bloudit a čekat na vysvobození. Snad se jednoho dne dočká mravného mládence, který jej osvobodí a mnich nalezne věčný klid. Spěcháme, nemáme čas čekat, až se nám mnich zjeví. Navíc se nepovažujeme za kdovíjak mravné mládence.
Toník Liebel
Za Gutštejnem nám Toník doslova uletěl. On to totiž není cyklista, on je letec. Kolo ovládá stejně bravurně jako pilot Tom Cruise stíhačku ve filmu Top Gun. Zmizel nám z dohledu velmi snadno a my s Vojtou znovu osaměli. Dlouhé kilometry společného mlčení nás sblížily. Už nejedeme vedle sebe. Konečně jsme si začali normálně povídat. Už jedeme spolu.
Vedro je docela palčivé. Na kopci u kostela v Krasíkově jsme objevili kohoutek s vodou. Po chvíli váhání jsme se vzájemně ujistili, že je pitná a už to do sebe lijeme jako velbloudi. Tady na Krasíkově pro mě nastal zlom. Bolest kolene je už nesnesitelná. Polykám první pilulku brufenu. Tady na Krasíkově jsem se vydal cestou feťáka. Máme najeto 200 kilometrů, do cíle zbývá dalších 400, ale na to člověk nesmí myslet. Brufeny mám v zásobě ještě tři. To by mělo stačit.
Vnořili jsme se do údolí Kosího potoka. Divočina se vším všudy. V dáli za našimi zády začalo hřímat. Bouřka je nám v patách. „Kolem nás je ticho lesní a za zády bouřka běsní.“ Setkání je nevyhnutelné. Začalo pršet. „Vezmeme pláštěnky?“ ptám se Vojty. „Pláštěnky? Proč? Až přestane pršet, tak zase uschneme!“ Vojta je drsňák. Pláštěnky nejsou potřeba. Kosí potok nás přivádí do údolí řeky Mže. Divočina pokračuje. Provazy vody se valí z nebe. Hřmí. Prší.
Jedeme v bouřce, já a Vojta Brychta
Jízda v bouřce to je slušná rychta
Červená turistická nám staví do cesty další překážku, kolmé stoupání plné kluzkých kořenů. Za deště nemožné vylézt. Přesto vylezli všichni. Člověk někdy dokáže věci až se potom diví. Hranice nemožného objevíte jedině tak, že je překročíte.
Je po dešti. Bláto mlaská, ale naštěstí se nikam nelepí. Cesty jsou vymleté a plné louží. Kamení a písek jsou z lesní cesty vyplavené daleko na asfaltku. Tady musela být bouřka monstrózní. Když přijíždíme do obce Planá, slunce už zase pálí i přesto, že večer klepe na dveře. Bageta a imitace kávy z automatu přijde vhod. Polykám druhý brufen, mám pocit, že ten první nezabral.
Projeli jsme okrajem Slavkovského lesa. Slunce je těsně nad obzorem a přenádherně osvětluje nekonečné zelené louky, až z toho na jednoho dýchne romantická nálada. Parádní podívaná. Celkem nečekaně míjíme uprostřed lesa řádně označenou zastávku tramvaje. Nějaký si nechal záležet na detailech, i jízdní řád je tady vyvěšený.
Večer velmi pokročil. Ve vesničce Vítkovice Vojta objevil vhodný přístřešek na přespání. Na chvíli váhám. Ne! Musím jet dál. Loučíme se podáním ruky, jako staří kamarádi. Přejeme si hodně štěstí. Třeba se zítra na trase zase někde potkáme.
Zůstal jsem sám jako bubeník v houslové kapele. Stmívá se. Rozsvěcuji čelovku a dupu vpřed, co mi koleno dovolí. Dobrodružství osamělého vlka začíná. Večerně nasvícená kolonáda v Mariánských lázních a zdejší dominanta zpívající fontána. Mám štěstí. Zrovna zpívá. Jedu na kole po kolonádě. Název KOLOnáda k tomu přímo vybízí. Maličko bloudím systémem jednosměrných ulic v protisměru. Policejní auto zpomaluje a policista mi prstem hrozí. Gestem se omlouvám a ukazuji do mapy, jako že bloudím. Čekám, že by mi mohli pomoci a poradit správný směr, ale policisté kdepak. Pomalou jízdou se vzdalují. Z Mariánských lázní zbývá do cíle 360 kilometrů. Jsem na devátém místě průběžného pořadí. Trochu se mi stýská po Vojtově tiché přítomnosti.
Padlé stromy
Nořím se do Českého lesa. Lesní cesta je široká a dobře sjízdná, když nepočítám úseky rozježděné těžkou lesní technikou. Tady se musím mít na pozoru, abych netrefil nějakou nerovnost a nesložil se k zemi. Už jsem 24 hodin v sedle. Začíná druhá bezesná noc. Dobré je, že se mi nechce spát, i když to se může během minuty úplně změnit. Půlnoc minula.
Červenou turistickou klesám lesem na jeden z geografických středů Evropy. Tady, kousek od německých hranic, ho vyměřili rakouští geografové v roce 1865. Lehce v obavách se vpíjím pohledem do mapy a sleduji červeně značenou turistickou pěšinu. Kdyby mi zmizela, byl bych namydlený. Začínám pociťovat touhu po spánku. Občas je razantně přerušena pronikavou bolestí v koleni. To mě vždycky spolehlivě probere. Když jsem byl malý, vyprávěl mi děda pohádku, ve které hlavní hrdina bojoval proti spánku tak, že si sedl pod strom a zasypal se spoustou ježků. Kdykoliv mu hlava únavou klesla, píchnul se o ježčí bodliny a hned se probral. Připadám si podobně, jen mě místo ježků píchá v koleni. Ze středu Evropy tlačím lesem vzhůru. Mířím na Dyleň, s nadmořskou výškou 940 metrů druhou nejvyšší horu Českého lesa a zároveň nejvyšší bod celého Loudání. Dyleň pro změnu označil za střed Evropy v roce 1813 sám malý velký Napoleon Bonaparte.
Z Dyleně čeká náročný sjezd lesní cestou. Je zarostlá trávou, podmáčená a očividně nepoužívaná. Noční dobrodružství až za hrob. Pak mě vítají nekonečné kilometry po bývalých vojenských signální cestách podél hranic s kapitalistickým Německem. Je to nahoru a dolů. Orientačně nenáročné i v noci. Tady by se to jelo na plný plyn. Bohužel jsem limitován bolestí, která mě přivádí na zvláštní úvahy. Kdyby měl člověk křídla, mohl by se trošku proletět. Bolavé koleno by si aspoň odpočinulo. Jenže mít křídla, to je starost navíc. Museli bychom se o ně starat, denně čechrat, čistit, odmašťovat. Pro pořadatele Loudání by to znamenalo komplikace. Mohlo by se švindlovat. Každý závodník by si občas místo cyklistiky trošku popolétnul. Nevím, jak by se tohle dalo technicky ohlídat. A tak je vlastně dobře, že člověk křídla nemá. Jasně, přemýšlím nad blbostmi, ale je to pořád v pohodě, protože přijdou chvíle, kdy mi to nebude přemýšlet vůbec. Ze zamyšlení mě vytrhlo pípnutí mobilu, přišla mi zpráva. „Už jsi čtvrtý, všichni spí. Drž se!“ Tak to jsem s tím slušně pohnul, ještě v Mariánských lázních jsem byl devátý.
Vysoká mokrá tráva
V lese u jakéhosi památníku se ve svitu mé čelovky leskne kolo. Vedle něj na lavičce ve spacáku zachumlaný neznámý loudal. „A heleme se, kdo to tady spí,“ podivuji se nahlas, když ho lustruji kuželem čelovky. Nereaguje. Spí tvrdým spánkem zabitého, zabalený do spacáku jako mumie. Budit ho nebudu. Jedu dál. V ten moment jsem se posunul na třetí místo. Do cíle zbývá něco málo přes tři sta kilometrů. Je to hodně nebo málo? Nemá cenu polemizovat. Je to dálka jako prase.
Jak tak dumám nad zbývající částí Loudání, sjel jsem z lesní cesty do roští na úzkou pěšinku. Je sevřená křovím a větvemi. Všechno mokré. Během chvilky jsem mokrý i já. Větev na zemi je tlustá a kluzká. Přední kolo podkluzuje a ustřeluje do strany, slabší větvičky se zaplétají do zadního kola a přehazovačky. Poroučím se k zemi. Větve mě škrábou do nohou, rukou i obličeje. Je to daň z únavy. Kdybych byl čilý a měl se na pozoru, tohle by se mi nestalo. Vstávám nezraněn. Počastuji se svěžími nadávkami na probuzení, nasedám a pokračuji dál. Asi po sto metrech zjišťuji, že jsem při pádu přišel o navigaci. Bez ni jsem vyřízený. Chvatně se vracím na místo činu. Mám obavy. Najdu ji? Co když zapadla někam do křoví? Stresující chvíle. Naštěstí na mě navigace vleže čeká hned vedle kluzké větve. „No je to dost, že ses pro mě vrátil,“ jako bych slyšel její tenký hlásek.
Trasa Loudání 2016
Pokračování příště...
Milan "Milča" Silný
