Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Nonstop Loudání českou krajinou 2016, díl III.

10.1.2018 07:18

Utrpení mladého Boháčka pokračuje aneb Milan bojuje s nepřízní osudu i další den. Déšť, bolest v koleni, déšt, krize, déšť, bláto, déšť, došel brufen, déšť....

Bookmark and Share

3. 6. 2016, pátek

Svítá. Klesám do údolí k vodní nádrži Skalka. Obklopuje mě mlha a vlhko. Citelně se ochlazuje. Z předchozího průjezdu křovím jsem celý mokrý. Mám  pocit, že snad už mrznu. V Pomezí nad Ohří mi zbývá do cíle rovných 300 kilometrů.


Ve stoupání mě předjíždí onen spící loudal. Už to není bezejmenná mumie, je to Honza Klvač. Do kopce jede pěkně svižně. Brzy se mi vzdaluje. Propadl jsem se na čtvrté místo v pořadí. Koleno bolí takovým způsobem, že musím tlačit pěšky. Že by nadešel čas na další pilulku brufenu? Ano, není zbytí. „Musím být hustým mužem, což hlava, tělo i nohy obě ví. Jen tak se do cíle dostat můžem, jen tak se cíl objeví,“ mumlám si mantru, když polykám ten vypatlátor proti bolesti. Není to bolest, jako když vám někdo tluče kladivem do hlavy. Je to bolest, jako když vám někdo vráží do kolenního kloubu pletací jehlici.

Tak trošku loudací demence


Ve vesničce Libá začalo pršet. Nesu to nelibě, všechno na mě nějak dolehlo. Honza Klvač mi snadno ujel. Bolí mě koleno. Už jsem dvě noci nespal. Jsem hrozně unavený. Je mi zima. A teď ještě začalo pršet. Mám krizi. Jsem pesimistický tragéd. Mám velkou krizi. Sedám si v dešti na lavičku. Prší mi na hlavu a je mi všechno jedno. Snažím se přemýšlet. Nejde to. Snažím se vzpomenout na jakoukoliv optimistickou maličkost. Snažím se v mysli vyškrábnout jakoukoliv úsměvnou blbost.

 

Víte, co je eufemismus? Eufemismus je pojmenování, které zmírňuje či zlehčuje špatné nebo nepříjemné skutečnosti či zdůrazňuje jejich pozitivní stránku. Takže eufemisticky řečeno: „Rozhodně nejsem v prdeli, jen jsem doputoval na hranici svých možností.“ Ztěžka jsem se zvedl. „Tohle Loudání dokončím, ale další už nikdy v životě nepojedu!“ pronesl jsem směrem ke svému zablácenému kolu. Nehnulo ani brvou. Oblékl jsem si nepromokavou bundu a strojovým tempem se rozjel dál. Brufen asi zabral. Nemám mozek. Jsem robot. Pořád jedu na kole. Sice nevím kam, ale hlavně, že jedu. Všechno ostatní mi je jedno.  


je druhé nejzápadnější město České republiky. Déšť tady ještě houstne. Schovávám se do autobusové zastávky. Už je tady schováno několik bujarých výrostků a paní hodně středního věku. „Nevíte, jaká je předpověď? Kdy ta přeháňka skončí?“ Zjišťuji u paní, jak to s tím deštěm bude. „Žádná přeháňka. Takhle má pršet celý den,“ oznamuje špatnou zprávu. Tak to nemá cenu, abych tady čekal. Pojedu dál. „Musím být hustým mužem. Což hlava, tělo i nohy obě ví. Jen tak se do cíle dostat můžem. Jen tak se cíl objeví.“ Chvíli na to projíždím nejzápadnější obcí České republiky. Jmenuje se Krásná. Jak může být krásná v takové slotě?


Cítím, jak mi zespoda po předloktí stékají stružky vody. Nepromokavá bunda začala promokat, stejně jako jakákoliv jiná nepromokavá bunda. Bačkůrky mám promoklé už dávno. Jediné, co mi zatím nepromoklo, je moje odhodlání. Letošní Loudání není akce pro sluneční jezdce. Není na mě nitka suchá, ale nevadí, hlavně, že se tola kočí. Nebo je to obráceně? Mířím na nejzápadnější bod naší vlasti. Počasí nade mnou nemá vůbec žádnou moc, i když má moc velkou. Mezi chvílemi bodavé bolesti v koleni zažívám chvilky příjemně promočené cyklistiky.


Na nejzápadnější bodě naší vlasti je pusto a prázdno. Podmáčenou pěšinkou tam a podmáčenou pěšinkou zpátky. Jsem tady úplně sám. Nejrůznější vědecké studie ukazují, že dlouhotrvající až chronická samota může významně rozhodit náš imunitní systém a zvýšit tím riziko různých onemocnění. Využívám samoty a raději preventivně promazávám bepanthenovu mastičkou veškeré rizikové partie těla. Trochu se bojím, aby mi je směs potu, špíny a dlouhotrvajícího deště nerozedřela.


Podél českoněmeckých hranic mířím na sever. Bývala vojenská signálka se houpe nahoru dolů bez ohledu na strmost stoupání. Na zatáčky se tady moc nehraje. Provazy vody se valí k zemi. Les skrz na skrz uplakaný. Navzdory okolním vnějším vlivům pociťuji vnitřní klid a mír. „Pasát fouká vlídný…..,“ pobrukuji si text písně od J.A.R. a všechno ostatní mi je jedno. Soustředěně jedu vpřed a snažím se nevnímat ani bolest, ani vodu.


Dalším zajímavým místem na trase je Trojmezí. V minulosti se tady dotýkaly hranice Německé demokratické republiky, Německé spolkové republiky a Československé socialistické republiky. Čas plyne, historie se mění, režimy zanikají, ale Trojmezí zůstává. Dnes se tady dotýkají hranice Saska, Bavorska a Česka. I tohle místo působí opuštěným dojmem. Není se co divit, v tomhle dešti by se sem plahočil snad jen blázen.

Polem nepolem...


Zažívám paradox. Intenzivní jízdou na východ přijíždím do nejzápadnějšího města České republiky a tím jsou Hranice. Město bylo založeno snad někdy koncem 12. století. Původní název byl Rossbach, což v překladu znamená Koňský potok. Název vznikl podle potoka, kerý obcí protéká, první zdejší osadníci z něj napájeli své koně. V propozicích závodu je u města Hranice uvedeno: „Městečko vzbuzuje naděje na občanskou vybavenost, ale podle posledních zkušeností je zde pouze vietnamská samoobsluha a nic víc.“ Do cíle zbývá pouhých 259 kilometrů, navíc přestalo pršet, což vnímám s úlevou jako suchý fakt.
 

Nekonečně dlouho projíždím Přírodním parkem Halštrov. Koleno se snaží upoutat pozornost za každou cenu. V před se sunu zvolna. Cítím každé stéblo. V každém šlápnutí se skrývá ohromná bolest, ale zároveň záchvěv radosti. Každým šlápnutím jsem cíli blíže. Znovu  začalo pršet.


Ve Vojtanově mě vítá výspa civilizace, čerpací stanice. Zkouším štěstí. „Dobrý den, nemáte brufen?“ „Ne ten nevedeme.“ „No nic, tak děkuji,“ chystám se odejít. „Ale počkejte, kouknu do kabelky, možná tam nějaký mám,“ zarazila mě pohledná pumpařka. A skutečně dva našla a už mi je vráží do ruky. „Děkuji, asi jste mě zachránila.“ „Koukám, že nevypadáte dvakrát dobře. Jste špinavý jako horník. Ale, aby vám ten brufen pomohl, nesmíte mi za něj děkovat!“ A zase mi ho z ruky bere. „Zkuste to ještě jednou!“ „Tak dobře……. K čertu s vámi!“ Vyhrkl jsem a sebral jí rychle brufen. „No vidíte, to je ono.“ Přizvukuje žena a oba se na sebe culíme, jako kdybychom se znali už od školky.


Když přijíždím do obce Skalná, prší a obloha nad hlavou je stále kalná. V tomhle počasí jezdí pouze cyklisté skalní. Jsou dvě hodiny odpoledne. Do cíle zbývá 228 kilometrů, stále držím čtvrté místo v pořadí. Tempo nemám nijak závratné. Čekám, až brufeny začnou účinkovat. Ze Skalné trasa pokračuje Přírodním parkem Kamenné vrchy. Už sám název vypovídá o obtížnosti cyklistiky. Někde tady se to stalo. Prohnal se kolem mne soupeř Robert Dobrý a odsunul mě na páté místo v pořadí. „Tak kamaráde, máš to zpečetěné. Teď tě začne předjíždět jeden za druhým,“ utrousilo posměšně moje zablácené kolo a já neřekl nic, protože koleno účinkům brufenu vzdoruje a pořád bolí. Třeba už ty růžové pilulky nezaberou. Když musím, tlačím kolo pěšky a belhám se při tom jako Joffrey de Peyrac od nezkrotné Angeliky.


Dohnal jsem a předjel Roberta Dobrého, stál u krajnice a něco studoval v mobilu. Čekám, že mě brzy dojede, ale Robert nikde. Když se otáčím, nevidím ho. Že by se přede mnou schoval? Už jsem 48 hodin nespal a únava se na mém uvažování řádně podepsala. Kam se Robert poděl? Kde je? Proč za mnou nejede? Snažím se uvažovat logicky. Možná mu do mobilu přišla zpráva, že je závod zrušen a on jede domů. A mně to pořadatelé zapomněli oznámit. Nebo mi to neřekli schválně? Možná jsem jediný, kdo o zrušení závodu neví. Co teď? Cítím hroznou nejistotu. Trápí mě nezodpovězené otázky, až jsem z toho v Lubech zapomněl odbočit a pokračoval špatným směrem. Sakra, na to si musím dávat pozor! A co ten Robert? A proč závod skončil? A kdy mi to pořadatelé zavolají?

Robert Dobrý


Lesní sjezd je dlouhý. Jen nesmím přejet tu odbočku doleva. Zbytečně bych se musel vracet zpátky do kopce. Brzdím, stavím a co chvíli prohlížím každý náznak lesní pěšiny, jen abych nepřejel. Začínám si uvědomovat, že z únavy blbnu. Možná by jen stačilo najíst se něčeho sladkého a dodat mozku cukr, ale na to už jsem až příliš vyčerpanej a zblblej. Nedochází mi to. Tělo žádné hladové signály nevysílá a mozek má úplně jiné starosti. A hele tohle by mohla být ta odbočka! Ne tak ne. Musím jet ještě kus dál. Mám pocit, že tudy už jsem jel. A co tenhle průsek? Není tohle ta odbočka? Z mapy toho moc vyčíst nedokážu.


Přírodní park Leopoldovy hamry. Lesní stoupání je nekonečné. Tlačím pěšky proti proudu  nějakého potoka. Koleno mě při jízdě brzdí. Modrá turistická se mění na zelenou turistickou. Ale je to pravda nebo se mi to zdá? Jdu se zblízka podívat až ke stromu. Je zelená. Jsem tady správně. A proč tady vlastně sem? Kdo mě sem poslal? Co mám za úkol? Sleduje mě někdo? Co tady dělám? Proč tudy musím? Určitě mě někdo sleduje na monitoru počítače z nějaké tajné místnosti a vysmívá se, jak jsem slabý. Krize fyzická? S tou se dá bojovat! Mám krizi duševní, mentální, psychickou. A s tím se nedá dělat nic! Hlavně neusnout a nezabloudit. 


Les mě vyplivl u fotbalového hřiště s vypelichanou umělou trávou. Za ním se zvedá hradba paneláků. Rotava, nadmořská výška 568 metrů. Město na kopci. Zdejší sídliště bylo dokončeno někdy kolem roku 1969 a bylo vybudováno doslova na mýtině po vykáceném lese. Díky velké komunitě zdejších Romů bývá město považováno za lokalitu neklidnou. Podle mnohých pesimistů se z větší části jedná o romské ghetto. Průjezd Rotavou a kontakt se zdejší civilizací mě probral a já se trošku vzpamatoval. Moc dlouho jsem si ale reálného světa neužil.

Přelez, přeskoč, ale nebroď!


Přírodní park Přebuz nabízí nejvyšší partie celého závodu. Nadmořská výška se blíží k devíti stům metrů. Tlačím kolo pěšky po modré turistické stezce. Vede okrajem lesa, což je mnohem snazší, než kdyby vedla přímo lesem. Kdo tady tu pěšinu okrajem lesa vyšlapal? To musel být někdo chytrý, někdo mazaný, někdo vyčůraný. Nějaký manažer? Finanční poradce? Ředitel? Každopádně díky, že mi tu trasu ukázali a vzali mě mezi sebe. Tlačím kolo v zástupu vyladěných hezounů v nažehlených košilích, kravatách a v drahých oblecích. Vlasy mají nagelované, boty naleštěné. Jsem rád, že mě vzali mezi sebe, i když jsem špinavý, nemám kravatu a smrdím. Pánové díky. Jdeme v zástupu jeden za druhým. Všichni máme skloněné hlavy a všichni jdeme mlčky. Je hrozné vedro. Chtěl bych se napít, ale nemůžu, abych nebrzdil manažery jdoucí za mnou. Les nás pohltil. Modrá turistická se kříží se žlutou? Kudy se mám dát? Ha! Jako když utne. Všichni kravaťáci někam zmizeli. Měl jsem asi halucinace. Jsem v lese úplně sám a musím přijít na to kudy pokračovat dál.


Imunita je schopnost organismu odolávat vnitřním i vnějším negativním vlivům. Tento dokonale propracovaný systém je také schopen rozeznat, co je pro tělo přínosné a co mu škodí. Imunita si také ve většině případů útočníka, který již naše tělo jednou obléhal, pamatuje, a proto ho dokáže snadno zneškodnit. Únava je zákeřný útočník. S únavou si naše imunita poradit nedokáže. Proto únava pořád atakuje a s přibývajícím kilometry budou její ataky čím dál tím víc agresivnější. Uvidíme, jak se s tím poperu.


Ve sjezdu se mi začal žvejkat plášť předního kola. Píchnul jsem. Štěstí v neštěstí. Zrovna se přihnala přeháňka a já píchnul u stavení s přístřeškem. Duši můžu vyměnit pěkně v suchu. Kolem se s veselým pozdravem prohnal Toník Libel, podle všech příznaků cyklista nepromokavý. Odsunul mě na páté místo v pořadí. Když jsem defekt odstranil, pumpičku a sebe zahřál na provozní teplotu, přestalo pršet. Vyšlo to na minutu přesně.     

Když se Loudal může opřít o Loudala


Večer se blíží a mně to nejede ani nejde. Možná proto, že jsem se právě ocitl v obci Nejdek, což je jediné české město, jehož název začíná slabikou Nej…. Nejdek je také rodným městem herce Vladimíra Ráže, představitele krále Miroslava, nejoblíbenějšího panovníka českých pohádek. V mapě už se moc neorientuji a tak se musím ptát na cestu. První volba, špatná volba. Oslovil jsem hlouček cikánů. Obstoupili mě velmi těsně. Jeden mi radí kudy kam a ostatní čtyři koukají kde by co. Batoh mám přetažený nepromokavým potahem proti dešti a tak si naštěstí nemohou z kapsiček nic půjčit. Je sobota 20:15 hodin. Jsem pátý v pořadí a do cíle zbývá už jen 175 kilometrů. Čeká mě třetí noc beze spánku a to může být devastující. U čerpací stanice v Nejdku už je zavřeno. Nástrahám noci budu vzdorovat bez teplého jídla a bez kávy. Uvidíme, co se stane. Trošku se těším, trošku se bojím a trošku už nejsem při smyslech.


U vesničky Smolné Pece dost dlouho hledám odbočku na neoznačený singltrek podél železniční trati. Až ho najdu, budu mít na chvíli vyhráno, protože z něj se nikam zabloudit nedá. Zapínám čelovku. Setmělo se a citelně ochladilo. Z obce Nová Role to po silnici valím i díky chladnému nočnímu vzduchu celkem svižně. Cítím se mnohem lépe, než jsem předpokládal. Jenže pak to přišlo nečekaně z ničeho nic, jakoby mi někdo z hlavy mozek vyndal. Na křižovatce nevím kudy dál, i když jsem v tom měl ještě před chvílí úplně jasno. Jedu rovně, ale nevím, jestli jedu správným směrem. Každou chvíli stavím a v mapě se snažím nalézt nějaké body odpovídající realitě, abych se ujistil, že jedu správně. Železniční přejezd! Jestli za ním silnička uhne doleva, tak jsem tady správně. Ano. Super. Uhýbá doleva. Pro jistotu ale zastavuji a v kuželu světla z čelovky na mapě kontroluji, jestli jsem za přejezdem neměl odbočit doprava. Jsem ve stavu, že levá nebo pravá mi je jedno. Musím se fakt soustředit, ale už se mi to moc nedaří. 


Nekonečně dlouhá jízda panelovou cestou zvláštní krajinou, která ve tmě vypadá nepřirozeně umělá. Až později doma zjistím, že právě přejíždím bývalou Loketskou výsypku. Jedná se výsypku nedalekých povrchových hnědouhelných dolů. V roce 1980 se celá obrovská masa hlušiny dala do pohybu až sesuv začal ohrožovat nedalekou železniční trať. Přistoupilo se proto k nákladné rekultivaci. Dnes se někde tady nalézá travnaté letiště pro ultralehká letadla a dlouhé kilometry cyklostezek. Na každé křižovatce váhám. Podle mapy mám jet rovně. Podle navigace mám jet rovně. Přesto si nejsem jistý, jestli mám opravdu rovně jet. Nevěřím ničemu, všechno jsou to jen nastražené pasti. Když kvůli bolesti kolena občas tlačím pěšky, nepřipadám si jako cyklista, tlačící kolo, připadám si jako mlynář, který se snaží pohnout kolem mlýnským. Není se co divit, už jsem nespal ani nepamatuji. Jít si lehnout, alespoň na chvíli, by bylo rozumnější, jenže já chci dát Loudání nonstop beze spánku. Musím! To jediné mi v hlavě zůstalo, když sjíždím silnicí plné zatáček do údolí řeky Ohře.


Goticko-románský hrad Loket byl založen v první polovině 13. století. Nachází se na skalnatém ostrohu v nadmořské výšce 427 metrů. Je ze tří stran obtékán řekou Ohře, která kolem hradu vytvořila meandr v podobě ohnutého lokte, což dalo název hradu i přilehlému  městečku. Kontrolní bod závodu se nachází přímo na náměstí pod hradem, který nočně nasvícen dominuje krajině. V podhradí začínám mít opravdový problém. Sem jsem trefil, ale odtud se nedokážu vymotat. Mozek vypověděl službu. Orientační smysly přestaly existovat. Nemohu najít cestu z Lokte, kam se hnu, všude řeka. Jsem ve stavu, že popojíždím zmateně sem a tam a nevím kam. Asi už začala sobota, možná neděle, vůbec nevím. V mapě se neorientuji. Uličky jsou liduprázdné. Není se koho zeptat. Čas plyne.

 

Začíná mi být zima. Konečně se na mě štěstí usmálo. Na ulici jsem potkal párek na noční procházce. Hrnu se k nim, žádám o radu a mapu strkám pod nos. Ochotně mi radí kudy se dát, ale je to opačným směrem, než potřebuji. Nevím, proč mě přesvědčují o opaku. Určitě chtějí abych zabloudil. Nevěřím jim a pořád dokola vnucuji svou pravdu, až chlápkovi došla trpělivost. „Víš co? Tak jdi do prdele a jeď si, kam chceš!“ Obořil se na mě. Pak objal svou ženu kolem ramen a odkráčeli pryč. Přestal jsem pro ně existovat. Co teď? Mám problém. Koukám do mapy. Jsem přesvědčen, že pravda je na mé straně. Nic mě ale nenapadá a tak zkouším jet podle toho, co mi radil chlápek. A ono opravdu! Modrá turistická značka na stromě a řeka po pravé ruce. Přesně jako v mapě. Jak je možné, že jsem se takhle mýlil? Jeden z nás tady byl za pitomce a on to rozhodně nebyl. 

 

Trasa Loudání 2016


 

Pokračování příště...

 

Milan "Milča" Silný

Diskusní fórum pro: "Nonstop Loudání českou krajinou 2016, díl III."

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama

automobiloveDILY24.cz

Chytré
držáky mobilů na kolo
Quad Lock a FINN zakoupíte
v eshopu Kabelmanie.cz.




Tipy pro Vás

Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
FOR BIKES 2014 - veletrh cyklistiky Praha
 
Galaxy série 2013
 
Kolo pro život
 
BikersStickers.com
 
Nanoprotech

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz