Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Nonstop Loudání českou krajinou 2016, díl IV.

12.1.2018 07:06

Cíl na dohled, ale únava se střádá. V posledním díle vyprávění Milana Silného se dozvíme, jak jeho druhý pokus o nonstop Loudání dopadl.

Bookmark and Share

Martin Vít, celkový vítěz

 

4. 6. 2016, sobota

Jedu podél řeky, od které stoupá mlha. Je hustá jako cukrová vata, jen není tak sladká. Je hustá jako kdyby někdo uhasil peklo, jen síra není cítit. Mlha je hustá, že vidím tak na metr před sebe. Naštěstí stezka vede rovně bez záludností a překážek. Odněkud se ke mně nesou hlasité zvuky hudební produkce. Basy duní mlhou. Atmosféra mírně hororová. Zábava je v plném proudu navzdory pokročilé noční hodině. Slyším dětský smích a dívčí jekot. Kdo tu zábavu pořádá? Bába s Dědkem? Zatímco Bába miluje děti a na oplátku děti jí. Tak Dědek jenom děti jí. Až bude kriminální ústředna pátrat, kde všechny ty děti jsou, tak odpověď budu znát, jestli to tedy do rána nezapomenu.

Pozor na zlobivé dítě! Ať ze sedla neshodí tě!

V dálce za horizontem do noci svítí Karlovy Vary. Obloha je zamračená. Mraky mají díky osvětlení temnou barvu krve. Pocity nepříjemné. „Je to hrozné,“ pronáším nahlas ke svému kolu. To, že mluvím ke kolu je v pořádku. Až uslyším, že mi kolo odpovídá, už to bude na pováženou. Motorem celého těla je hlava a mozek v ní. Kola se sice kroutí dál, ale motor už práci vzdal.
 

V obci Doubí jsem v mapovém listu objevil něco, co mě upoutalo. V mapě to vypadá jako vodovodní kohoutek. Spíš to vypadá jako mořský koník. Jsem tím tvarem fascinován. Co to je? To mi tam určitě pořadatelé nakreslili schválně, aby mě zmátli. Snažím se stejný obrazec najít i v navigaci. Nic takového tam není. Je to jasné. To je nějaký naschvál od pořadatelů. Myšlenky mám značně rozkomíhané, možná už se o myšlenkách ani nedá mluvit. Znovu civím do mapy. To, co mě tvarem upoutalo se podle mapy jmenuje Březová, měla by to být vodní nádrž na říčce Teplá. Trase vede v těsné blízkosti. Jedu dál, ale co chvíli stavím a civím do navigace, jestli vodní nádrž najdu také v ní. Nenacházím. Pořadatelé jsou pěkní hajzlové!

Romantika až za hrob


Kde se vzal, tu se vzal, zabrzdil přede mnou smykem mladík na takovém tom malém freestylovém kole se sedlem proklatě nízko. Na sobě džíny, rozepnutou kostkovanou košili, bílé tričko a čepici s kšiltem dozadu. Takhle rozhalenému mu musí být hrozná zima, blesklo mi hlavou. „Když se na vás dívám, nepotřebujete pomoc? Je vám dobře?“ Přerušil dotazem moje úvahy. Slyším slova, nechápu význam. Kde se tady vzal takhle uprostřed noci? Odkud přijel? Skutečně je tady nebo se mi zdá? Přelud? Výplod mé fantazie? „Jsem v pohodě, nic mi není, jen se potřebuji dostat k vodní nádrži Březová. Jedu správným směrem?“ Snažím se soustředit na jeho reakci. Podle výrazu obličeje přeci musím rozpoznat, jestli říká pravdu nebo lže. „Jo, jo, jedete dobře. Za chvíli budete v Březové……A fakt nepotřebujete pomoct?“ „Ne, díky. Jsem v pohodě.“ „No tak se mějte.“ Nevěřícně za ním hledím dokud ho nepohltila noc v opačném směru, než mě poslal. Co to jako bylo? Kdo mi ho sem poslal? Určitě jsem v nějakém začarovaném kraji. Pro jistotu koukám do navigace a hle! Opravdu jsem tam spatřil tečku s nápisem Březová. Tak ona skutečně existuje. Cítím velké zadostiučinění. Našel jsem ji i přestože pořadatelé nechtěli. Začala se mi motat hlava.


Březová! Sláva! Nejtěžší úkol splněn. Hlava se pořád motá. Slézám z kola, aby to se mnou neškráblo. Při opětovném nasedání mě bodlo v koleni. Pištím bolestí jako zpěvák Láďa Křížek v písni Vzdálená v dobách své největší slávy. Nohu v koleni nemůžu ohnout ani o milimetříček. Prášky proti bolesti už nemám. Bez nich se nehnu. Mozek se snaží uvažovat logicky, ale devastační účinky třetí noci beze spánku jsou znát. Co teď? S Loudáním končím. Musím vzdát. Kdo mě sem přijede vyzvednout? Manželka ne! Ta chce, abych Loudání dokončil. Zavolám kolegyni z práce. Jmenuje se Březinová. Ano, to je dobrý nápad. Jsem v obci Březová. Ona se jmenuje Březinová, určitě to tady bude znát.


Březová je obec na říčce Teplá. Pyšnit se může tím, že se tady v roce 1711 zastavil při  návštěvě nedalekých Karlových Varů ruský car Petr Veliký, aby ukoval svému koni novou podkovu. Já bych potřeboval ukovat nové koleno. Stojím na noční opuštěné ulici a jsem zoufale bezradný. Od nohou uvězněných ve vlhkých botách se domě začíná vkrádat zima. Hlava vygumovaná. Mozek nefunguje. Vůbec nevím, s čím si zahrávám. To mi vysvětlí až doma kamarád s titulem MUDr. Nebezpečí přichází nenápadně, člověk si ho neuvědomuje a najednou může být tady. Nebezpečí jménem hypoglykemie!   


Hypoglykemie se může objevit při příliš velké fyzické aktivitě a nedostatečném příjmu cukru. Slabá hypoglykemie se projevuje únavou a nevýkonností. Těžší hypoglykémie se zprvu projeví aktivizací organismu, člověk začne být neklidný, dostane prudký hlad, objevuje se bušení srdce, zrychluje dech, člověk se nadměrně potí, třesou se mu ruce. Tento stav postupně přechází až k narušení vědomí, může se vyskytovat euforie, pocit opilosti, motání hlavy, někdy zmatenost, agresivita a krátkodobé poruchy paměti. Nejzávažnějším příznakem je bezvědomí. V kritických případech může nastat smrt. Většina příznaků je spojena s nedostatkem cukru pro mozek. Mozek cukr nezbytně potřebuje. Je na něm existenčně závislý. Když je člověk při vědomí, musí urychleně sníst nebo vypít něco s cukrem. Pomůže jakákoliv oslazená tekutina. významný objem cukru je i v pečivu, proto lze doporučit i housku.


V hlavě milion otázek a žádná vzpomínka. Jsem v minulosti a přemýšlím o budoucnosti? Nebo jsem v budoucnosti a vzpomínám na minulost? Nebo spím a tohle všechno se mi zdá? Nebo jsem snad vzhůru? Otevírám oči. Stále stojím na liduprázdné ulici noční Březové. Ne! Není to sen. Nejbližší strom má kůru kmene do posledního detailu stejnou jako před tím než jsem oči zavřel. Kdyby to byl sen, určitě by se nějaké rozdílnosti objevily. Opravdu to není sen. Krutá realita. Jsem v obci Březová. Nemůžu se ani hnout a přesto se třesu zimou. Chce se mi čůrat. Šourám se do křoví kousek od cesty. Nečekaně se přede mnou otevírá upravené prostranství s přístřeškem a kavárenskými křesílky. Možná jsem se zadem dostal na terasu nějaké kavárny, možná jsem někomu vlezl na dvorek. Je mi to jedno.

 

Ztěžka usedám do křesílka. Úkol číslo jedna – potřebuji se zahřát. Zouvám boty i mokré ponožky. Někde v batohu mám schované náhradní suché ponožky. Vyprazdňuji batoh. Ponožky nikde. Místo toho jsem objevil náhradní cyklistické kraťasy. Omotávám je kolem studených chodidel a takto zabalené nohy ještě strkám do igelitové tašky, kterou hermeticky uzavírám. Teď už mi zima nebude.

 

Úkol číslo dvě – potřebuji se najíst. Láduji do sebe salám s rohlíkem i tatranku bez rohlíku. Civím do tmy přede mnou a najednou si uvědomuji, že na kolegyni Březinovou čekám marně. Nepřijede! Nepřijede, protože jsem jí nezavolal. Nemám na ni telefonní číslo. Milane nějaké náhradní řešení? Jak si tak sedím rozvalený v křesílku, bolest kolene polevila. Pomalu ho mohu ohnout. Optimismus se vrací. Padlo rozhodnutí. Pojedu dál. Poručit si je jedna věc, ale poslechnout se je věc druhá. Dlouhou chvíli váhám, fakt se mi nechce. Nakonec  jsem vstal a začal balit. Když jsem zmuchlal papír od salámu, spatřil jsem pod ním schované náhradní ponožky. Jak se tam jen dostaly?


Když opouštím Březovou, svítá. Na tyhle chvíle noční zoufalé bezradnosti v životě nezapomenu. Zkušenost k nezaplacení. Zkušenost, kterou už nikdy nechci zažít. Zřejmě nejhlubší krize mého sportovního života. Sunu se vpřed chladnou probouzející se krajinou velmi pomalu. Jet o něco pomaleji, tak už bych snad couval. Do pedálů se opírám jen jednou nohou. Bolest je zpět. 

 
Jan a Jindřich Pospíšilové jsou bratři světového formátu. Společně získali 20 titulů mistrů světa v kolové, což se nikomu jinému nepodařilo a zřejmě ani už nepodaří. V jejich éře byla u nás kolová populární skoro jako fotbal. Místem jejich působení bylo Brno. Teď ráno se blížím do vesničky, ve které by si bratři Pospíšilové měli minimálně chatu postavit. Vesnička, do které se blížím, se jmenuje Kolová. Hned při vjezdu mám štěstí. Je časně z rána a paní na zahrádce již neúnavně pleje. Bezostyšně zkouším štěstí. „Dobré ráno, prosím vás, nemáte brufen?“ „Bolí vás hlava?“ „Ne, bolí mě koleno.“ „Tak počkejte, skočím se podívat“ a zmizela v útrobách moderního domku. Za chvíli se objevila s blyštivým táckem, na kterém servíruje sklenku vody a dva malé prášky. „Tady máte dva, ale je to strašná chemie, vezměte si raději jen jeden, ať vás to neodrovná,“ pravila s vážnou tváří. Ochotně jsem poslechl a to, že už jich mám v sobě osm, jsem raději zamlčel. Vzápětí, zřejmě omámen radostí, že jsem získal porci bezbolestných kilometrů, jsem z Kolové vyrazil po modré turistické stezce opačným směrem, než kterým bych se vydat měl. Docela dlouho mi trvalo, než se hlava do mapy zase vpila a já svůj omyl zjistil.


Z městečka Bochov zbývá do cíle 121 kilometrů. Sedím na lavičce na náměstí a přemýšlím co dál. Koleno bolí jak sviňa. V dlani mám druhý a poslední brufen od dobrotivé paní z Kolové. Polknout či nepolknout? Připadám si nerozhodný jako Popelka, když žmoulá v ruce poslední oříšek a neví. Není tady sova Rozárka, která by na mě vypoulila své moudré oči a já bych hned věděl. Situace je vážnější. Jediný, kdo tady má vypoulené oči jsem já, ale žádné moudro v nich není. Mám je vypoulené z únavy. Jediným rozumným řešením se jeví odstoupení ze závodu. Slavnostně jsem se zvedl z lavičky a sám k sobě oficiálně pravil: „Rodino, přátelé, kamarádi i vy ostatní, kteří jste mi až doposud fandili….“ pohled mi sklouzl na zablácené kolo „….já odstoupit nemůžu!“ A kopl jsem do sebe poslední brufen.

 

Slunce svítí, krajina milá, den vlídný. Dokončit Loudání není otázka života a smrti. Dokončit Loudání je mnohem důležitější. V tu chvíli se mi ulevilo. Když nebudu moci jet v sedle, klidně se budu šourat do cíle pěšky. S bolestí se smířím. Když půjdu pěšky, nevadí. Chůze je zdravá! Chůze posiluje srdeční činnost, zlepšuje okysličování těla, zpomaluje tvorbu vrásek a zlepšuje paměť. Snižuje hodnoty krevních tuků a spaluje tělesný tuk, zvyšuje hustotu kostí a udržuje tvorbu hormonů, které brání úbytku svalů provázející stárnutí. Odborné studie doporučují ujít denně 10 tisíc kroků, což představuje asi sedm kilometrů. Myslím, že během letošního Loudání už jsem se nachodil do zásoby asi tak na tři roky dopředu a to ještě nejsem v cíli.

Polem nepolem...


Žlutá turistická stezka vede lesem. Je zarostlá a nepoužívaná. Značená je ale dokonale. Značky jsou snad na všech stromech okolo. Ten kdo ji značkoval, musel být snad opilý. Podle mapy bych teď měl odbočit někam doleva. Ve skutečnosti je žlutá opravdu značená doleva, jenže doprava je značená taky. Že by další test od pořadatelů? Kudy teď? Vydávám se doprava, jelikož mi značení připadá novější, ale jsem drcen vnitřní nejistotou, jestli jsem se rozhodl správně. Přijít sem ve stavu včerejší noci, asi bych tady v lese zešílel a bídně zhynul.


Kružínský vrch (536 m.n.m.) prý kdysi dávno býval sopkou. Trasa závodu vede nemilosrdně přes vrchol. Vláčím kolo pěšky do prudkého stoupání. Pěšina je podmáčená. Kloužu! Během dvou kroků vzhůru sklouznu vždy o jeden zpátky. Mazlavá hlína, kluzký jíl nebo co to je, se lepí na boty i pláště kola. Vzhůru se lopotím, až se celý potím a okolní les se mi tichým ševelivým chichotem vysmívá. Když chci na konci stoupání nasednout, mám měkké přední kolo. Pomalý defekt. Nánosy bláta působí odpudivě. Měnit duši se mi zrovna teď nechce. Dofukuji kolo a chvátám, abych bláto Kružínského vrchu nechal co nejdříve za sebou.
Přijíždím do osady Dětaň. Na zahradě před chátrajícím stavením panuje pohoda. Cinkají lahváče, praská ohýnek, line se vůně masa. Vstřícní lidé mě zvou, abych přisedl. Nabídku piva odmítám, nepřežil bych. Studeným douškem vody však nepohrdnu. Vyptávají se, chválí, fandí a nabízejí buřta. Díky.

A zase to bláto


Asfaltovou jízdou jsem se přiřítil do obce Nepomyšl. Přední kolo je znovu prázdné. Bláto z něj je dávno pryč. Zahajuji chirurgicky přesnou operaci s cílem vyměnit děravou duši. Hotovo mám za chvíli. V momentě kdy vytahuji pumpičku zastavuje opodál automobil. Řidič míří rovnou ke mně. „Než to s tímhle dofoukneš, bude podzim,“ dobírá si mě a mou malou pumpičku. Do ruky mi vráží svou velkou automobilovou i s měřičem tlaku. „Tady máš,  s tím to napumpuješ hned!“ Usmívá se na mě. Během krátké chvíle další dobrodiní. Nestačím se divit. Stejně jako před chvílí v Dětani ani teď jsem ničeho nežádal. Nezištná pomoc mi byla nabídnuta sama. Děkuji. Asi projíždím krajem dobrotivých lidí. Ona celá naše vlast je plná dobrotivých lidí, jen mají většinou smůlu v tom, že trasa Loudání momentálně jejich krajem nevede a oni nemohou svou dobrotivost projevit. Jsem rád, že jsem se narodil a žiji právě tady v České republice. Jen co jsem dokončil úvahu o lidské dobrotivosti, pohltil mě rozlehlý zámecký park s názvem Krásný Dvůr. A to nemůže být náhoda!


O osm kilometrů dále v Sýrovicích je atmosféra úplně opačná. Partička cikánů hraje na návsi pozemní hokej s rozlámanými hokejkami. Jedna branka z popelnic, druhá chatrně ztlučená ze dřeva, místo sítě roztrhaná záclona. U další popelnice o kus dál zastavuji, abych z kapes vyházel odpadky, které se mi tam nastřádaly. V ten moment se s hlučným vrzáním otevřela nejbližší oprýskaná vrata se zbytky agresivní červené barvy. Ve vratech stojí žena nevábného zevnějšku. Zvědavě do mě zabodla krátký pohled a chraplavým hlasem haleká na někoho za sebe do dvora „Héj pocém, někdo k nám ide.“ „Já k vám nejdu, jen tady vyhazuji odpadky,“ bráním se návštěvě a v sedle kola urychleně zahajuji ústup, neboť jejich dvůr, tak jak jsem zahlédl, nebyl vůbec krásný.


Rozbitá cesta mezi poli je z obou stran sevřená bujným křovím. Trny nechybí. Hlava z nějakého důvodu začala lovit ve vzpomínkách souvislosti. Princ a chuďas je dobrodružný příběh ze staré Anglie, natočený  podle románu Marka Twaina. Ve filmu exceluje ve dvojroli herec Roman Skamene. Silnička, po které jedu, je chuďas. Samá díra a všechny prázdné, jako chuďasovy kapsy. Asfaltu málo asi jako fluoridu v zubní pastě. Silnička, po které jedu, je prostě skamene. „Hlavně nepíchnout,“ straší mě v hlavě. 

 
Cesta mě přivedla do Libořic. Hned na okraji před prvním stavením postává chlápek v montérkách. Sleduje mě se zvláštním výrazem v obličeji. Určitě nejsem první cyklista, kterého tudy dnes vidí projíždět. „Co to má znamenat? Tady se dneska běží nějaký maraton?“ vyštěkl po mně. Odpovědět jsem nestihl. Otázce nerozumím. Někdy jsem ve stavu, že myšlenku nedokážu uchopit. Teď jsem ve stavu, že myšlenku nedokážu opustit. Dlouhé kilometry nad jeho dotazem přemýšlím. Jsme tady jen my dva. On v montérkách před domem očividně nikam neběží a já, který jedu na kole také nikam neběžím. Proč se tedy ptá, jestli se tady běží nějaký maraton?

     
Měcholupy, sobota 17:29 hodin. Do cíle zbývá už jen 55 kilometrů. Tohle už dokážu nefunkčnímu kolenu navzdory. „Letos dokončím a už nikdy nepojedu!“ Blížím se ke zřícenině hradu Pravda. Lesy tiché, lesní cesty znovu vlhké, blátivé a kluzké. Zbytky hradu se tajemně tyčí v nadmořské výšce 484 metrů na zalesněném opukovém ostrohu přírodního parku Džbán. Finální stoupání dávám pěšky s kolem po boku. Šoupu nohama vzhůru opravdu, ale opravdu velmi pomalu. Ústa křivím bolestí. Na vrcholové plošině před hradním příkopem partička školáků hraje fotbal. Pravdou je, že tady na Pravdě je příjemně. Ovšem i na takto příjemném místě se po nocích dějí strašidelné věci. Za úplňku se tady prochází Bílá paní, která s velkým zájmem sleduje děsivé divadlo, kdy se otevírá vchod do dávno zasypaného sklepa. Z něj se vyvalí hořící sudy a řítí se dolů po stráni opukového kopce, hlučně naráží do kamenů a zůstává za nimi ohnivá cestička. V podhradí mě dohání neznámá postava. Není to ale žádná Bílá paní, je to Babka. Karel Babka, jeden ze soupeřů. Krátce se zdravíme a pak mi mizí v dáli. Jeho tempo nejsem schopen udržet.

Milča Silný


Projíždím historicky zajímavou a velmi tajemnou lokalitou nazvanou Kamenné řady u Kounova. Nachází se zde čtrnáct rovnoběžných řad křemencových kamenů. Kamenů jsou dohromady asi dva tisíce. Dodnes se nepodřadilo přesně zjistit jejich stáří, účel ani původ. Teorií existuje několik. Jedna pracuje s verzí, že se jedná o pravěkou megalitickou observatoř, druhá pracuje s tajemnými menhiry a třetí spekuluje o novověkých hranicích polí. Tak či tak, jedná se o památku nejasného stáří, účelu a původu. A přesně takhle se cítím i já!


Večer se začíná krmit tmou. Čtvrtá noc beze spánku se blíží. Jsem klidný. Vím, že před půlnocí se do cíle dohrabu. Rozsvěcuji čelovku. Hlava mele z posledního, ale fantazie pracuje naplno. Noc je tady, ale není to obyčejná noc, je to noc na Karlštejně. Na svém černém oři letím krajinou vpřed, každým cvalem hradu blíže. Připadám si jako král Vlastimil Brodský. Obklopen svou družinou pospíchám na hrad Karlštejn. Kopyta koní duní o zem, červené vlajky na kopí vlají. Vím, že Loudání dokončím. Nával emocí. Zaplavily mě úžasné nepopsatelné pocity. Hudba hraje naplno, fanfáry v uších zní a píseň pěje. „Jede král…. Jede král….“ a do toho rytmicky trumpety, bubny, housle, pozouny. Krásné pocity. Mráz běhá po zádech a oči vlhnou.


Posledních pět kilometrů do cíle. Z Libovice do Tuřan je takové krátké 600 metrů dlouhé stoupání. Nic náročného. V minulosti jsem tenhle kopeček bezproblémově zdolal snad stokrát. V koleni mě nečekaně bodlo, vykvíkl jsem jako podsvinče. Fanfáry v hlavě naráz utichly. Král v představách zmizel. Slézám z kola. Tenhle bezproblémový kopeček v sedle kola dneska nezvládnu. Sunu se vzhůru pěšky. Kovové nášlapy na tretrách při každém kroku duní tmou o asfalt. Blíží se ke mně světýlko čelovky, pod ní se ukrývá soupeř Milan Sunkovský. Do cíle zbývají poslední tři kilometry. Ty už dojedeme společně.


Cíl. Cíl! A ještě jednou cíl! Dokázal jsem to. Dokončil jsem závod nonstop jízdou beze spánku jako čtrnáctý v celkovém pořadí. A co říkají statistické údaje? Na trasa dlouhé 645 kilometrů s převýšením 12,4 kilometru jsem ujel 664 kilometrů. 82 hodin jsem nespal, z toho jsem 73:34 hodin strávil na trase. Vyfetoval jsem 11 ibalginů. 2x píchnul duši a ulovil dvě klíšťata. A co z toho všeho vyplývá na závěr? Beze spánku už to nikdy nezkusím, je to vstupenka do blázince. „Loudání už nikdy nepojedu!“

Martin Vít v cíli


5. 6. 2016, neděle

Když jsem se ráno probudil, okamžitě jsem věděl, že žiji. Bolela mě totiž každá molekule v těle. Přesto jsem hned začal přemýšlet nad tím, co v přípravě na příští ročník Loudání udělám jinak a lépe. Ano, nepochybně pojedu i příští rok. Loudání je totiž vášeň!


Dobrodružství skončilo, zážitky zůstaly. S úplně vyždímaným kolenem jsem projel cílem. Pak začala léčebná terapie. Pět dní trvalo, než mi splasknul otok kotníku, kam mi veškerá bolest natekla. Kotník byl zalitý tak, že jsem se nedostal nohou do boty. Další čtyři dny trvalo, než jsem začal levé koleno trochu ohýbat. Dvacet dní trvalo, než jsem se odvážil sednout na kolo. Při jízdě jsem se pořád pozoroval, jestli koleno bolí nebo ne. Ve finále jsem bolest cítil, ale nevím, jestli byla v koleni nebo jen v mé hlavě. Na bezbolestnou chůzi ze schodů jsem čekal ještě několik dalších týdnů. Přesto musím říci: „Dokončit Loudání za to stálo!“

Veškerá bolest z olene mi natekla do kotníku

 

Závěr se blíží. Celou anabázi Loudání jsem začal vyprávěním o kamarádech Pavlovi a Michalovi. Zajímá vás jak dopadli? Michal se závodu nezúčastnil, narodilo se mu miminko a on před dobrodružstvím cyklistickým upřednostnil dobrodružství otcovské.


A Pavel? Ani on se na start Loudání nepostavil. Zdravotní stav mu to nedovolil. Jenže to by nebyl Pavel, aby si neporadil a nenašel si jinou výzvu. Jako cyklista se na upraveném kole handibke postavil na start závodu Handy Cyklo maraton, což je závod štafetových týmů na 2222 kilometrů kolem celého Československa. Limit pro dojezd 111 hodin. Pavel by mohl být spokojený, ale nehorázná smůla ho neopustila ani tam. Necelých 300 metrů před cílem celého závodu ho z handbike srazil automobil.

 

„Člověk se těší na cíl, je unavený, adrenalin tepe ve spáncích. Do cíle už jen kousek! A pak fatální chyba….“ Pavel se probudil až ve vojenské nemocnici. Ruka v sádře, načatá stehenní kost, rozdrcený kotník, přelomená holení kost a při vyšetření na CT mu našli nádor na mozku, snad nezhoubný….


Osud si s Pavlem šeredně pohrál. Kdyby netrénoval na Loudání, nespadl by z kola. Kdyby nespadl z kola nezranil by se. Kdyby se nezranil, nestartoval by na Handy Cyklo maratonu. Kdyby nestartoval na Handy Cyklo maratonu, nesrazilo by ho auto. Kdyby ho nesrazilo auto, nepodstoupil by vyšetření na CT. Kdyby nepostoupil vyšetření na CT, neodhalili by mu včas nádor. Kdyby mu včas neodhalili nádor, mohlo být dnes všechno jinak…..!! Pavel je ale bojovník. „Ta nehoda mi možná zachránila život. Nejdřív pořeším končetiny, pak hlavu a příští rok se uvidí. Život je zvláštní!“ 
 

Trasa Loudání 2016


 

Milan "Milča" Silný

Diskusní fórum pro: "Nonstop Loudání českou krajinou 2016, díl IV."

Názor Autor Datum a čas
RE: Nonstop Loudání ... Stanislav Hvizdoš 22. 1. 2018, 17:05
RE: Nonstop Loudání ... Tonda L. 16. 1. 2018, 07:43
RE: Nonstop Loudání ... Répal 13. 1. 2018, 20:03
RE: Nonstop Loudání ... Honza V. 12. 1. 2018, 18:58
RE: Nonstop Loudání ... Honza V. 12. 1. 2018, 18:54
RE: Nonstop Loudání ... Tpx 12. 1. 2018, 08:53

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |